Terrence Malick

Všichni, kdo dosáhli opravdové znamenitosti v nějakém umění, mají jednu věc společnou; totiž mysl ochotnou naslouchat přírodě, být s přírodou zajedno po všechna roční období.

~Terrence Malick, Správce Sanšo

Americký filmový režisér, scenárista a producent Terrence "Terry" Malick (celým jménem Terrence Frederick) se narodil 30. listopadu 1943 ve znamení střelce jako nejstarší ze tří synů Irene (1912-2011) a Emila (1917-2013) Malickových. Není zcela jasné, zda se tak událo v texaském Wacu (tedy doslova v "Náruči Boží", jak kdysi španělští conquistadoři pojmenovali řeku, jež městem protéká) či v Ottawě ve státě Illinois - na dohled dýmajícího Chicaga, neboť prameny se v této otázce různí. Na mnohem jistější půdě se kupodivu ocitáme stran původu Malickových rodičů. Tak otec Emil se narodil v Elisabethu ve státě New Jersey jako potomek asyrských přistěhovalců, kteří do Spojených států emigrovali z malé vesničky poblíž (dnes) íránské Orumíje a matka Irene, původem z irské farmářské rodiny, v již zmíněné illinoiské Ottawě.

Malickův činorodý otec, ropný geolog a celoživotní zaměstnanec společnosti Philips Petroleum, proslul bezpočtem vynálezů v oboru leteckého a raketového inženýrství, stejně jako značným hudebním nadáním (hrál na klavír a varhany, nadto řídil kostelní sbor). Tím se koneckonců pyšní nejen Emilův prvorozený - údajně obstojný hráč na trubku a baskytaru (a také vášnivý posluchač vážné hudby), nýbrž bylo vlastní rovněž Terrencovým mladším bratrům: Larrymu (1946-1968) a Chrisovi (1948-2008), z nichž prvně jmenovaný studoval hru na kytaru u samotného Andrése Segovii ve španělském Santiagu de Compostela. Nebývale sečtělá a kultivovaná matka, jež své syny od útlého věku vedla k lásce a úctě k lidem i vůkolnímu světu, naopak po dlouhá léta pracovala jako sekretářka a knihovnice v oklahomském muzeu a přírodní rezervaci Woolaroc a takřka až do své smrti pořádala pravidelná setkání knižního klubu.

Období raného dětství prožil Malick v oklahomském městečku Bartlesville, daleko od shonu a lomozu lidnatých velkoměst. Vyrůstal v krajině prosvětlených doubrav, osamělých jezer a nedozírných travnatých plání, kdysi domova prérijních indiánů a velkolepých stád bizonů. Volný čas trávil náruživou četbou nebo toulkami pod širou oblohou, pronikáním do tajuplného světa místní přírody; snad právě zde, na březích poklidně tekoucí řeky Caney (Kènii Sipu v jazyce indiánů kmene Lenape) či ve vysoké trávě v otevřené, větrem ševelící prérii, se počal utvářet jeho blízký (ba až mystický) vztah k zemi a všemu živému. Pomyslný reliéf Malickovy krajiny dětství pak dotváří pestré mozaiky pastvin a lesů v okolí (nám již dobře známého) texaského městečka Waco, kam se rodina Malickových (v reakci na otcovo povýšení) přesídlila počátkem padesátých let. Jsou to právě chlapecká léta strávená na texaském maloměstě, k nimž se Malick navrací ve svém autobiografickém opus magnum Strom života.

Již na základní škole ohromil své učitele i spolužáky obsáhlým, 43 stránek dlouhým  pojednáním o planetách sluneční soustavy. Zájem o vesmír a astronomii (který v něm podnítila tehdejší vlna nadšení o dobývání vesmíru) se jej držel i v letech bezprostředně následujících, neboť již o dva roky později - to se psal rok 1954 - připravil pro své spolužáky program, v němž zapáleně hovořil o vzdálenostech planet od mateřského Slunce. Malickova hvězda poznenáhlu stoupala i na škole střední, kterou navštěvoval v tehdy ještě nepříliš lidnatém Austinu, hlavním městě a kulturním centru státu Texas; mezi vrstevníky vyčníval nejen svou hloubavostí a šíří rozhledu, nýbrž také slibnými sportovními výkony (v jednom z ročníků byl nominován na nejlepšího fotbalového hráče státu Texas a znamenitě si počínal rovněž jako basketbalový hráč). Zde také potkal svou životní lásku a nynější ženu Alexandru "Ecky" Wyatt-Brownovou, neteř jižanského historika Bertrama Wyatt-Browna.

