Il profumo della signora in nero

Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (nebudu vyzrazovat s kterým, jelikož to souvisí se závěrečnou pointou). Sice tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v mnohých jiných giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické události z minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér a je škoda, že natočil pouze dva celovečeráky. (29.03.2018)

Takýto film mohol vzniknúť len v prvej polovici 70.rokov... V žiadnom prípade dnes žiadny tvorca takéto niečo už nemôže, a ani nedokáže nakrútiť. Berie si to najlepšie zo žánrov, ktoré vtedy dominovali hororovej scéne.. Osobnú traumu hlavnej hrdinky z gialla, ťažkú snovú a paranoickú atmosféru z vizuálne nádherných hororov ako Dont Look Now, či satanského Rosemary Baby. Pochádza z obdobia, kedy sa horor odprostil od gotických rekvizít ako strašidelné zámky a krypty, a začal sa zameriavať skôr na osobné, vnútorné peklá (paranoija, trauma) hlavných hrdinov. Pritom si ale ešte ponechával rekvizity a atmosféru spomínaných starších gotických hororov. Zlaté obdobie pre takéto filmy! Žiadne odľahčenie pre masy, žiadne zľutovanie pre bežného diváka. Iba čistá depresia a šialenstvo ktoré sa stupnuje až k najdesivejšiemu záveru, aký si viete predstaviť.... Film je postupom času čoraz ťaživejší, rovnako ako psychický stav hlavnej hrdinky, ktorá prepadá šialenstvu rovnako ako celý film, a končí v šokujúcom záveru filmu, ktorý ako keby bol z ného žánru. Osobne si vôbec nemyslím, že režisér zbytočne morbídnou brutalitou prepískol koniec, práve naopak, zakončil brilantne a logicky. Plný počet udeľujem bez mihnutia oka. Jeden z najlepších filmov tejto dekády. (01.08.2010)

The Perfume of the Lady in Black zdařile nakládá s okultní tématikou, jejíž boom odstartoval Polanski v démonické adaptaci Iry Levina Rosemary’s Baby. Francesco Barilli si naštěstí vypůjčuje jenom styčné body a pracuje s neotřelým, lehce snovým, dějem, kde největší prostor dostává nebývale půvabná Mimsy Farmer jako chemička. Pozvolným rozpřádáním klikatých mezidějů vycházejí najevo hrdinčiny traumata z dětsví, s nimiž se, pod tíhou kaleidoskopických vidin a snů, propadá do širých končin šílenství. Zdánliví přátelé neočekávaně strhávají své masky, nevyžádané dárky se začínají kupit, fantazie prostupuje realitou. Stejně jako u Polanskiho originálu i zde atmosféra krok po kroku houstne, aniž by využívala krvavých efektů. Na ty je třeba si počkat až do samotného konce, jehož touha šokovat zbytečně koliduje s prve hezky propilovaným příběhem. (07.11.2005)

Proč mám pocit, že téměř vše italské žánrově spadající pod krimi nebo horor dostane (nejen) na ČSFD i nálepku giallo, a to i v případech, kdy se "žlutou barvou" ani náznakem nesouvisí? A tady jsme vedle dokonce hned dvakrát, gotika je taky úplně mimo mísu. Parfém dámy v černém je totiž silně mysteriozní psychologický horor v dost pomalém tempu a s oběma subžánry má společného asi tolik jako experimentální video s blockbusterem. Ale co už, nemá cenu se rozčilovat. Il profuma della signora in nero mne naprosto okouzlil, drobné detaily působí buď děsivě (zabouchnuté dveře, prsty ve žrádle pro kočku) nebo hypnoticky ( pableskující nůžky na stole, vystoupení jasnovidky). Mimsy Farmer a její přerod z naivní nanynky v šílenou nánu je absolutně dokonalý a dobře skrývané, přesto rafinovaně naznačované, finále mi svou syrovou brutalitou až vzalo dech, až tak jsem to opravdu nečekal. Nemůžu jinak než za plný počet. (20.11.2016)

Profesionálně zpracované a atmosférické, to ano. Ta špetka inspirace Rosemary a shodná typovost hlavní hrdinky, ale bohužel neustále nabízí srovnání s Polanskiho klenotem, což není pro Parfém přeci jen vyrovnané klání. Závěrečná pointa, byť působivá, velice chabá a smysl počínání hlavních postav stavící na hlavu, můj výsledný dojem z filmu jen pokazila. Jako poměrně raný příspěvek k euro atmosférickým thrillerům (dejme tomu i giallu) však přesto zajímavé. (14.02.2013)