Odvrácená strana větru

Ponechme stranou hlodavé pochyby, jak by Wellesův poslední projekt vypadal, kdyby ho mohl dokončit on sám a ne až následně jeho obdivovatelé a spolupracovníci na základě mistrových poznámek a pracovního fragmentu z oné teoretické finální verze. Stejně se totiž člověk při sledování "Odvrácené strany větru" neubrání tomu, aby si hotové dílo spojoval s osobou onoho velkého auteura. Jak někdo vhodně poznamenal v souvislosti s nedávnou premiérou Almodovarova "Bolest a sláva", každý velký autor dříve či později natočí své "Osm a půl". Přesně tím pro Wellese měla být "Odvrácená strana větru". Jenže v souladu s jeho pohnutou kariérou neskládá jako Fellini ódu na múzy, vnitřní soužení tvůrce a prolínání vlastního života s tvorbou. Wellesův bilanční film ukazuje kinematografii, potažmo tvorbu filmů jako chaos a hemžení postav se zcela nesourodými a protichůdnými zájmy, přičemž autorské dílo z něj, nebo spíš navzdory němu vzniklé působí jako čirý zázrak. V dílčích motivech se dotýká také otázky, či nevyhnutelnosti tyranského aspektu autora, jehož vize si nárokuje, aby se ostatní zbavili své individuality a podřídili sebe, potažmo svá těla autorově zájmu. Kontrast autora, díla a jeho podmanění si diváky a kritikou, pak Welles ukazuje jako delirický boj, kde jedna strana chce dílo i tvůrce ovládnout a udolat kanonádou otázek a interpretací, zatímco druhá strana současně pozornost potřebuje jako živnou sílu, ale současně jí chce uniknout. To vše "Odvrácená strana větru" skládá do podoby progresivní formální koláže, kde desítky hledisek zosobněných jednotlivými figurami i různými objektivy vytvářejí blouznivý mumraj, oproti němuž jako obdivuhodný monolit nekompromisní vize stojí pasáže filmu ve filmu. Ten svým stylem evokuje díla předních autorských osobností doby, kdy materiál vznikal, v čele s Antonionim, a Welles zde prokazuje svůj bravurní funkční formalismus. Není pochyb, že navzdory své osobitosti a formální avantgardnosti by "Odvrácená strana větru" svého času, tedy v 70. letech našla v kontextu tehdejší podoby autorského filmu vstřícnější publikum, naladěné na tehdejší styl svrchovaně auteurské tvorby kanonických mistrů. Na druhou stranu právě jeho současné zjevení coby reliktu ze záhrobí přidává snímku nadstavbu onoho velkého pokladu, který se z hlubin času vynořuje konečně na povrch a promlouvá k našim okoralým cinefilním jádrům. (28.07.2019)

Wellesov vztýčený prostredník. Novému Hollywoodu, italským neorealistom, divákom, sebe samému. Tématikou, skladbou (film within a film) a eklektickým strihom to docela pripomína iný experiment z tých čias: Hopperov Last Movie. Oba filmy sú, čo sa týka diváckej atraktivity, zhruba niekde na úrovni home-videa z mejdanu natočeného partou na horskej chate. V preklade: najviac si to užijú herci a štáb, ktorí boli pri tom. Pak logicky Welles fanatics, pretože ocenia všetky tie drobné nuansy, ktorými je film napechovaný (vzťah Bogdanovicha k Hannafordovi, Susan Strasberg v roli Pauline Kael, Lili Palmer ako Marlene Dietrich, staré esá z Mercury Theatre v obsadení). Obávam sa však, že pre drvivú časť ne-wellesovského publika to bude veľké trápenie. (03.11.2018)

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda. (14.01.2019)

Bylo narocne to dokoukat. Vysledek si interpretuju dvema zpusoby: Wellesova excentricita, podivinstvi a samoucelova artovost se tu autobiograficky manifestuji v plne forme a nebo dokoncovatele nemeli dostatek koherentniho materialu, netusili, co mel Welles vlastne v planu a proste to slepili? At uz je pravda kdekoli, me to nebavilo. (28.04.2020)

Absolutně nekoukatelná pseudodokumentární rádoby studie pozadí natáčení filmu. Vykreslení charakterů zůstalo asi někde v hlavě Orsona, protože na plátno se mu to fakt převést nepodařilo. Nebo možná leží ve střižně, protože měl údajně až 100 hodin materiálu. Ale bůhví, jestli by to i pak dávalo vůbec nějaký smysl. Pokud ano, snad by to přeci sestříhal a vydal ještě před svou smrtí, ne? Jediné, na co se pak dá dívat, je Oja Kodar. Zbytek mohl zůstat u ledu, o nic bychom nepřišli. Konečná podoba filmu totiž působí, jak když ji natáčeli pejsek s kočičkou, ne režisér nejlepšího filmu všech dob. (01.01.2019)