Vzdor otcovým přáním si po střední škole podal přihlášku na Harvard, obor filosofie. Aby si prestižní školu mohl dovolit (neb otec mu na ni odmítl přispívat), pracoval v horkých letních měsících tu jako řidič míchačky na cement, tu jako nádeník při žních. Tak se postupně dostal od ropných polí v Texasu po sklizně na pšeničných lánech v Kanadě, kteroužto zkušenost vtělil do svého druhého celovečerního filmu, Nebeských dnů. Pro nedostatek peněz obyčejně cestoval pěšmo nebo nákladními vlaky a nejednou spával na liduprázdných autobusových zastávkách či pod hvězdami, v jejichž bledé záři mohl nerušeně rozjímat o bezbřehosti veškerensta. Dlouhý pobyt v titánských prostorách spoře osídlených regionů, kde se člověk jeví titěrný a osamělý před okolním světem, měl na mladého Malicka hluboký vliv a neváhal o něm často hovořit se svými nejbližšími přáteli.

Na Harvardu studoval pod vedením známého amerického filosofa Stanleyho Cavella (mimo jiné autora knihy The World Viewed: The Reflections on the Ontology of Film, jejíž rozšířená podoba z roku 1979 obsahuje také významnou doušku k Nebeským dnům), který se jako jeden z mála tehdejších myslitelů živě a bez předsudků zaobíral kontinentální filosofií. Pod Cavellovým vlivem zahořel pro dílo a myšlení prostějovského rodáka Edmunda Husserla a jeho žáka Martina Heideggera, jimž také (resp. pojmům "horizont", "bytí" a "svět" v jejich díle) zasvětil svou závěrečnou práci. S důkladností sobě vlastní se naučil plynně německy a francouzsky, načež absolvoval semestr v Německu, kde docházel přímo na Heideggerovy přednášky a dokonce slavného filosofa navštívil a vedl s ním osobní dialog (jehož obsah patrně navždy zůstane zahalen rouškou tajemství) v jeho horské chatě v Černém lese u Todtnaubergu. Po úspěšném završení harvardských studií navázal jako stipendista na oxfordské Magdalene College, leč tamní studia mu nebylo souzeno dokončit pro neshody s vedoucím disertační práce, britským filosofem jazyka Gilbertem Rylem (Malickem vyvolené téma, to jest pojetí "světa" v díle Heideggera, Wittgensteina a Kierkegaarda, neshledával Ryle "dostatečně filosofickým" na to, aby mohlo být zpracováno).

Po návratu do Spojených států se po jistou dobu živil jako jihoamerický korespondent věhlasného magazínu Life, krátce pracoval také pro Newsweek a New Yorker. Angažmá žurnalisty jej (mimo jiné destinace) zaneslo na půdu ostrovní republiky Haiti, kde zpovídal prezidenta Françoise "Papa Doc" Duvaliera či do politicky neklidné Kolumbie, kde měl za úkol zdokumentovat proces s francouzským filosofem a spisovatelem Régisem Debrayem, blízkým souputníkem Ernesta "Che" Guevarry. Po novinářském intermezzu přijal místo učitele na MIT, kde zhruba rok (jakožto záskok za filosofa Huberta Dreyfuse) přednášel o heideggerovské filosofii. Během tamního působení se přihlásil na filmový kurz dokumentaristy Eda Pincuse, kde začal psát své první filmové scénáře a poprvé přišel do kontaktu s filmovou technikou. Souběžně s těmito aktivitami překládal soubor vlivných Heideggerových přednášek Vom Wessen des Grundes (1929), který společně s literárně vytříbenou předmluvou opublikoval roku 1969 pod titulem The Essence of Reasons.

