Nino Manfredovi se v mládí sice nepodařil útok na pozice předního milovníka italského filmu, v 60. a 70. letech ale patřil k největším hvězdám komediálního žánru. Narodil se jako Saturnino Manfredi do prostých poměrů na venkově v jižní Itálii. Původně studoval práva, teprve po válce se oddal studiu herectví a absolvoval Národní akademii dramatických umění v Římě. První zkušenosti na jevišti získal v Teatro Piccolo v Miláně (1948-1949), hned pro následující sezónu byl angažován do Říma, kde sice začínal jako klasický divadelní herec, doménou jeho aktivit se ale již počátkem padesátých let stal kabaret a hudební revue.
Na stříbrném plátně debutoval Nino Manfredi krátce po svém příchodu do Říma menší rolí ve filmu KLÁŠTER SANTA CHIARA (Monastero di Santa Chiara, 1949), první větší příležitosti mu ve svých komediích z padesátých let nabídl slavný režisér Mauro Bolognini (ZAMILOVANÍ – Gli innamorati, 1955; HLÍDAČ, STRÁŽNÍK, VELITEL A STRÁŽMISTR – Guardia, guardia scelta, brigadiere e maresciallo, 1956), koncem dekády mu velké role poskytovali i další významní filmaři jako C. L. Bragaglia, S. Corbucci nebo R. Rossellini. Spolu s jinými velikány své generace typu Alberta Sordiho nebo Uga Tognazziho i Nino Manfredi získal popularitu až ve zralém věku a během šedesátých a sedmdesátých let byl velmi zaměstnaným filmovým hercem, nejčastěji hrál průměrné Italy zmítané zkouškami osudu.
Manfredi se i sám pustil do filmové režie a jeho debutem byla jedna část povídkového filmu NESNADNÁ LÁSKA (L′amore difficile, 1962). Režii se nevěnoval nijak často, ale hned jeho první celovečerní film Z BOŽÍ MILOSTI (Per grazia ricevuta, 1970) mu vynesl cenu za nejlepší debut na filmovém festivalu v Cannes. Začal spolupracovat také s televizí a velký ohlas mu přinesla role Geppetta v televizním filmu PINOCCHIOVA DOBRODRUŽSTVÍ (Le avventure di Pinocchio, 1970). V širokém rozptylu Manfrediho uměleckých aktivit nelze opomenout ani zpěv, jemuž se věnoval od svých počátků, zvláště v kabaretech. Jako zpěvák vydal řadu singlů a v roce 1969 moderoval celý písňový festival v San Remu, sám zde také zpíval.
Nino Manfredi získal celkem deset prestižních italských filmových cen – pětkrát Donatellova Davida a pětkrát Stříbrnou stuhu Italského syndikátu filmových novinářů. Prvním úspěchem v tomto směru byla komedie Liny Weltmüller TENTOKRÁT MLUVME O MUŽÍCH (Questa volta parliamo di uomini, 1965), největším triumfem pak byla hořká komedie CHLÉB A ČOKOLÁDA (Pane e cioccolata, 1973), za niž dostal jak Stříbrnou stuhu, tak cenu Davida, tento film navíc nejlépe reprezentuje typ Manfrediho častých rolí životních ztroskotanců. Tento dvojnásobný úspěch pak zopakoval s historickou tragikomedií VE JMÉNU PAPEŽE KRÁLE (In nome del Papa Re, 1978). Z nejčastěji opakovaného typu Manfrediho postav ušlápnutých a osudem zkoušených mužů vybočují dvě výrazně dramatické role, které mu poskytl ve svých filmech Ettore Scola (AFRICKÉ DOBRODRUŽSTVÍ – Riusciranno i nostri eroi a titrovare l′amico misteriosamente scomparso in Africa?, 1968; ŠKAREDÍ, ŠPINAVÍ A ZLÍ – Brutti, sporchi e cattivi, 1975).
Později točil Nino Manfredi již o poznání méně, znovu se ale objevoval ve filmech dobře známých i u nás (PANNA NEBO OREL – Testa o croce, 1982). V závěru své kariéry začal sbírat ocenění za svůj celoživotní přínos filmu, mezi jinými opět Donatellova Davida (1994), v roce 1994 byl zároveň dekorován italským Řádem za zásluhy, vydal také svou autobiografii, která měla u čtenářů značný úspěch. Význam herce dokládá i pojmenování ulic jeho jménem v několika městech včetně Říma.
Nino Manfredi byl od roku 1955 ženatý s bývalou modelkou Erminií Ferrari (*1931) a měli spolu tři děti. Syn Luca Manfredi (*1958) se prosadil jako televizní režisér, dcera Roberta Manfredi (*1956) se vydala v otcových stopách a je herečkou.
Pavel "argenson" Vlach
