Tři ženy

Já mám s Altmanem problém, že jeho filmy moc nechápu. Nicméně jeho jiný filmy se mi líbily a třeba takový Prostřihy považuju za opravdu skvělý dílo, který rozhodně stojí za vidění. Tři ženy jsou ale ten případ filmu, ze kterýho mám dojem, že si to režisér natočil pro sebe a ne pro diváky. Já jsem prostě smysl toho filmu nepochopil a neobjevil. Hlavně ten úplnej závěr, kdy jsem si myslel, že třeba přijde nějaká pointa, ve mně akorát zanechal hromadu otázek. Jestli to byl Altmanův záměr, tak se mu to povedlo. Ale já opravdu nemám chuť to vidět znovu, abych třeba na ty otázky hledal odpovědi. Jinak z těch třech žen mi přišla nejzajímavější postava Willie (Janice Rule), která se ve filmu jenom tak občas mihne. Ty dvě hlavní ženy mi spíš obě lezly na nervy. Bez ohledu na to, jak mi ty postavy byly nesympatický, tak to Sissy Spacek i Shelley Duvall zahrály opravdu dobře. Zejména Sissy Spacek mi s každým dalším filmem dokazuje, že zůstala tak trochu nedoceněná. A co se týče Shelley Duvall, tak mě nejvíc překvapilo, že tady nevypadala jako strašidlo. (29.07.2022)

Naladěná z Altmanovi Svatby, která se mi líbila, jsem se nechala nalákat na Tři ženy. Zajímavá sonda do života nezajímavých žen. Aneb jak se z naivní vlezdoprdelky stala sobecká mrcha a ze sobecné mrchy vlezdoprdelka. Třetí žena se v příběhu jen mihne. Nepříjemný film o nepříjemných věcech. Pro mě osobně otázka, jestli bych se už neměla konečně naučit vypnout film, když ho považuji za ztrátu času. (19.01.2015)

Fascinující studie lhostejnosti silikonových obyvatel californian valleys - zde na střelnicích se rodí šílení střelci - střelkyně - pokryté krustou dokonalého make-upu. Shelley Duvall (a posléze i Spacek) je přesná - figurína z časopisu, stejně jako její barbie byt, stejně jako její sterilní práce. To, co se do toho světa nehodí, vytěsní - neodpoví na nepříjemnou otázku, projede autem pustinu okolo. A přece - jediná chybka, kterou udělá je způsobena zaváháním způsobeným lidskostí - a tady na to dojede. I proto se otázka vrací - lhostejné je především okolí dívek - k nesnesení mlčení, když vám lidi neodpoví na pozdrav, mělkost povah, zájmů i vztahů, totální neprůstřelnost formálnosti sféry zaměstnání a oficiálních institucí (nemocnice). A když se nakonec ani nehlásíte ke svým rodičům, ztrácíte sebe sama, svoji historii. Skvěle vymyšlené je rozložení "sil" - dvě hlavní hrdinky jsou dvojčata stejně jako dvojčata v jejich práci - která je která? (pravda - JE to bergmanovské - ale úzkost z californication je jiná, než tvrdost švédské žuly na pobřeží Persony), která je TŘETÍ žena? Je to opravdu ta těhotná malířka na LSD v pozadí příběhu? Jsou to tři ženy, které maluje na dna bazénů? Anebo jsou tři ženy tři, protože se Spacek tak změní??? Altmanovi lze odpustit i poněkud senzační vyústění - jak to totiž uzavřít? Cinema verité v USA neznali a na otevřený konec by mu asi nikdo nepřišel... Poslední na co chci upozornit je vynikající moderní hudba -. Málokdy se ve filmu slyší něco takového... (13.03.2011)

Určení vlastní identity, postoje, ale i role vůči svému okolí, je někdy až nad lidský výkon. Všudypřítomná, každodenní povrchnost, která je, u některých jedinců, již prakticky nezbytnou součástí života "nekouříš, nepiješ...neděláš nic, co by jsi měla..." a prohnilá dokonalost, jejíž zbytky odporně stékají po našich nejoptimističtějších životních představách, které už nelze znovu uchopit. A aby bylo ještě lépe, tak to nejhorší ze svého okolí se často stává vlastností hledajícího jedince. Šok. To je to, v čem si život libuje. Millie a její svět - Willie a její svět. Přichází Pinky a boří hranice jejich světů. Zrodili se závěrečné Tři ženy. Možná zbytečně zdlouhavý, ale skvěle vyprávěný snímek s grandiózním vyústěním, které jestli viděl Kubrick, tak se jeho volbě hysterky z Overlook hotelu vůbec nedivím. Sissy a její bravurně zvládnuté herecké polohy také rád zdůrazním. Stejně jako velmi zvláštní, ale perfektní hudební doprovod. Film, plně naplňující své žánry, což je u amerických snímků vzácnost. (20.01.2015)

Nenápadný a v podstatě většinou nudný film, který je velmi snadné podcenit. Teprve ke konci se z hmoty všedních příběhů, každodenních dramat a vztahů mezi postavami začne vynořovat NĚCO. A to "něco" je neurčité, amorfní, dráždivě tajuplné. Až do snové scény jsem si nebyl jist, zda to není největší Altmanův průser, v závěru jsem ale dost rychle změnil názor a v poslední době jsem se přistihl na tom, že se k tomu filmu stále vracím. Bylo to obyčejné psychologické drama nebo mnohovrstevnatá surrealistická řežba? Na tohle si hned tak neodpovím. (13.01.2013)