Ještě téhož roku - navzdory veskrze kladnému přijetí knihy mezi odborníky - však akademickou sféru opustil a nastoupil do dnes již legendárního prvního ročníku (jehož členy se stali také David Lynch, Paul Schrader a kameraman Caleb Deschanel) v tzv. Centre For Advanced Studies v kalifornském Beverly Hills, nově založeném studijním programu při Americkém filmovém institutu. Dnes pravděpodobně nadobro ztracený Malickův příjímačkový film - natočený na 16mm kameru z vlastnictví dokumentaristy Richarda Leacocka - pojednával o bezejmenném úředníkovi, který se rozhodne "oživit" svou šedivě rutinní existenci šplhem po výškových budovách v době polední pauzy. Brzy po nástupu se Malick seznámil se studentkou práv Jill Jakesovou (tehdejší asistentkou režiséra Arthura Penna), která se na konci roku 1970 stala jeho první ženou. Během studia natočil krátkometrážní snímek Lanton Mills (1969), westernovou komedii o dvojici výstředních kovbojů, kteří se v moderním světě pokusí vyloupit banku, především si ale získal dobré jméno jako schopný scenárista a tzv. "script doctor". Není přitom bez zajímavosti, že jedním z Malickových tehdejších pedagogů byl také český režisér-emigrant František "Frank" Daniel, jenž se zároveň stal prvním děkanem institutu.

V samých počátcích své filmové kariéry (kterou mu pomohl rozdmýchat vlivný umělecký agent a producent Mike Medavoy, jehož upoutal Malickův nepoužitý námět pro film Two-Lane Blacktop na stole režiséra Monteho Hellmana) krátce spolupracoval s Jackem Nicholsonem na scénáři k filmu Jeď, řekl (Drive, He Said, 1971) a po několik týdnů, dokud nebyl studiem odvolán, na přepisování jedné z raných verzí Drsného Harryho (Dirty Harry, 1971). Skutečný průlom ale zaznamenal až s jazykově nápaditými scénáři k westernové komedii Kapesné (Pocket Money, 1972) podle románu Jim Kane Josepha P. Browna a epizodické road-movie o jízdě napříč Spojenými státy v ukradeném kamionu Deadhead Miles (1973). Ač jejich výsledné provedení značně utrpělo necitlivými zásahy ze strany režisérů (to platí najmě pro snímek Deadhead Miles, který samo studio shledalo natolik katastrofickým, že se nikdy nedočkal širšího uvedení), umožnily výdělky z těchto prací částečně zafinancovat Malickův vytoužený první celovečerní film - baladickou, v "pustinách" amerického středozápadu se odehrávající fugu o milencích na útěku před zákonem Zapadákov (Badlands, 1973), jejíž scénář (volně inspirovaný proslulou kriminální kauzou z konce padesátých let a ovlivněný láskou k dobrodružným knihám jako Ostrov pokladů, Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna či Švýcarský Robinson) začal psát již v průběhu roku 1971. Malickova celovečerní vlaštovka, dnes považovaná za jeden z nejvýraznějších debutů sedmdesátých let, měla premiéru roku 1973 na filmovém festivalu v New Yorku, kde si svou neotřelou kombinací nezaujatého vyprávění a snově posmutnělé atmosféry okamžitě naklonila přízeň dobové kritiky.

