Prázdniny v Římě

Velmi příjemná romanticko-komediální podívaná. "Sladký" koktejl namíchaný z těch nejchutnějších ingrediencí - jednoho z nejromantičtějších měst, jako vždy vynikajícího, charismatického Gregory Pecka a půvabné Audrey Hepburn. Jako divák jsem se bavil hned, jak se na scéně objevil zmíněný pan herec, který nastartoval tento humorem a osobitou atmosférou nabitý snímek. Samotný začátek v bytě novináře Bradleyho je úžasný, když nic netušíc uloží princeznu na divan, o pár minut později ji nešetrně přemístí ze svoji postele a ráno se dozvídá, s kým má tu čest, lépe řečeno, koho má v "kvartýru" :) Co všechno by pak neudělal pro peníze a sázku? U správné romantiky nesmí chybět zamilovanost, takže vše je nakonec trochu jinak. Závěrečná konference je také velmi povedená, když SPOILER si princezna všimne mezi novináři svého "prince" (Gregory Peck je mezi všemi těmi novináři bezkonkurenčně nejvyšší) /SPOILER.....Zvažoval jsem, zda dát 4 nebo 5*, nakonec jsem zvolil tu druhou variantu, jelikož jsem přesvědčený, že budu mile rád vzpomínat na oněch 118 minut. A teď ruku na srdce, kdo by nechtěl něco podobného prožít? ;) (11.04.2009)

Znám křišťálovou studánku a toulky nocí bez spánku, v rytmu věčného města, kam vede každá cesta. Skvost jménem Římské prázdniny, hořkosladký a nevinný, září Audrey a Gregory, v nebesky čisté lovestory. Nejkrásnější pohádka, jakou jsem kdy viděla. Která dívka by nechtěla být princeznou, když Gregory Peck je princem? Proč jsem se nenarodila o pár /desítek/ let dřív?:) _____Scéna z tiskové konference: v jediném vzájemném pohledu se zrcadlí hlubší, dráždivější a jímavější city než ve všech sbírkách poezie, které jsem kdy četla... Ann: I don't know how to say goodbye. I can't think of any words. Joe: Don't try... (18.05.2007)

William Wyler natočil neobvyklou pohádku pro dospělé, inspirovanou italským neorealismem - ve které se novinář setká s okouzlující princeznou aniž by o ní věděl. Jako jediný k ní tak dostane přístup a cítí příležitost, jak se proslavit díky exklusivnímu rozhovoru, jenže čím více času s princeznou tráví, tím větší náklonnost k ní jej poutá. Na to jak je snímek již starý neztratil nic ze své krásné atmosféry, jeho vtipy nevybledly a romantické scény zůstaly romantickými scénami. Prázdniny v Římě jsou velice nadprůměrným filmem, která skončí ještě dříve než vůbec začne nudit, jeho zařazení do zlatého fondu světové kinematografie je opravdu zasloužené, a pokud vás nezaujme samotný příběh, určitě si oceníte půvab Audrey Hepburnové. Rozhodně mohu jen doporučit... (28.01.2006)

Klasika nemusí znamenat mrtvolnou strnulost a lehký žánr jednosměrné synonymum pro kýč. Zní to otřepaně, ale alespoň čas od času je to pravda. Římská poválečná romance, prosycená nejen cukrkandlem, ale i skutečným citem, dotovaným neskutečně dobrými hereckými výkony Hepburnové i Peckovým, to je všechno atmosféra, která nás přes první hmatatelné projevy poválečné ekonomické i sociální a kulturní regenerace unáší do nadpozemských světů skvělých citů, jimž navzdory věříme všechno, co nám sdělují nebo se sdělit snaží. Princezna je princeznou, milenec milencem se všemi přednostmi americké spontánnosti a ... a ... ještě mnoho by se dalo napsat na téma této mimořádně zdařilé komedie. Spokojím se jedním tvrzením: smějí se na nás ze stříbrného plátna dodnes. Materiál, na němž jsou PRÁZDNINY nasnímány, možná zestárl, oba dva protagonisté již také nejsou pár let mezi námi, ale příběh, kterým nás na početná vyžádání oslovují, se na nás usmívá přátelsky přírodním chrupem, nezdefraudovaným četnými protézami. A jeho hrdinové nezestárli. To jen vděčné publikum neustále mládne. Mládnou i ti, kteří vzpomínají na premiéru a prvá uvedení filmu. Zdá se, že ti ostatní, ti diváci, kteří zde jsou, i ti, jejichž čas teprve přijde, budou tu krásnou omlazovací kúru uměním brát stejně jako jejich vděční předkové. (01.03.2008)

"Mně přece není 200 let. Proč nemůžu spát v pyžamu?" Bohatým a mocným feudálům ze srdce přeju, aby je zástupy paparazziů svou vlezlostí donutily řádně vykonávat jejich funkce, ale v případě princezny Anny bych si dovolil udělit výjimku. Při pohledu do jejích neskutečných očí si totiž i můj vrozený cynismus sedl poslušně do kouta a spontánně jí přál, aby si ten svůj den v Římě užila uvolněně, tedy bez koruny na hlavě a s charismatickým týpkem po boku. Tohle je zkrátka čistá radost v duši, takže já odcházím do římských ulic nastartovat skútr a čekat, zda si Annina vnučka taky nebude chtít trochu odpočinout od státnických povinností. (14.01.2015)