Van Heflin

D. O. Guerrero: „A bude zas líp, to slibuju. Nevěříš? Mám nápady, děti už nebudou muset žít u tvý sestry, ty budeš mít peníze a hezkej domov a šaty..."
Inez Guerrero: „Nech to, už přestaň snít! A drž se toho zaměstnání."
D. O. Guerrero: „Tentokrát to vyjde. Nezvořu to..."

Konejší svou ženu Inez zruinovaný a psychicky labilní D. O. Guerrero, jedna ze stěžejních postav kultovního filmu LETIŠTĚ (Airport, 1970), natočeného podle stejnojmenného románu spisovatele Arthura Haileyho. Nemalou zásluhu na velikém úspěchu slavného snímku má Van Heflin, který ztvárnil právě D. O. Guerrera - muže, který se rozhodl pro záchranu existence své rodiny uzavřít výhodnou životní pojistku a následně se za pomocí bomby odpálit v letadle směřujícím ze Spojených států do Itálie.

Navzdory španělskému jménu padne ve filmu na postavu Guerrera i otázka jeho irského vzhledu. Na Heflinově vzezření a světle hnědé barvě vlasů se ve skutečnosti rovněž podepsali irští, ale také francouzští, němečtí a nizozemští předci. Van Heflin spatřil světlo světa 13. prosince 1908 jako Emmett Evan Heflin, Jr. v "malém městě s velkým srdcem", jak hlásá motto městečka Walters ve státě Oklahoma. Narodil se do rodiny zubního lékaře Emmetta Evana Heflina a Fanny Bleeckerové, rozené Shippey. Jeho o deset let mladší sestrou byla americká herečka Frances Heflin. V mládí navštěvoval Classen High School ve 140 km vzdáleném Oklahoma City. Rodiče se však během jeho studií rozvedli, a kdežto jeho bratr se sestrou zůstali u matky, on byl poslán na výchovu k babičce do Kalifornie.

„Můj otec, ač báječný člověk, byl opilec. A s matkou se vždy navzájem milovali, i když byli rozvedeni."

Heflin se nikdy úplně neusadil. Neklid, který v něm převládl, jej ihned po absolvování studia zavál na zaoceánský parník. Celý rok se potuloval po moři, ostatně jeho oblíbenými aktivitami byly až do smrti plavba na lodi, rybaření a plavání. Poté se vrátil a začal se věnovat studiu práv na slavné University of Oklahoma. Zde se stal členem sdružení Phi Delta Theta, které bylo vytvořeno v rámci několika amerických univerzit a jež si klade za cíl pěstovat přátelství mezi svými členy, získat individuálně vysoký stupeň duševní kultury a dosáhnout vysoké úrovně morálky. Jeho členy byli například i herec Burt Reynolds či astronaut Neil Armstrong, první člověk na Měsíci. Opět se však v Heflinovi ozvala touha po dálkách a dobrodružství. Po dvou letech konstatoval, že už toho má dost, ukončil studia a vydal se vstříc vlnám Tichého oceánu.

Když se Van Heflin vrátil do Spojených států, rozhodl se zkusit štěstí jako herec a přihlásil se na prestižní Yale School of Drama. Svůj debut na divadelních prknech si odbyl roku 1928 v komedii Pan Monneypenny (Mister Moneypenny), na plakátech se tehdy objevil jako Evan Heflin. Jeho výkon byl však přijatý lhostejně, a tak se zklamaný Heflin opět vydal na moře, tentokrát na tři roky. Na hraní ale nezanevřel a v roce 1934 se pokusil rozjet hereckou kariéru na Broadwayi, bohužel nešťastně. Hry Nevěsta Torozkova (The Bride of Torozko) a Noční vzpomínání (The Night Remembers) byly naprostými propadáky. Velký zlom v Heflinově kariéře přišel s rokem 1936. Pětadvacetiletý Van dostává v satirické komedii spisovatele S. N. Behrmana Konec léta (End of Summer, Guild Theatre) velkou roli radikálního levičáka, vedoucího spor s vládní garniturou, a nutno říci, že se jí zhostil famózně. Dokonce i slavný divadelní kritik Brooks Atkinson 18. února v The New York Times tuto hru a s ní i samotné účinkující vychválil. Ocenil především jiskrné dialogy a zářivé výkony. A právě v této době se na úspěšnou komedii zašla podívat herečka Katharine Hepburn. Heflinovým výkonem je naprosto unešená a přesvědčuje ho, aby přesedlal na filmové herectví, načež mu přes producenta Pandro S. Bermana zajišťuje roli Lorda Geralda Waringa Gaythornea ve snímku ŽENA REBELŮ (A Woman Rebels, 1936). Sama Hepburn v něm ztvárnila hlavní roli. Van Heflin pak ještě tentýž rok stihl podepsat roční smlouvu s filmovou distribuční společností RKO Radio Pictures Inc.