V období od zimy roku 1975 do zhruba první poloviny roku následujícího pracoval na scénáři ke svému druhému - a na drahnou dobu žel také poslednímu - filmu Nebeské dny (Days of Heaven, 1978). K sepsání scénáře jej (dle vlastních slov) inspirovala "překrásná řeka Colorado" a zvlněné, bujnou zelení porostlé kopce v okolí texaského Austinu. Nebeské dny (svým názvem odkazující k biblické knize Deuteronomium) jsou elegickým podobenstvím o hříchu a vyhnání z ráje, jehož dějištěm je texaský Panhandle na sklonku 1. světové války (jakkoli se kvůli zdlouhavé přípravě natáčelo v odlehlých končinách kanadské Alberty). Za čarovnými, na Wyethovy venkovské malby upomínajícími obrazy - z velké části natáčenými během tzv. "magické hodinky" a s užitím dostupného přirozeného světla - jsou podepsáni virtuozní španělský kameraman Néstor Almendros a neméně talentovaný Haskell Wexler, jenž Almendrose (který se bohužel nemohl účastnit celého natáčení pro závazky v Evropě) v průběhu natáčení na postu hlavního kameramana vystřídal. Snímek se ovšem nevyznačuje jen mimořádnou krásou obrazovou (ostatně tolik typickou pro všechny Malickovy filmy), nýbrž také revolučním užitím prostorového zvuku; a to k navození pocitu bezprostředního obklopení realistickými zvuky venkovské přírody (jako je šelest pšeničných klasů, cvrkot hmyzu či zpěv prérijního ptactva). Mnohem více než u předchozího filmu je u Nebeských dnů patrná Malickova touha reflektovat drama lidské existence v nadlidském koloběhu přírody (odtud časté prostřihy na roztodivná zvířata a rostliny, jenž lidské činy vtahují do proudu kosmického dění a zároveň vyjadřují neviditelné pouto mezi lidmi a okolním světem), jakož i sklon stavět přírodu (její otevřené, bezhraničné prostory) do kontrastu s překotnou, vnitřně nesvobodnou moderní civilizací. Na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes získaly Nebeské dny prestižní cenu za režii (Prix de la mise en scène) a na předávání výročních cen Akademie zvítězily v kategorii Nejlepší kamera (byť oceněným byl k nelibosti Wexlera pouze Néstor Almendros). Vedoucí studia Paramount Charles Bludhorn byl Nebeskými dny natolik okouzlen, že dal Malickovi "carte blanche" a jeden milion dolarů na další film dle vlastního uvážení...

Nedlouho po uvedení Nebeských dnů začal žít střídavě mezi Los Angeles a Paříží, kde sdílel apartmá se svou tehdejší přítelkyní, režisérkou Michie Gleasonovou. Pod vlivem z četby kultovního "duchovního cestopisu" Sněžný levhart (The Snow Leopard, 1978) z pera nedávno zesnulého přírodopisce a praktikujícího zen-buddhisty Petera Matthiessena (s nímž Malicka pojilo dlouhodobé přáteství, a jemuž složil poklonu obsazením do svého nejnovějšího filmu Knight of Cups) se Malick vypravil do Indie a prastarých jeskyní v Nepálu. Po návratu z cesty se ponořil do práce na dosud zdaleka nejsmělejším projektu své dosavadní kariéry. Do obecného po(d)vědomí vstoupil tento bájeslovný projekt pod jménem Qasida (v arabštině "intence, záměr"; rovněž forma persko-arabské lyrické poezie) a Malick sám jej popsal jako jeden ze svých největších životních snů. Vizionářský snímek - jehož hlavním inspiračním zdrojem se stala třináctidílná populárně-naučná série The World We Live In magazínu Life, kterou Malick čítával coby dospívající chlapec - měl být velkolepou oslavou planety Země a pomocí náročné trikové fotografie vyprávět ten nejstarší a nejkrásnější příběh vůbec; příběh stvoření vesmíru a následného zrodu a vývoje pozemského života - a to až po úsvit moderního lidství. Evoluce kosmu přitom měla být (v duchu Prosperových slov: "Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvkem, co ze všech stran je obklopený spánkem.") výplodem snění prastarého, Minotauru podobného božstva. Dlouhodobě vzrůstající odcizení vůči komerčně orientovanému prostředí "továrny na sny" (kde se Malickův život rychle smršťoval na pouhé vyřizování telefonátů a stále častější půtky se studiovými představiteli) však Malicka na počátku osmdesátých let přimělo k mnohaletému odchodu do ústraní v Paříži a unikátní projekt tak zhruba po roce intenzivních prací - od tvorby desítek storyboardů a konceptuálních návrhů po natáčení na Antarktidě a úbočích hory St. Helens - skončil ve fázi příprav.

