Triumf vůle

Byl to sám Adolf Hitler, kdo pověřil tanečnici a herečku Leni Riefenstahlovou, z níž se stala filmová režisérka, aby natočila velkolepý oslavný záznam šestého sjezdu nacistické strany, který se konal v září 1934 v Norimberku, středověkém bavorském sídle, kde se s nespornou ironií sešli v letech 1945-46 vítězní Spojenci, aby soudili válečné zločince Třetí říše. Hitler jí rovněž poskytl i název filmu. Riefenstahlová byla kariéristka s tvůrčím talentem a navzdory jejím poválečným prohlášením existují důkazy (nejen v tomto filmu, ale například i v dokumentárních snímcích sledujicích invazi do Polska nebo pozdější využívání vězňů z koncentračního tábora jako "komparzu"), že její nadšení pro fašismus bylo vychytralé, třebaže poněkud naivní. Ale žádné diskuse o její motivaci nemohou umenšit ohromujicí účinek Triumfu vůle. Je to strašlivá podívaná, vulgární, ale mytická a technicky provedená se zdrcujicí, sebejistou dokonalostí. Riefenstahlová měla k dispozici všechny prostředky, jaké si dokumentarista může přát. Norimberk byl pečlivě připravený, jako by šlo o masivní ozvučený ateliér rozdělený na řadu skvěle vybavených scén. Riefenstahlová nařídila postavit v centru města nové mosty a přístupové cesty, osvětlovací věže a kolejničky pro kamery, což vše bylo do detailu provedeno podle jejích přesných instrukcí. S třiceti rozmístěnými kamerami a s týmem sto dvaceti techniků Riefenstahlová splnila svůj norimberský úkol - oslavit moc nacistického státu a utužit jeho sevření německých srdcí a myslí - s dech beroucí obrazností v efektně zlověstné epické podobě a vytvořila neblaze proslulé mistrovské dílo, které je považováno za nejsilnější propagandistický film, jaký kdy byl natočen. Dokument - který po šesti měsících stříhání do pečlivě vybraných dvou hodin záznamu představuje asi tři procenta z natočeného materiálu - začíná Hitlerovým příletem, jeho sestupem z mraků, který má podobu vstupu wagnerovského hrdiny s hlavou ve svatozáři slunce. Führerův hlasitý pozdrav a obdiv shromážděných davů, jimž salutuje, jsou ústředními tématy tohoto představení jeho politické filosofie jako divadla světa a propůjčují mu znepokojivé charisma navzdory postoji a uřvané pronikavosti, tak dobře známé z filmových žurnálů, historických dramat a mistrovské parodie Charlieho Chaplina v Diktátorovi (1940). Potom následuje kaleidoskop překvapivých záběrů: vesele se radujicí urostlí mladíci, průvody se zapálenými pochodněmi, rituál s máváním svastikou, vojenská přehlídka, tisíce dobře vycvičených dětí slibujicích věrnost hnutí a nepřetržité folklorní vystoupení končící nacistickou hymnou, písní Horsta Wessela. Triumf vůle je hrubou, ale novátorskou demonstrací technických možností, od kamerových záběrů z výtečně volených úhlů a překvapivě nádherné kompozice až po neúnavný běh pečlivého střihu. Jde o stále fascinujicí, mrazivé svědectví o síle filmu, který je možné zneužít pro falešnou duchovní estetiku v otevřeně politickém zájmu. Po druhé světové válce strávila Riefenstahlová čtyři roky v americkém a francouzském zajetí za svoji roli v nacistické propagandistické mašinerii, navzdory svým tvrzením, že natočila "čistě historický film, cinema vérité". Opakované pokusy oživit svou kariéru končily neúspěšně. Později objevila filmování pod vodou a dokázala, že stále nepostrádá oko umělkyně. [7,5/10] (Reichsparteitagfilm der L. R. Studio-Film) (Čb. /// Produkce: Leni Riefenstahl /// Scénář: Leni Riefenstahl, Walter Ruttmann /// Kamera: Sepp Allgeier, Karl Attenberger, Werner Bohne, Walter Frentz aj. /// Hudba: Herbert Windt) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (13.09.2009) (méně) (více)