„Raději bych o tom nemluvil... Natočil jsem tři příšerné snímky a myslel jsem, že mám s filmem navždy konec." (Van Heflin o smlouvě s RKO Radio Pictures Inc.)

Velký úspěch po vstupu do světa filmu však Heflina nečekal. Odehrál ještě další čtyři role v dnes již zapomenutých filmech, mezi nimi i jednu hlavní ve snímku SOBOTNÍ HRDINOVÉ (Saturday's Heroes, 1937), smlouvu neobnovil a po roce odešel ze služeb RKO Radio Pictures Inc. Roku 1939 se Heflin vrací na divadelní prkna rolí Macaulaye Connora v celkem úspěšné komedii Philipa Barryho Příběh z Philadelphie (The Philadelphia Story, Shubert Theatre), která se dočkala až do své derniéry v březnu 1940 417 repríz. Ve hře účinkovali např. oscarová herečka Shirley Booth, slavný herec Joseph Cotten či Heflinova dobrá přítelkyně Katharine Hepburn. Tato role je zmiňována jako vůbec největší, kterou kdy Heflin na divadelních prknech ztvárnil. V roce 1940 se Van objevil v sice historicky nepřesném, přesto však zábavném westernu SANTA FE TRAIL, a právě na základě skvěle zahraného Radera ve zmíněném snímku a jeho výkonu v Příběhu z Philadelphie herec roku 1941 podepisuje osmiletou smlouvu s MGM.

Během druhé světové války Van Heflin sloužil v Evropě jako fotograf a kameraman u 9. pluku vzdušné obrany Armádního leteckého sboru Spojených států amerických. Pod hlavičkou First Motion Picture Unit natáčel převážně výcvikové filmy a krátké snímky povzbuzující morálku mužstev. Ještě předtím však Heflin stačil natočit několik filmů pro studio MGM, z nichž se vyjímá snímek JOHNNY EAGER (1941). Van Heflin v něm ztvárnil cynického alkoholika Jeffa Hartnetta, pravou ruku titulní postavy ztvárněné Robertem Taylorem, a předvedl natolik strhující výkon, že se ho americká Akademie filmového umění a věd rozhodla ocenit zlatou soškou pro nejlepšího herce ve vedlejší roli. Stal se vůbec prvním držitelem Oscara za postavu v gangsterském filmu, výraznější přelom v kariéře ale Heflin nezaznamenal. Studio jej nadále obsazovalo do hlavních rolí především v „béčkových" filmech, prestižnější projekty mu přinášely jen vedlejší role. Z dalších snímků lze k těm výjimečnějším přiřadit drama TENNESSEE JOHNSON (1942), kde Heflin ztvárnil 17. prezidenta Spojených států Andrewa Johnsona, který byl jako první vystaven pokusu o impeachement. Kritika přijala film dobře, The New York Times například chválil Heflinovu upřímnost a sílu. Napsal, že „pan Heflin ... v pečlivě vymezeném portrétu vášnivého muže dokazuje, že jeho talent ležel doposud ladem a skladem." Z hlediska tržeb snímek už tak úspěšný nebyl. Po hudební komedii PŘEDSTAVENÍ LILY MARS (Presenting Lily Mars, 1943) Van Heflin dočasně opustil bezpečí amerického kontinentu a nastoupil evropskou válečnou anabázi.

„Jediné, co jsem postrádal, byl pěkný vzhled; když jsem neodvedl dobrou hereckou práci, vypadal jsem ještě hůř."

S koncem války se Van Heflin vrací do vlasti a okamžitě se hlásí ve studiu Metro-Goldwyn-Mayer, s nímž mu až do roku 1949 platí smlouva. Svět se zrovna vzpamatovává z válečných útrap, a tak je Heflin obsazen do muzikálu plného tehdejších filmových hvězd DOKUD SE MRAKY KUTÁLÍ (Till the Clouds Roll by, 1946). Konečně se ale projeví válkou opožděný zájem dalších filmových studií o oscarového herce. Paramount Pictures obsazují Heflina do oceňovaného dramatu s prvky noir PODIVNÁ LÁSKA MARTY IVERSOVÉ (The Strange Love of Martha Ivers, 1946), v němž herec po boku Barbary Stanwyck a debutujícího Kirka Douglase ztvárňuje gamblera Sama, který přijíždí do rodného města odhalit hříšné tajemství hlavních protagonistů. Heflin se touto rolí etabloval do postav tvrďáků, načež byl obsazen coby samotný detektiv Philip Marlowe v rozhlasové sérii dramat rádia NBC DOBRODRUŽSTVÍ PHILIPA MARLOWA (Adventures of Philip Marlowe), jež se vysílala mezi lety 1947–1951. Takřka čtyřicetiletý herec si tak otevřel dveře i do světa rozhlasových her a programů amerických rádií.