Po dobu svého dobrovolného evropského "exilu" (jenž z větší části prožil po boku Francouzky Michèle Morette, mezi léty 1985-1998 své druhé manželky) se živil přepisováním a tvorbou filmových scénářů, mezi nimiž obzvláště vynikají adaptace existenciálního románu Věčný divák (The Moviegoer, 1961) jižanského romanopisce Walkera Percyho (kterou po jistou dobu také plánoval režírovat) a původní scénář k životopisnému snímku o pohnutých osudech rockenrollového hudebníka Jerryho Lee Lewise. Přibližně od roku 1982 v tichosti pokračoval v testování vhodných filmových technologií a natáčení rozmanitých (najmě atronomických) jevů pro znovuoživenou Qasidu, respektive Voyage of Time, jak bude snímek později přejmenován. V průběhu let se osobně vypravil do mnoha potenciálních natáčecích lokalit v Austrálii, Řecku, Maroku, Yellowstoneském národním parku, ale také na Havajských ostrovech, Kostarice, ostrově Nova Scotia u kanadského pobřeží či na mýtotvorném Islandu, který je mu společně s prosluněnou Itálií jedním z nejmilejších míst na Zemi. Těmito a podobnými cestami zároveň živil svou dlouholetou vášeň pro pozorování a poznávání ptactva (či jak říkají Američané: birdingu - česky někdy "ptáčkaření"), kterážto se do Malickových filmů promítá nejen významnou rolí ptáků coby symbolů duše a volnosti (viz např. orlovec říční v Novém světě), ale i nebývalým důrazem na autenticitu každého ptačího hlasu v souladu s roční dobou a místem výskytu. Mimo to pravidelně navštěvoval významné konference a festivaly věnované přírodopisné produkci, jakými jsou kupříkladu Jackson Hole Wildlife Film Festival ve Wyomingu (kde byl roku 1999 členem poroty), Wildscreen Festival v anglickém Bristolu či Envinromental Film Festival ve Washingtonu D.C. a navazoval známosti s respektovanými tvůrci a producenty přírodopisných snímků (za všechny zmiňme alespoň podmořského kameramana Paula Atkinse či producenta Nigela Ashcrofta, který byl vedoucím zvláštní přírodopisné jednotky při natáčení Stromu života).

Roku 1988 jej oslovila producentská dvojice John Roberdeau a Robert Geisler (s nímž již Malick na konci sedmdesátých let plánoval multimediální divadelní představení o životě "Sloního muže" Josepha Merricka) ve věci možné adaptace psychologického románu D. M. Thomase The White Hotel (1981). Malick sice nabídku odmítl, nicméně s producenty uzavřel dohodu o zadaptování obsáhlého válečného románu Jamese Jonese Tenká červená linie (The Thin Red Line, 1962), jenž pojednává o bojích na ostrově Guadalcanal během 2. světové války. Protože nepočítal s tím, že by vzniklý scénář (jehož první hrubou verzi napsal již roku 1989) v budoucnu režíroval, spolupracoval s dvojicí také na dalších, mnohem osobnějších projektech. Ponejprv to byla honosně pojatá divadelní adaptace klasického japonského příběhu Správce Sanšo (poučenému diváku jistě dobře známého z čarokrásné filmové adaptace téhož jména z roku 1954), k jejíž režii byl (poté co nabídku odmítli Ingmar Bergman a Peter Brook) přizván polský režisér Andrzej Wajda, a posléze dlouholeté snažení o zfilmování Malickova původního (a dost možná také nejlepšího) scénáře s názvem The English Speaker - působivého příběhu o sváru světla a temnoty v lidské duši na motivy slavného případu pacientky Anny O. (aka Berthy Pappenheimové) z průkopnických Studií o hysterii (1895), který Peter Biskind výstižně popsal jako "Vymítače ďábla z pera Dostojevského". Navzdory vynaloženému úsilí a nemalým finančním vkladům se ale žádný z řečených projektů nepodařilo dovést do zdárného konce (byť Správce Sanšo se v New Yorku dočkal několika nákladných workshopů) a do obecného diváckého povědomí se tak Malick navrátil až režií Tenké červené linie (1998), dnes označované za jeden z nejlepších filmů devadesátých let.

