Paličova dcera

Další silné charakterní drámo z vesnického a městského prostředí konce 19. století s vlasteneckým odkazem do století dvacátého i jednadvacátého. Jednoduchost scénáře, v závěru padající i do lehké naivity, je kompenzována excelentním herectvím a zmíněným odkazem v postavě mladého Kolínského, jenž nadšeně poznává krásy Čech a volá po střízlivém vlastenectví. (17.07.2016)

Úplně mě tahaly za uši národní písně upravené podle Kmochovy (daleko pozdější) šablony, kterou naprosto potlačil osobitost původních byť bezejmenných autorů a stal se tak předchůdcem dalších prznitelů hudby typu Jana Slabáka nebo Evy a Vaška. I když vzhledem ke vzniku filmu trochu chápu záměr režiséra, tohle prosím ne. Dvě hvězdičky za výkon Zdeňka Štěpánka a dalších. (08.06.2008)

Rodinne drama, ktere me dokazalo dojmout. Predevsim navsteva teticky v Praze byla silna a Ruzena Naskova byla ve sve roli uzasna. Film ovsem tahne postava Rozarky, kterou by bral snad kazdy bez toho vena:-). Baarove to zde moc slusi, jako snad v kazdem filmu natocenem za valky. Skoda toho soudu a celkove uspechaneho konce, ale pekny film to je. (06.10.2018)

Další vypláznutý jazyk na všechny, kteří tak zarputile tvrdí, že Lída Baarová neuměla hrát. Naopak si myslím, že tady (opět) předvádí velmi suverénní výkon a co do uvěřitelnosti trumfuje i Zdeňka Štěpánka. Paličova dcera je zkrátka poctivé drama, navíc profesionálně natočené, které ale mohlo být v závěru o něco méně uspěchané. Pak by mu nescházelo vůbec nic. (03.07.2016)

Stejnojmenná adaptace Tylovy divadelní hry v režii Vladimíra Borského se zařadila mezi nejvýznamnější projevy národní rezistence v prvním období nacistické okupace. Paličova dcera bezesporu náleží mezi to nejlepší, co obrozenecký dramatik stvořil, částečně také proto, že se jedná o komorní příběh s pozoruhodnými lidskými osudy. Borský měl s filmovými přepisy české klasiky již určité zkušenosti a věděl, že Tylovy postavy mohou hrát jen velké herecké osobnosti. Znal úskalí přímočarosti a psychologické jednoduchosti jednotlivých scén a postav. Věděl, že herec musí být s tylovskou rolí dokonale vnitřně ztotožněn, aby nezpochybnil jednoduchou opravdovost předepsaného textu. Přestože se u Tyla jednalo o ryzí realismus, mnohdy jen s náznaky emocí, poskytovaly jednotlivé scény a situace velkou příležitost rozehrát právě to, co bylo autorem jen naznačeno. Proto byla také tradičně jednotlivá jevištní provedení Tylových her tak rozdílná a někdy mimořádně zdařilá. Hercům zůstával velký prostor pro jakousi nepochopitelnou improvizaci, jejímž výsledkem byly strhující projevy citů a osobitých invencí. Borského film je vlastně jakýmsi piedestalem hereckého individualismu v čele s vynikající Růženou Naskovou v roli plátenice Šestákové, která společně se Zdeňkem Štěpánkem, Františkem Smolíkem, Jaroslavem Marvanem, Karlem Högerem i tisíckrát proklínanou Lídou Baarovou předvedla výkon, náležející k vrcholům nejen českého, ale také evropského filmu. (09.03.2009)