„Louis B. Mayer (producent) se na mě jednou podíval a řekl: "Vy nikdy na konci nezískáte dívku." Tak jsem začal pracovat na svém hereckém projevu."

Během následujících let měl všestranný Van Heflin možnost rozehrát pestrou paletu úloh, ať už coby podvedený milenec ve výpravném kostýmním dramatu ULICE ZELENÉHO DELFÍNA (Green Dolphin Street, 1947), Athos, jeden ze TŘÍ MUŠKETÝRŮ (The Three Musketeers, 1948) nebo jako válečný veterán v thrilleru Freda Zinnemanna AKT NÁSILÍ (Act of Violence, 1949). Dojmul v roli nemilovaného pana Bovaryho v PANÍ BOVARYOVÉ (Madame Bovary, 1949), stejně jako nespokojený policista Webb Garwood v LUPIČI (The Prowler, 1951), jehož vztah s vdanou ženou jej dovede až k vraždě jejího manžela. V 50. letech Van Heflin prošel přerodem z předních postav k hvězdám filmů. S koncem smlouvy u MGM si tak mohl dovolit podepisovat krátkodobé kontrakty se studii Universal (1951–54), 20th Century Fox (1954), Columbia (1957–59) nebo s Paramount Pictures(1959–60). V tomto období se Heflin proslavil postavami čestných mužů divokého Západu: zaujmul coby vzdorovitý hospodář Joe Starrett, kterému pomáhá SHANE (1953), zoufalý, ale cílevědomý farmář snažící se dopadnout psance ve VLAKU DO YUMY VE 3:10 (3:10 to Yuma, 1957) či jako tvrdý, nekompromisní otec, který je donucen zabít svého nezvedeného syna ve filmu CHŮZE PISTOLNÍKA (Gunman's Walk, 1958).

V 60. letech byl Van Heflin poctěn dvěma hvězdami za přínos filmu a televizi na hollywoodském chodníku slávy, ale významných rolí ubylo. Herce bylo možné spatřit v roli německého velitele Bernharda Rogga, který skutečně během druhé světové války brázdil moře coby pirát, v neobvyklém mezinárodním koprodukčním snímku POD DESETI VLAJKAMI (Under Ten Flags, 1960), objevil se také ve snímcích NEJVĚTŠÍ PŘÍBĚH VŠECH DOB (The Greatest Story Ever Told, 1965) nebo DOSTAVNÍK (Stagecoach, 1966). Velký návrat na stříbrné plátno zažil až se svou poslední rolí psychicky zdeptaného D. O. Guerrerra v již zmíněném Letišti. Nezájem u filmu si Van Heflin vynahrazoval na jevišti, kde dostával herecké příležitosti převážně ve skvělých dramatech Arthura Millera (Paměť dvou pondělí, Pohledu z mostu). Opona se za Van Heflinem naposledy zavřela na Broadwayi roku 1964.

„Zprvu jsem jeviště nesnášel a čas od času prchal na moře. Cítil jsem se jako herec, ale byl jsem skvělým námořníkem."

Se svou drsnou, ostře řezanou tváří nikdy nepatřil mezi hollywoodskou elitu. Avšak to, co postrádal na vzhledu, vynahrazoval tvrdou prací, svým charismatem a především vynikajícími hereckými výkony. Uvědomoval si přitažlivost svého hlubokého, hrubého hlasu a uměl s ním pracovat tak, že nakonec dokázal zvrátit tvrzení producenta Louise B. Mayera. Ženám Van Heflin učaroval. Byl dvakrát ženatý, po půlročním manželství s herečkou Eleanor Shaw uzavřel v roce 1942 sňatek opět s herečkou Frances E. Neal. Z manželství vzešly herečky Vana O'Brien, Cathleen (Kate) Heflin a syn Tracy Heflin. Van se s Frances rozvedl v roce 1967.

Dne 6. června 1971 si Van Heflin šel zaplavat do bazénu, avšak postihl ho srdeční infarkt. Byl odvezen do nemocnice Cedars of Lebanon, kde po šestitýdenním boji o život 23. července herec ve věku 62 let skonal. Zanechal po sobě instrukce zakazující veřejný pohřeb. Na výslovné přání Van Heflina byl jeho popel roztroušen do oceánu, který herec tolik miloval.

David "Komiks" Broul