Odvrácená strana větru

Wellesov vztýčený prostredník. Novému Hollywoodu, italským neorealistom, divákom, sebe samému. Tématikou, skladbou (film within a film) a eklektickým strihom to docela pripomína iný experiment z tých čias: Hopperov Last Movie. Oba filmy sú, čo sa týka diváckej atraktivity, zhruba niekde na úrovni home-videa z mejdanu natočeného partou na horskej chate. V preklade: najviac si to užijú herci a štáb, ktorí boli pri tom. Pak logicky Welles fanatics, pretože ocenia všetky tie drobné nuansy, ktorými je film napechovaný (vzťah Bogdanovicha k Hannafordovi, Susan Strasberg v roli Pauline Kael, Lili Palmer ako Marlene Dietrich, staré esá z Mercury Theatre v obsadení). Obávam sa však, že pre drvivú časť ne-wellesovského publika to bude veľké trápenie. (03.11.2018)

Bylo narocne to dokoukat. Vysledek si interpretuju dvema zpusoby: Wellesova excentricita, podivinstvi a samoucelova artovost se tu autobiograficky manifestuji v plne forme a nebo dokoncovatele nemeli dostatek koherentniho materialu, netusili, co mel Welles vlastne v planu a proste to slepili? At uz je pravda kdekoli, me to nebavilo. (28.04.2020)

Ponechme stranou hlodavé pochyby, jak by Wellesův poslední projekt vypadal, kdyby ho mohl dokončit on sám a ne až následně jeho obdivovatelé a spolupracovníci na základě mistrových poznámek a pracovního fragmentu z oné teoretické finální verze. Stejně se totiž člověk při sledování "Odvrácené strany větru" neubrání tomu, aby si hotové dílo spojoval s osobou onoho velkého auteura. Jak někdo vhodně poznamenal v souvislosti s nedávnou premiérou Almodovarova "Bolest a sláva", každý velký autor dříve či později natočí své "Osm a půl". Přesně tím pro Wellese měla být "Odvrácená strana větru". Jenže v souladu s jeho pohnutou kariérou neskládá jako Fellini ódu na múzy, vnitřní soužení tvůrce a prolínání vlastního života s tvorbou. Wellesův bilanční film ukazuje kinematografii, potažmo tvorbu filmů jako chaos a hemžení postav se zcela nesourodými a protichůdnými zájmy, přičemž autorské dílo z něj, nebo spíš navzdory němu vzniklé působí jako čirý zázrak. V dílčích motivech se dotýká také otázky, či nevyhnutelnosti tyranského aspektu autora, jehož vize si nárokuje, aby se ostatní zbavili své individuality a podřídili sebe, potažmo svá těla autorově zájmu. Kontrast autora, díla a jeho podmanění si diváky a kritikou, pak Welles ukazuje jako delirický boj, kde jedna strana chce dílo i tvůrce ovládnout a udolat kanonádou otázek a interpretací, zatímco druhá strana současně pozornost potřebuje jako živnou sílu, ale současně jí chce uniknout. To vše "Odvrácená strana větru" skládá do podoby progresivní formální koláže, kde desítky hledisek zosobněných jednotlivými figurami i různými objektivy vytvářejí blouznivý mumraj, oproti němuž jako obdivuhodný monolit nekompromisní vize stojí pasáže filmu ve filmu. Ten svým stylem evokuje díla předních autorských osobností doby, kdy materiál vznikal, v čele s Antonionim, a Welles zde prokazuje svůj bravurní funkční formalismus. Není pochyb, že navzdory své osobitosti a formální avantgardnosti by "Odvrácená strana větru" svého času, tedy v 70. letech našla v kontextu tehdejší podoby autorského filmu vstřícnější publikum, naladěné na tehdejší styl svrchovaně auteurské tvorby kanonických mistrů. Na druhou stranu právě jeho současné zjevení coby reliktu ze záhrobí přidává snímku nadstavbu onoho velkého pokladu, který se z hlubin času vynořuje konečně na povrch a promlouvá k našim okoralým cinefilním jádrům. (28.07.2019)

Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe  : 35 % (29.07.2021)

Hrozne roztržitá a vyburujúca revolta umeleckým konvenciám, avšak bez akéhokoľvek náznaku a uchopiteľnosti. Akoby snaha priniesť film do distribúcie bola silnejšia než sa zmieriť s faktom, že sa to už nepodarí. A ktovie, či by Welles dokázal aj túto situáciu obrátiť vo svoj prospech. Takto len musím konštatovať, že Other Side of the Wind nám ponúkla manieristickú sondáž do problematiky natáčacieho procesu a úskalí, ktoré doženú tvorcu do krajnej agónii. Táto forma je prísľubom niečoho veľkolepého, ale obávam sa, že aj v plnej konštelácii ostane nepochopenou a wellesovský zámer ostane len na pomedzí náznakov a nápaditých kreácií, ktoré alibisticky tasí pred zraky divákov, vedie ich určitými vývojovými vzorcami, ale hlbšie ich nerozvádza. (08.02.2019)