Agónie - konec Rasputina

Petrenko s bravurou ztvárnil rozporuplnou postavu Rasputina, dal jí přímo démonický vzhled, temný náboj, mystickou auru (hravě tak překonal i Ch.Lee). Druhá část filmu je výrazně lepší - větší prostor má hraný film, dokumenty jsou využity méně a lépe (první část naopak působí jako polohraný dokument). Výtvarná kamera je doprovázena majestátní hudbou. Ve druhé části zaujmou snové scény, symboly, filmová zkratka, práce s barvou, smysl pro detail. Obeznámený divák samozřejmě ví, že značný prostor dostane snaha postav odstranit ďábelského Rasputina, což nebude snadné. Druhá část je také mnohem temnější. Režisér se nebál zobrazit nahotu a vykreslení dekadentní společnosti připomene úpadek Říma. Není divu, že film měl problémy s cenzurou a uvedením do distribuce. Ochránci zvířat možná zaúpí nad krvavým masakrem vran - pro film má však symbolický význam. Také dnešnímu divákovi připomene, že v sovětských filmech bohužel zvířata skutečně umírala - ptáci, kočky, psi i koně... (26.08.2014)

Filmovost Agónie zpomaluje v první polovině neběžné zacházení s psaným textem - se spoustou textu - ...a zpomaluje ho také řada dokumentárních záběrů. A to i přesto, že jsou dynamičtější, než samotné vyprávění. Zvykal jsem si dlouho na přechody mezi nimi a mezi viscontiovsky luxusním barevným snímáním příběhu (- který se ostatně rozvíjí jen velmi zvolna a navíc leckde zašustí papírem). ...tajné komnaty paláců, přiznaně studiové (cikánská scéna, chodba za "poradní" místností válečného důstojnictva - figuríny důstojníků jak z Tajemného hradu v Karpatech) a do toho prostřih na místnost dětského pokoje carského synka - s realistickou výpravou tak jak "má být" ve velkém filmu; a do toho všeho občas černobílé "artové" záběry nahoty - Klimov byl expresionista naturelem. Neorganičnost těchhle kontrastů i to, že to vlastně nevadilo - 15 let po Nové vlně ovšem zůstává jako hlavní akcent: obecnější zachycení údělu nadaného jedince žraného vlastní choutkou a mocí anebo výpověď o dějinných pohybech, o tom, jak prohnilý pozdní carismus byl, to mi všechen ten expresionismus a vizualitu nevyvážilo - je to totéž, co mi vadilo v Jdi a dívej se: tlačit na pilu uměl Klimov výtečně. Étos je v tom ale podle mě jen jako vedlejší produkt. Mj. Schnittke úžasný! Mít tak symfoňák s Eri Klasem a film k hudbě! (25.03.2018)

Klimova mám zafixovaného jako tvůrce mimořádného válečného dramatu Jdi a dívej se, takže očekávání byla vysoká. Ne, že bych byl vyloženě zklamaný, ale trochu té kritiky si neodpustím. Chápu, že použití archivních materiálů může zvýšit pocit autentičnosti. Ostatně záběry z nemocnice plné mrzáků bez končetin by se v 70. letech nenatáčely jednoduše. V takové míře, v jaké Klimov čerpal ze starých dokumentárních snímků, to už zavání snahou snížit si náklady a z mého pohledu je to obtěžující. Režisér představuje divákovi až příliš mnoho reálných historických postav, jejichž jména a funkce jsou ale dnešním divákům, zvlášť v zahraničí, naprosto ukradené. Co podle očekávání funguje, je velkolepá obrazová výpověď o rozkládajícím se režimu plném korupce, dekadence a neschopnosti. Rasputin funguje jako ztělesnění a symbol úpadku celého systému. Jeho smrt je předzvěstí zániku carské říše. Petrenkovo uhrančivé herectví, absurdita viděného, kdy nevzdělaný mystik drží v šachu ministry a nejvýznamnější hodnostáře říše, a výborná kamera jsou důvody, proč vidět Agónii i dnes. Celkový dojem: 75 %. (23.02.2017)

Falešný obraz konce samoděržaví, křivé zrcadlo nastavené jednomu ruskému mýtu... Škoda, že umělecky nepochybně silnému filmu nebylo dáno vzniknout o pár let později, kdy v rámci >perestrojky a glasnosti< by se nepochybně toto Klimovovo dílo vyrovnalo s jednou temnou kapitolou ruské historie lépe a pravdivěji... (12.06.2006)

Elem Klimov zvláda jednu vynikajúcu vec lepšie, než väčšina režisérov. Aspoň pokiaľ môžem súdiť na základe dvojice filmov, ktoré som od neho mal možnosť vidieť. Na Agónii, podobne ako na Idi i smotri, nemožno neobdivovať všeobecnosť výpovede. V jadre to nie je film o Rasputinovi, nie je to film o úpadku cárskeho Ruska. Je to film o človeku či ľudstve ako takom, všetky (inak zdá sa vcelku dodržané) historické súvislosti neslúžia konkrétnemu cieľu, ale prerastajú do plnokrvnej metafóry. Možno viem, ale hlavne som naplno precítil. Nutné podotknúť, že v neposlednom rade aj vďaka hlavnému predstaviteľovi – v Petrenkovom podaní pramení Rasputinova démoničnosť z reálnych povahových čŕt, nie z teatrálnej mimiky a gestikulácie. Naozaj úžasná súhra medzi režisérom a hlavným predstaviteľom... (23.06.2005)