Paličova dcera

Úplně mě tahaly za uši národní písně upravené podle Kmochovy (daleko pozdější) šablony, kterou naprosto potlačil osobitost původních byť bezejmenných autorů a stal se tak předchůdcem dalších prznitelů hudby typu Jana Slabáka nebo Evy a Vaška. I když vzhledem ke vzniku filmu trochu chápu záměr režiséra, tohle prosím ne. Dvě hvězdičky za výkon Zdeňka Štěpánka a dalších. (08.06.2008)

Drama chudého děvčete, ve kterém Lída Baarová v roli oné životem zkoušené dívky odvádí paradoxně ze všech herců nejhorší výkon. Hraje toporně a divadelně, a její výkon do filmu už v té době nepatřil. To je vidět i na Štěpánkovi, který je už filmem vyškolen a jevište si do ateliérů "netahá". Film je ale dobře udělaný a Baarová v něm naštěstí "neslízla" všechnu smetanu, takže excelují i jiní, schopnější herci. Proto doporučuji vidět. 70% (15.06.2012)

Další vypláznutý jazyk na všechny, kteří tak zarputile tvrdí, že Lída Baarová neuměla hrát. Naopak si myslím, že tady (opět) předvádí velmi suverénní výkon a co do uvěřitelnosti trumfuje i Zdeňka Štěpánka. Paličova dcera je zkrátka poctivé drama, navíc profesionálně natočené, které ale mohlo být v závěru o něco méně uspěchané. Pak by mu nescházelo vůbec nic. (03.07.2016)

Co naplat, Tylův text působí již poněkud omšele, a není to jen kvůli předvídatelnosti. Paličova dcera je jedním z nejslabších dramat velkého českého buditele. Jenže v době okupace se určitě nikdo nad kýčovitostí předlohy nepozastavoval, důležitý byl autor a jeho odkaz podporující vzdor národa vůči Německé říši. Marně přemýšlím nad obsazením Trégla, který nikdy nebyl nejostřejší tužkou v penálu, zde jeho křečovité pitvoření prakticky bourá veškeré scény s ním. Naopak zcela chápu obsazení Baarové, protože pro roli Rozárky byla ideální. Krásná mladá žena, která ve své době byla nepřekonatelná v mistrovském pohledu raněné laně. Ve scénách, kdy Rozárka trpí, je Baarová nedostižná. Ve svém pohledu dokáže kumulovat raněný celý les. Bohužel tím výrazový rejstřík Baarové končí. Na druhou stranu, Rozárka je takové laskavé ťululum, takže žádné vykreslení její psychologie není třeba. Smolík má celkem smolíka, protože vedle živelné Naskové prakticky jako kdyby nebyl. Nasková své Kateřině dala do vínku ostrý jazyk mrskající sebou nad laskavým srdcem. Nasková, Štěpánek a Marvan dokázali své postavy vymanit z okolní černobílosti. Štěpánkův Valenta je zbabělec utápějící se v sebelítosti, sobec, který nedohlíží důsledků svých činů, ale přitom se dokáže protrápit kvůli svým rozhodnutím až na hranici sebezničení. Marvanův Podleský je furiant toužící si podmanit nejlépe celou ves, pro začátek se spokojí s Rozárkou jako další dívkou, kterou poctil svou přízní. Podleský umí být zlý, mstivý, nafoukaný, netrpělivý, až nechutně lascívní, ale také kajícný. Režisér Borský se sice evidentně zhlédnul v prolínačkách, být o jednu více, už by to bylo vážně moc, ale to je jediná drobná výtka, kterou mám k jeho práci. Využívá film naplno, často se vyjadřuje obrazem, mnohokrát stvoří velice nápaditou mizanscénu, která boří mýtus o tom, že divák si vybírá na divadle, kam se bude dívat, ve filmu za něj výběr provádí režisér. Tak Borský ne. Borský svým filmem natolik volá po svobodě, že mezi řádky ji k divákovi podsunuje i možností výběru děje. Možná tím porušil spoustu pravidel, ale stejně jako jsem v duchu zatleskala Spielbergovi za nakopnutí zlatého řezu v jeho autobiografii, plesám i nad Borského občasným punkerským pojetím mizanscény. (07.02.2023)

Stejnojmenná adaptace Tylovy divadelní hry v režii Vladimíra Borského se zařadila mezi nejvýznamnější projevy národní rezistence v prvním období nacistické okupace. Paličova dcera bezesporu náleží mezi to nejlepší, co obrozenecký dramatik stvořil, částečně také proto, že se jedná o komorní příběh s pozoruhodnými lidskými osudy. Borský měl s filmovými přepisy české klasiky již určité zkušenosti a věděl, že Tylovy postavy mohou hrát jen velké herecké osobnosti. Znal úskalí přímočarosti a psychologické jednoduchosti jednotlivých scén a postav. Věděl, že herec musí být s tylovskou rolí dokonale vnitřně ztotožněn, aby nezpochybnil jednoduchou opravdovost předepsaného textu. Přestože se u Tyla jednalo o ryzí realismus, mnohdy jen s náznaky emocí, poskytovaly jednotlivé scény a situace velkou příležitost rozehrát právě to, co bylo autorem jen naznačeno. Proto byla také tradičně jednotlivá jevištní provedení Tylových her tak rozdílná a někdy mimořádně zdařilá. Hercům zůstával velký prostor pro jakousi nepochopitelnou improvizaci, jejímž výsledkem byly strhující projevy citů a osobitých invencí. Borského film je vlastně jakýmsi piedestalem hereckého individualismu v čele s vynikající Růženou Naskovou v roli plátenice Šestákové, která společně se Zdeňkem Štěpánkem, Františkem Smolíkem, Jaroslavem Marvanem, Karlem Högerem i tisíckrát proklínanou Lídou Baarovou předvedla výkon, náležející k vrcholům nejen českého, ale také evropského filmu. (09.03.2009)