Tenká červená linie je jakýmsi duchovním protějškem tradičních válečných filmů typu Spielbergova vlasteneckého dramatu Zachraňte vojína Ryana (jež shodou okolností vstoupilo do kin téhož roku). Již od prvého záběru filmu (krokodýla pomalu se nořícího pod vodní hladinu za doprovodu úvodního akordu Pärtova Annum per annum) a slavného voiceoveru o "válce v srdci přírody" pojímá Malick fenomén války v perspektivě celého všehomíra - v zrcadle hýřivé krásy tropické přírody Šalamounových ostrovů. V mnohohlasém proudu tohoto meditativního, pozvolna plynoucího filmu-řeky se tak pohlcující obrazy bitevní vřavy prolínají s nesčetnými záběry tichomořské (avi)fauny a flóry (od krabů poustevníčků a korálových útesů po zoborožce, kalony a několik druhů pestře opeřených loriů), doprovázené minimalistickou hudbou Hanse Zimmera a příznačně básnivými voiceovery, v nichž tu a tam zaznívají úryvky z děl Williama Wordswortha, H. D. Thoreaua, Homérovy Iliady, Rudého odznaku odvahy Stevena Cranea či hinduistického posvátného eposu Bhagavadgíta. Malickův téměř transcendentalistický (a především hluboce lidský) pohled na 2. světovou válku byl ve své době nominován na sedm cen Akademie (z nichž bohužel neproměnil jedinou) a obdržel Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně.

Během náročné postprodukce své filosoficko-náboženské válečné epopeje se Malick producentsky podílel na vzniku dokumentárního filmu Endurance (1999, r. Leslie Woodhead) o etiopském dálkovém běžci Haile Gebrselassiem, jenž roku 1996 zvítězil na letních olympijských hrách v Atlantě v běhu na deset tisíc metrů. Produkci se čile věnoval i po několik následujících let, kdy pomohl na svět řadě pozoruhodných titulů pro společnost Sunflower Pictures. Jmenovitě se jedná o dokumentární film The Endurance: Shackleton's Legendary Antarctic Expedition (2000, r. George Butler) dle stejnojmenné knihy Caroline Alexanderové, vyprávějící o osudech pověstmi opředené expedice Sira Ernesta Shackletona, která roku 1915 na dlouhé měsíce uvízla v ledových polích Wedellova moře; čínské komediální drama Šťastné chvíle (Happy Times, 2000, r. Zhang Yimou); koprodukční drama o vietnamských emigrantech Země zaslíbená (The Beautiful Country, 2004, r. Hans Petter Moland) a konečně nezvyklý mix pohádky a thrilleru Undertow (2004, r. David Gordon Green), přičemž u posledních dvou je taktéž (ovšem pod pseudonymem Lingard Jervey) uveden jako autor původního námětu.

Na základě své novinářské minulosti byl roku 2004 přizván k režii životopisného filmu o Ernestu "Che" Guevarovi. Od projektu však po vypracování několika verzí scénáře (v nichž se soustředil toliko na "commandanteho" guerrilový boj v neprostupné bolivijské džungli) odstoupil a namísto toho využil příhodného času k realizaci jednoho ze svých starších scénářů ze sedmdesátých let. Vznikla tak poklidná, duchovně očišťující filmová báseň Nový svět (The New World, 2005), v níž podává nespěchavou, v rytmu ročních dob se odvíjející reinterpretaci legendy o indiánské princezně Pocahontas (zde v okouzlujícím podání začínající peruánské herečky Q'orianky Kilcher, kterou produkce vybrala mezi třemi tisícovkami uchazeček), její lásce ke kapitánu Johnu Smithovi (Colin Farrell) a založení osady Jamestown. Smyslově opojný snímek (v jehož vrstevnaté zvukové stopě - mimo Mozarta či Wagnera - možno zaslechnout více jak stovku druhů severoamerického ptactva) nasnímal mexický kameraman Emmanuel "Chivo" Lubezki, s nímž Malicka svedly dohromady přípravné práce na padlém guevarovském projektu. Natáčení samotné pak probíhalo v lůně podmanivé říční krajiny státu Virginia, nedaleko dějiště původních historických událostí. Jako většina pozdních Malickových děl (pozvolna se stávajících více náznakovými, pocitovými a otevřeně náboženskými) se ani Nový svět nesetkal s příliš nadšenými ohlasy, ačkoli je mnohými považován za Malickovo nedoceněné mistrovské dílo (mezi velké obdivovatele se řadí např. německý režisér Wim Wenders). Nový svět je - mimo jiné - pozoruhodný také tím, že jako dosud jediný z Malickových filmů existuje ve vícero odlišných verzích: kinosestřihu o délce 135 minut, prodlouženém střihu o celkové stopáži 172 min a v tzv. italském (podnes na DVD volně dostupném) střihu, jehož délka činí 144 min.

