Člověk obojživelník

Sověti uměli točit solidní scifi – fantasy filmy o tom žádná, ale tenhle kousek bych zařadil spíše mezi ty průměrné záležitosti. Příběh je zajímavý, ale ta romantika mu byla místy trochu na obtíž. Tedy hlavně co se tempa filmu týče. Já si hlavně užíval podmořské záběry. V tehdejší době kolem toho byl určitě poprask, ale dnešní divák se bude zdejším trikům spíše vysmívat (přitom vědcova laboratoř nebyla vůbec špatná). Ovšem to se už nedá říci o tom lesklém kostýmu mořského čerta. Dokážu si však živě představit, jak se v rohu obrazovky objevila „hvězdička“, protože Anastasiya Vertinskaya a její průhledné mokré tričko jistě protáčelo panenky nejednomu divákovi, který v té době na něco podobného nebyl v TV zvyklý. 60% (26.09.2015)

Na tento film jsem mnohokrát stával jako dítě dlouhé řady a nikdy na mne nezbyly lístky. Nyní, po dlouhé době, vyšel na dvd a mě se ho konečně podařilo zhlédnout. Tento sovětský kousek se mi však zdá příliš pohádkově prokreslený, přehnaně patetický a naivní, jako koneckonců všechny pokusy o socialistické science-fiction. Přesto je toto dílko nasycené nostalgií i snahou udělat výjimečný film se zajímavým příběhem. Rozhodně také souhlasím s tím, že si zaslouží přízvisko, kultovní dílo sovětské vědecko-fantastické tvorby. (29.09.2012)

Když dáte do vdolku více náplní, každý si ten svůj dlabenec najde… V moři žije ďábel, ve skutečnosti zachráněný syn doktora Salvatora, který mu nejen zachránil život, ale dal i nový rozměr. Jenže chlapec je nám roste a poznává krásy suchozemského světa a to doslova – když jednoho dne zachrání krásnou dceru ošklivého a nemajetného rybáře, která se plaví na lodi bohatého a zlého budižkničemy, má na průser a potenciální lásku zaděláno. Ochozené klišé milostného trojúhelníku přikořeňuje ještě reportér Olsen, který je do dívky taky zamilován (tělesná krása dělá neustále divy). No jak všechno tohle dopadne? „Legendární dílo sovětské kinematografie.“ Nototo. Dobře, moje matka si na to, že tenhle film viděla naposledy jako náctiletá, pamatuje sebemenší detaily a byla z něho nadšená jako z Pokladu na Stříbrném jezeře a všech Angelik dohromady. Při pohledu na vizuální stylistiku filmu se není čemu divit – podivně oranžové svícení interiérů a jejich post-moderní-socialisticky utilitární vzhled kontrastuje dobře s pirátskou lodí a městem, kteří jakoby nebyli v půli 20. století. Přední a zadní projekce se přebíjejí a Meliés by z nich měl radost. Romanticky naivní typové postavy pěkně kontrastují s učiněným záporákem (velmi hezky spodním světlem nasvíceným). Jeho matka je žena z růže květ – prsa šestky a vousy dvojky. Z úst padají vražedná klišé i utopické ideály a hlavní hrdina se potácí mezi vodou a suchem a kape z něj modrá maskara. A teď vážně. Věřím, že kniha měla nápad, originální nápad, kladla si existenciální otázky a kritizovala lidskou xenofobii. Snad. Bylo je ale pro mne ve filmu nemožné zachytit, neboť se ze všech stran valila ona dobová stylistika, která mi věru není po chuti (je vidět jak se divácká recepce rychle mění – nebo mé matce stačilo k filmovému orgasmu málo, wtz.) (31.05.2008)

Sice je to trochu nadsazený, ale věřím, že tenkrát to muselo sklidit zasloužený poprask a ne ledajaký. Jenže já se u toho filmu příšerným způsobem nudil, asi tím, jak je do něj hrozně zasazená ta romantika, a že by vůbec nemusela. Asi tak, když do historickýho románu zasaděj Angeliku. Takže to bych ty autory nejradši sestřelil, protože zkazit příběh tím, že tam zamotaj lásku, a on se zamiluje, ona taky, ale nemůžou k sobě, a tady je problém. Vznikne potom hlavně důvod, proč se toho pro příště radši stranit. Jinak tedy musím uznat, že nápad to teda byl opravdu zajímavý. Už jenom ten název...Člověk obojživelník... (30.05.2008)

Člověk obojživelník pro mně jakožto diváka bez nostalgického vztahu k tomuto snímku ztrácí ono kouzlo, které pamatují diváci, kteří film viděli kdysi v kině. Naivní zpracování příběhu znesnadňuje současnému divákovi vnímat utopistické myšlenky tohoto filmu a zobrazené xenofobní chování lidí, čemuž brání i přítomnost banálního milostného čtyřúhelníku (on chce ji, ale ona chce jiného a nemohou být nikdy spolu a zároveň je do ní zamilován i novinář Olsen). Pastelové barvy filmu dávají pozměňují i charaktery postav, především Salvatorova syna. který je celý růžový a s modrýma očima vypadá buď jako dospělý člověk s pschikou dítěte nebo tak, jak jsou v některých filmech zobrazeni homosexuálové. Při srovnání s americkým filmem Netvor z Černé laguny, který, ač není utopistický a netvor není člověk s implantovanými žábrami, upozorňuje na problém podobně závažný, narušování přírodního prostředí např. vypuštěním chemikálie do jezera. Ale právě pohled na chemikálie v řece vyjádří vše podstatné, co v Člověku obojživelníku je rozvedeno do poněkud zdlouhavě působícího rozhovoru(Olsen a dr.Salvátor o utopickém nápadu vytvořit podvodní říši. (31.05.2008)