Howlův kráčející hrad

Asi jsem od toho čekal až moc, ale drtivou většinu z těch 2 hodin mě to prostě nebavilo a příběh vůbec nezaujal, přišlo mi to takový bez emocí a nepřesvědčivý, abych se do toho dokázal vžít a užít si to, navíc nechápu proč hlavní hrdina musí vypadat jak transvestita, že kdyby mu dali ženskej hlas, tak by ho klidně mohli vydávat za opačný pohlaví a nikdo by se nemohl divit, to tomu taky moc nepřidá. (31.01.2011)

Oni ty příběhy jsou zvláštní, hodně zvláštní, ještě když jsou nakreslena z pera, které držel v ruce tvůrce Hayao Miyazaki. Jenže stále si nemůžu zbavit dojmu, že Princezna Mononoke je ze všech nejhezčí i když jsem celkově z jeho tvorby viděl i s tímto tři filmy. Jenže stejnak...ta animace, ta preciznost...to se v současné době u našich, Evropských pohádek ani nemůže stát, skutečně ne. Když třeba na Fox Kids, nyní už Jetix sleduju ty pohádky jak jsou všecky na počítači v renderované grafice, co nejrychlejc nasnímané, snad dělané ve Flashi, aby byly co nejrychlejc, nejjednodušejc...a přitom jsou tak odporné, a děti po nich akorát zblbnou. Zlaté Kačeří příběhy nebo právě anime tohoto tipu, které musí pobavit každého. Zvláštní příběh, nádherné obrázky přetavené do filmové podoby na které se holt nezapomíná. Možná ty příběhy jsou ale přetáhlé až moc přes kapsy, jinak by to bylo za totálních pět. (22.08.2009)

V mnoha filmech lze najít nějakou větu, která se perfektně hodí pro ohodnocení daného díla a ani Hauru no ugoku shiro není výjimkou. V tomto animovaném snímku známého Hayaa Miyazakiho se do podobného hodnocení pouští rovnou hlavní postava, a musím přiznat že neskutečně trefným způsobem. Říkají tomu zámek, ale uvnitř je to jen hromada šrotu. Nemám co dodat. (07.12.2008)

Tak krásně animovanou nudu jsem již dlouho neviděl a doufám že ani neuvidím. Od mistra Miyazakiho velké zklamaní. V zásadě se ani nic nedozvíte o co tam celou dobu pořádně jde. Jakoby příběh vytržený z kontextu něčeho mnohem většího, leč jméno Miyazaki a Ghibli funkuje jako spolehlivý „zvyšovač“ hodnocení, a proto dávám alespoň za to zpracovaní 40 % a abych jako jeden z mála mohl napsat, že tento film má k dokonalosti daleko. (25.12.2005)

Jeden z kolegov sa pýta, kam ten Miyazaki na tie nápady chodí. Dobrá otázka. Bolek Polívka na ňu svojho času za seba odpovedal, že on na ne nechodí, ono to chodí naňho. Nech už pán režisér z knižnej predlohy prevzal čokoľvek, veľa toho zaiste nebolo, keďže výsledkom je to, čomu sa hovorí "typický Miyazaki". Kamže to teda ten starý pán chodí? Kde inde než do tradičných čínskych a japonských záhrad (spomeňte si, aj filmový Howl-Hauru má "svoju záhradu"), ktoré excelentne demonštrujú východnú koncepciu poézie - na Západe je poetická vonkajšia podoba vecí, na Východe ich vnútorný, "duchovný" rozmer. V týchto záhradách nič nie je tým, čím sa zdá byť, keďže cieľom bolo vytvoriť ekvivalent prírody, krajiny či univerza. Stromy sú zakliate do bonsají, horské chrbty do balvanov. Les nadobúda podobu skalného labyrintu zloženého z pozliepaných pórovitých monolitov. Dažďová kvapka je reprezentovaná v podobe sústredných kružníc vyrytých do jemného štrku, riečny tok v sústave navzájom sa prekrývajúcich plochých kameňov. Výhľady do záhrady majú podobu otvorov v tvare mesačného kotúča či roztvoreného vejára, čím vzniká "vypožičaný obraz". Do bambusového húštia sa pozerá skrz kamenné či drevené mreže s naturalistickým alebo symbolickým ornamentálnym rastrom umožňujúcim subjektívnu interpretáciu videného. Latentná podoba videná v kuse kameňa stačí, aby bol kameň posadený na podstavec s rovnakou vážnosťou, s akou sa v Európe na podstavec kladú sochy. Poloabstraktná textúra v travertíne stačí, aby bol daný kameň vložený do honosného rámu a zavesený na stenu pavilónu. Skala nachádzajúca sa v inej, dutej skale. To všetko sú subtílne imaginatívne a fantazijné momenty cudzie európskej senzibilite až do doby vzniku surrealizmu. Interpretácia Miyazakiho tvorby prostredníctvom signifikantného elementu východoázijskej kultúrnej tradície? Ale prečo nie? (31.08.2008)