Ukradené polibky

Já sice vidím, že se to tu hemží samou čtyřkou, pětkou a většinou samou chválou, ale asi právě proto jsem čekala od Ukradených polibků trochu víc. Sice tam opravdu od každého žánru výše uvedených něco bylo, ale na mě to celé působilo mdle a zmateně, jak tady píše už jeden uživatel. Musím zřejmě vidět víc Truffautových filmů, abych ho dokázala lépe ocenit a když ho srovnám alespoň s Americkou nocí, kterou jsem od něj viděla, tak nemůžu dát víc. (03.12.2012)

Takové odlehčenější a ne tak vážně, jako předchozí díly, ale i tak to funguje a Doinelova kariéra soukromého detektiva prostě dost pobaví. Navíc se to příjemně sleduje a ačkoli to nemá žádný větší děj, kupodivu to vůbec nevadí. Ono se ale vlastně není čemu divit, když je to slušně zahrané a Truffaut tomu všemu dal příjemnou atmosféru a dokázal to celé zručně ukočírovat. K dokonalosti mi zase něco chybělo, ale i tak se mi to líbilo a rád si to někdy zopakuji. 4* (15.09.2021)

Truffautovo zamyšlení nad pomíjivým, končeným a provizorním. Škatulka "milá komedie", kterou někteří diváci filmu přisoudily, se mi spíše příčí, neboť v podstatě ignoruje hlavní myšlenku filmu i přes to, že je podána v poněkud lehkonohém balení. Zprvu jsem se nemohl naladit na režisérovo myšlení, ale ve zpětném zrcátku samotného závěru si uvědomuji, jako moc mi tenhle Francouz rozumí. (18.01.2008)

Vďaka tomuto filmu a Strieľajte na pianistu som sa zoznámil kedysi s tvorbou Truffauta. Dávali ich niekedy pred ôsmimi rokmi na stv 2 v rámci filmového klubu. Stal som sa vďaka nim jeho miernym fanúšikom, očakávajúcim, ako budú na mňa pôsobiť jeho ďalšie diela. Niekedy ma potešil, inokedy sklamal. Odvtedy som tento film v tv nezaregistroval, tak ak ho niekedy znova pustia, napíšem viac aj k jeho deju, z ktorého si pamätám iba jeho hlavnú kostru a myšlienku. (19.07.2012)

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola. (24.01.2012)