Paříž, 13. obvod

O české spisovatelce Petře Soukupové se říká, že vzhledem k povaze jejích románů, kterými jsou výlučně vztahová dramata, nezanechávají její díla na čtenáři žádnou hlubší stopu - příběh po čtenáři prostě jenom tak steče, aniž tento by si o pár měsíců později pamatoval, čeho se vlastně týkal. Neznám filmografii Jacquese Audiarda, ale Paříž, 13. obvod po mně prostě jenom tak stekl. Mihlo se v něm několik postav, o nichž víme jen o něco málo víc než to, jakou roli mají k ústředním postavám. Nic zásadnějšího z toho neplyne, kdybych ho neviděla, nic se nezmění. Navíc i nedlouhá 105minutová stopáž s mým ADHD v kině solidně zacvičila. Kdybych neznala věk režiséra, mám to za zajímavý studentský film. V sedmdesáti už by ale mohl mít i trochu vyšší ambice. Ještě se rozmyslím, zda hodnotím na 3, nebo na 2 hvězdy. (20.04.2022)

Minutá příležitost hned v několika směrech. Les Olympiades usilují o to podat výpověď o současné generaci třicátníků, kteří v životě nemají nic jisté: pracovně, sociálně, ani osobně. Sociální aspekt je zvýrazněný jednak situováním do té části Paříže, kam turista nezavítá, jednak dialogy, které vlastně podtrhávají totéž, co vidíme. Dobrý scénář sociálního filmu se pozná po tom, že problémy skrze dialogy neartikuluje přímo, což tady tak úplně neplatí. Ale nechť, pro snímek tahle rovina není až tak podstatná. Co se týče výpovědi o vztazích a soukromém životě "čerstvě dospělých", jde o lépe zacílenou sondu. Paříž, 13. obvod je v tomto směru poměrně přesným portrétem lidí, kteří nevědí, co přesně chtějí, tápou a hledají. Sex je poměrně neoddiskutovatenou součástí tohohle zápasu, takže dává smysl, že je ho spousta i na plátně. Co ale naprosto marginalizuje snahu tvůrců je romantický a dosti nesmyslný happy end, jemuž nic v předcházejícím ději nenahrává. (22.11.2021)

To mi ale bola romanca! Princ z Konga, čínske marionety a pár belochov sa tvária na Francúzov. A by nebol medzi nimi rozdiel, tak to drbli do čiernobielej farby. To je presne ako keď poslankyňa s IQ vínnej mušky Romana Tabak si dala Instagram do čierno-biela z odôvodnením, že tým bojuje proti rasizmu. Vo Francúzsku evidentne proti rasizmu dávna dobojovali, sú vysoko obohatení, plno inžinierov zo subsaharskej Afriky. Našťastie šikmáči robia čašníkov a belošky kurvy, takže  všetko v poriadku. Aspoň tak som to videl v tomto filme, ktorý ponúka podivnú romantiku zaobalenú do kopy sexu. Princ z Konga nerobí nič len šuká a že všetky rasy, nerobí rozdiely, veď si robí doktorát! A mihla sa aj lesbická láska, takže kvóty splnené. Polohy tiež všetky boli, aj anál asi, takže opičie kiahne zaručené. To je dnešný art stavajúci promiskuitu na piedestál. Len fakt pozor na tie pupáky! (11.06.2022)

Pokus o zachycení evropské Tinder generace, který má oslovit právě její příslušníky. V mých očích troskotá proto, že příliš ulpívá na všem, co je fotogenické a líbivé, a dramatická stránka projektu tím trpí. Jde o typický příklad snímku, kdy mi režisér předkládá postavy, se kterými se podle jeho mínění mám ztotožnit a fandit jim, zatímco já je vnímám úplně v jiném světle. Kdybych měl dát pouze na své emoce, nadělil bych bez váhání kategorický odpad. Tak dalece jsme si tentokrát s mým oblíbeným Audiardem nesedli. Je zvláštní, že finský snímek Víkend na chatě, který pojednává o téže věkové kategorii zatížené podobnou citovou nestálostí a společenskou neukotveností, mě naopak nadchl a nadělil jsem mu plný počet hvězdiček. Tady mě snad jen s částečnou výjimkou Nory, kterou ale režisér manipuluje jinam, než bych si představoval, všichni příšerně iritovali, včetně explicitního zobrazení erotiky. Nikdy bych si nepomyslel, že skončím jako moralista, ale tady mám dojem, že vidím hodně sebestředné, nedospělé třicátníky, kteří si zadělávají na samotu a nebudou schopní vytvořit funkční rodiny. Celkový dojem: 35 %. (08.11.2022)

Portrét generace, pro jejíž životy je příznačná nestabilita práce, bydlení, vztahů i identity (fragmentarizované digitálními technologiemi). Portrét světa, v němž ke splynutí dochází jen při sexu. Jinak jej charakterizuje oddělenost, zvýrazněná split screenem nebo četností konverzací na dálku, a kontrastnost, stále zpřítomňovaná i černobílou kamerou. Stejně jako životy postav, neukotvených, nacházejících se stále v pohybu, taky Audiardova milostná paneláková lyrika postrádá pevný bod, okolo něhož by se všechno točilo. Perspektivy se neustále střídají a mikropříběhy začínají nanovo (jako v mnohadílném seriálu), rytmus je nepravidelný, vztahy pomíjivé. Něco stabilnějšího vzniká velmi pomalu, jaksi mimochodem. Jen očekávání, zda nakonec něco vznikne, pozornost po celých sto minut neudrží. Musíte se napojit na hrdiny. Díky skvělým hercům a senzuální kameře, zohledňující víc fotogeničnost lokací než sociální rozměr života v určité části Paříže, to jde poměrně snadno. Závěr, přicházející bez hlubšího prozkoumání mnoha nastíněných témat (např. tíže kulturních tradic a rodinných i osobních traumat), je ale banální, a zpětně se jako takový jeví celý film, který u klišé spjatých s citovým životem mileniálů začíná i končí, aniž by nahlédl za ně. 70% (19.11.2021)