Po dokončení Nového světa koprodukoval v tandemu s Robertem Redfordem pozoruhodný envinromentální dokument The Unforeseen (2007, r. Laura Dunn), který nezvykle poetickou formou zachycuje snahy austinských obyvatel o záchranu přírodního pramene Barton Springs a následně (tentokrát již ale bez Redfordovi účasti) životopisné drama Nezlomná vůle (2007, r. Michael Apted) o britském politikovi, filantropovi a ochránci zvířat Williamu Wilberforceovi a jeho mnohaletém úsilí o zrušení obchodu s otroky. V říjnu 2007 se po dlouhém vyjednávání podařilo sjednat Malickovu osobní účast na Římském filmovém festivalu, kde před početným publikem velkoryse hovořil (nejen) o svých oblíbených italských filmech - Místu Ermanna Olmiho, Bílém šejku Federica Felliniho či Svedené a opuštěné Pietra Germiho.

Na další (v pořadí již pátý) Malickův snímek museli režisérovi obdivovatelé čekat až do roku 2011, kdy po dlouhých letech příprav a odkladů konečně spatřil světlo světa Malickův doposud nejosobnější a svým rozpětím zároveň i nejvýpravnější film - vizionářská filmová symfonie Strom života (The Tree of Life, 2011). V tomto výsostně duchovním (citací z knihy Jób uvozeném) hymnu na život splétá Malick po vzoru dávných vyprávění hluboce osobní příběh rodiny z texaského maloměsta padesátých let let (do něhož promítl vzpomínky na dětství prožité v texaském Wacu, svého tragicky zesnulého bratra - který si vzal život roku 1968 - a komplikovaný vztah s vlastním otcem) s příběhem o vzniku a zániku kosmu a vývojem života na prehistorické Zemi. V kaleidoskopickém reji prvobytnou krásou naplněných výjevů se tak intimní evokace dětství a dospívání (od zlatého, světlem naplněného věku raného dětství po nevyhnutelnou ztrátu nevinnosti v letech pozdějších) prolíná s majestátními obrazy rozpínajících se mlhovin, formující se sluneční soustavy či vzniku prvních jednobuněčných organismů kdesi ve vodách prvotního oceánu, na nichž se podílel legendární trikový specialista Douglas Trumbull (jenž s Malickem, vyjma vizionářství a touhy posouvat hranice filmového jazyka, sdílí také zálibu v astronomii). Snímek se přitom dotýká mnoha základních otázek lidské existence, jako je hledání smyslu a věčného v dynamicky se proměňujím, bez ustání kolotajícím světě či vyrovnávání se s utrpením a ztrátou nejbližšího. Strom života se umístil na předních příčkách v mnoha prestižních filmových anketách a sklidil tři nominace na cenu Akademie v kategoriích "Nejlepší kamera", "Nejlepší režie" a "Nejlepší film". Zdaleka nejdůležitějšího ocenění se nicméně dočkal na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, odkud si odvezl Zlatou palmu, přičemž Malick osobně se na festivalu neočekávaně objevil po skončení premiérové projekce.

Ideální podmínky, které si dokázal vytvořit v průběhu předchozích let, umožňují nyní Malickovi natáčet filmy mnohem rychleji než kdykoli dříve. Již pouhý rok od uvedení Stromu života tak následoval další silně autobiografický snímek: do podzimních barev oděná poéma o "skutcích lásky" K zázraku (To the Wonder, 2012), jejímž natáčením se navrátil do krajiny svého dětství, oklahomských měst Bartlesville a Pawushka a širé, zdánlivě nekonečným nebem přikryté prérie. V hlavních rolích tohoto spíše komorního a tichotvorného filmu-vzpomínky, jenž do značné míry odráží Malickův komplikovaný vztah se svou druhou, dnes bohužel již zesnulou ženou Michèle, vystupují Olga Kurylenko, Ben Affleck, Rachel McAdams a Javier Bardem společně s nepřebernou galerií autentických obyvatel výše zmíněných měst. Stylisticky intuitivní, klasickému vyprávění velmi vzdálený film, mnohými nespravedlivě odmítnutý jako pouhý dovětek ke Stromu života, měl premiéru na 69. ročníku Benátského filmového festivalu, kde byl nominován na Zlatého lva.

Posléze Malick v rychlém sledu vyprodukoval texaské milostné drama Red Wing (2013) pod režijní taktovkou nevlastního syna Willa Wallace a debutový snímek střihače a blízkého spolupracovníka A.J. Edwardse The Better Angels (2014) o dětství Abrahama Lincolna v divokých lesích státu Indiana. Dlouho očekávaná premiéra Malickova sedmého celovečerního filmu Knight of Cups (podle stejnojmenné tarotové karty, 2015) se odehrála na 65. ročníku berlínského filmového festivalu. Malickův bezesporu formálně i dramaturgicky nejodvážnější snímek (svým pojetím připomínající nepřetržitý proud prchavých impresí, vzpomínek a snů, v jehož hudební stopě se Thee Oh Sees a Geir Jenssen alias Biosphere potkávají s Arvo Pärtem a Edvardem Griegem) "vypráví" o úspěšném, ale vnitřně neutěšeném hollywoodském scenáristovi (Christian Bale), jenž bloumá moderním světem a po vzoru Bunyanova poutníka Kristiána se potkává s řadou (převážně ženských) symbolických postav, které jsou mu průvodci na jeho duchovní pouti nazpět k sobě samému, ale i okolnímu, nádherou naplněnému světu. Ve filmu, jenž podává pozoruhodně barvitý obraz soudobého Los Angeles (byť nechybí ani přehršel pro Malicka tolik typických obrazů přírodních divů: polární záře, tajuplné "kráčející" kameny z Údolí smrti, kolibříci, pelikán či rostliny v zenové meditační zahradě), vystupuje v epizodních rolí také řada významných osobností filmového průmyslu; mimo jiné např. ruský režisér Sergej Bodrov, jenž podle Malickova originálního příběhu o magickém přátelství mezi dívkou a medvědem natočil koprodukční snímek Bear's Kiss (2002).

Letos by se mělo své premiéry (nedojde-li ovšem k neočekávanému odkladu) dočkat rovněž prozatím nepojmenované drama o aspirujícím hudebníkovi z prostředí austinské hudební scény s Ryanem Goslingem, Michaelem Fassbenderem a Rooney Marou ve stěžejních úlohách, které bylo natáčeno bok po boku s Rytířem pohárů již během roku 2012. Malickův nebývalý tvůrčí rozkvět by pak měl následujícího roku symbolicky završit dokumentární film Voyage of Time (2016), ovoce téměř čtyřicetiletého snažení o vytvoření snímku, jenž by poetickou, ale zároveň vědecky platnou formou poodhalil krásu toho, co Malick sám nazývá "zázrakem světa". Na filmu, v němž se vydáme na velkolepou plavbu napříč oceánem času, úzce spolupracují na dvě desítky vědců a odborníků z celého světa (od biologů a paleontologů po astrofyziky z MIT, Cambridge a Harvardu), jakož i natolik významná jména ze světa přírodopisné produkce, jakým je francouzský herec a režisér Jacques Perrin, jenž je podepsán pod Malickem velmi obdivovanými snímky Ptačí svět (2001) a Oceány (2009).

Terrence Malick v současnosti přebývá v poklidné, zelení obklopené austinské čtvrti West Lake Hills v nepříliš honosně zařízeném domě, o který se dělí společně s milovanou manželkou Ecky a se dvěma labradory, které si osvojili při natáčení Stromu života. Zde se v obklopení takřka rodinného okruhu věrných přátel a spolupracovníků (a především mimo dosah rušivé mediální pozornosti) pokouší vést prostý a nenápadný tvůrčí život v souladu s hodnotami, které vyznává ve své tvorbě - či jak by řekl s pokorou sobě vlastní: "psát své jméno na vodu".

Luděk "Lavran" Čertík