Philcze

S novým a posledním Mijazakiho filmem se bude nepochybně spojovat hlavně osudová finalita, jakási poslední skica mistrného vypravěče, který zosobňuje staré časy animace v dobrém i zlém (převážně v tom dobrém). Samotný film ale působí víc jako dílo mladíka na vrcholu sil, zdatně bojujícího proti přehnané sentimentalitě i interpretativním čtením tematických linek. Stejně však z How Do You Live vyzařuje možná až omluvná upřímnost vůči nejbližším, která prozrazuje, že je poslední mistrovo kouzlo určeno nejen příštím generacím, ale zejména jednomu jedinému člověku. Nečekejte revoluci ani obraceč paradigmatu, velmi zjednodušeně jde opravdu o "Best of Miyazaki". Skutečná otázka je, kolik umělců s půl stoletím stráveným za kreslícím stolem může říct, že ve dvaaosmdesáti jako lusknutím prstu udržuje naživu magii, v níž se řada diváků odnaučila věřit. 90 % (Toho Shinjuku, Tokio)

Dvakrát vstoupíš do téže řeky. Jamaguči je tu ještě sebejistější než u skvělého Beyond the Infinite Two Minutes, vystavující na obdiv vypravěčský a komediální um i svěží střihové přemýšlení. Cením precizitu zpracování i vnitřní logiky, drobně váhám u některých charakterových linií, ale výsledek je stejně zábavný a odpoutaný jako předchůdce. Ueda jde se scifi nádechem jako obvykle o krok dál, než většina diváků čeká, ale komediální timing je natolik vybroušený, že všem blbinám propadnete s potměšilým úsměvem. The real deal. 85 %

Do filmů tu kopu jen extrémně výjimečně, ale Perpetrator je fascinující případ režijně i dramaturgicky neukočírované marnosti, nad kterou byste na Shudderu svraštili obočí po pěti minutách od kliknutí. Céčkový šmejd, který díky festivalově atraktivnímu tématu ošálil dramaturgy Berlinale i KVIFFu. Na ani jednom nemá co dělat, ale je velmi vtipné, že se to stalo dvakrát. Kdo viděl režisérčin segment ve VHS 94, tuší, že tenhle film by zasluhoval obepnout policejní páskou. 20 %

Na první pohled standardní, obyčejné, na druhý přesné, obdivuhodné. Yangova teze z mistrovského Yi Yi o lidské nemožnosti poznání pravdy z prosté skutečnosti, že pohlížíme jen dopředu a nevidíme si na zátylek, rozehraná do dvouhodinového pátrání po identitě mezi lidmi, kteří ji nikdy zcela nenašli, ať už kvůli diskriminaci korejského původu nebo temné rodinné historii. Hlavní silou je nejednoznačné vyznění, které není vítězstvím ani prohrou, ale vyjádřením svobody v rozhodování. V rámci Evropy možná poněkud neobjevným, ale v japonském kontextu rozhodně progresivním. Zatím ne úplně čistý masterpiece, ale Išikawa na to má a věřím, že na něj jednou dojde. 80 %

Čekal jsem kolekci Twitter-ready one-linerů z prořízlých úst newyorské „it girl" Rachel Sennott, které ale nevedou k ničemu relevantnímu kromě krátkodobé virální popularity. Dostal jsem velepřesný portrét postgraduálního zmatení a hororových rodinných oslav plné domýšlivých příbuzných s patentem na rozum. Nosný koncept s realizací ostrou jako břitva a plným vědomím o vlastních hranicích uvěřitelnosti a délky. A Sennott nečekaně lepší ve vážnějších polohách. 80 %

Luxus jako přirozený stav bytí, bez naleštěnosti a okázalosti, v prostředí, kde je upřímnost dýkou i štítem zároveň. Cokoliv řeknete, může a bude použito proti vám; cokoliv může být taktika, jak vás navždycky zakopat do země. Na vrcholu je to totiž plné ztracených existencí, pro které je pokrevní pouto k smíchu v porovnání s mocenskými pakty, toxickou kodependencí a parazitováním s cílem ukousnout si co možná největší krajíc z jednoho impéria špíny. A vlastně ani nezáleží na tom, jestli jste Number One Boy, prostřední spratek nebo nejmladší a k tomu jediná žena. Automaticky máte v životě nevyčerpatelný počet druhých šancí s doživotním odmítáním zodpovědnosti, ale vystoupit z šarády znamená čelit vlastní irelevanci a bezcílnosti. A tak hrajete dál. Protože když je představení to jediné, co v životě znáte, uděláte vše proto, aby nikdy nezhasla světla. 100 %

Asterovy Southland Tales, v nichž jako každý neurotický auteur ukazuje kousek svojí geniality i nesnesitelnosti. Rozkoší je zejména sledování parádní scénografie, jejího snímání a pohybu herců, zejména mumlajícího a brblajícího Phoenixa. Horší je to s monotematickým příběhem, který je kaufmanovinou druhé jakosti s občasným zábleskem uhelně černého humoru. Jakmile vám v půlce dojde, že Aster už v zásadě jen opakuje vyřčené, a patrně tak bude činit až do konce, budete každou další podivnost vítat odmítavým mávnutím ruky. V podstatě souhlasím s kritikou, že Aster je tvůrce, který místo zrcadla společnosti nastavuje lupu, protože by nás všechny nejradši spálil jako mravence. Jeho krutost je skoro až absurdní, ale ve výsledku, alespoň pro mě, nepřiměřená a spíš odcizující. Hovoří totiž hlavně o tvůrci, který stoprocentně a perfektně ovládá svůj píseček, ale odmítá z něj alespoň na malý moment vykouknout. 60 %

Dovětek umělci, jemuž se ani po smrti patrně nedostane takového uznání, jaké by si zasloužil, neboť obsáhnout veškeré jeho vlivy na dnes masivně populární žánry (nejen) elektronické hudby by samo vydalo na celoživotní pouť. Proto je správným krokem, že se mistrova finální věta vrací k úplným kořenům – samotné podstatě zvuků a jejich místě ve světě protkaném tragédiemi a nejednoznačností. Je tak nejen částečnou poklonou skladateli-virtuózovi, ale hlavně protitezí směšné a překonané ideje, že „umění musí bolet", a to na příkladu umělce na pokraji fyzických sil, který navzdory drsné diagnóze zůstává věrný kráse, přírodě a životu. Až nadosmrti. 100 %

Chazellovo ďábelské crescendo, kdy se s každým zatroubením na trubku propadáte hlouběji do přehlídky dekadence a zvrhlosti průmyslu, který staví sny na zbídačených životech. Velmi podivný pastiš, který odsuzuje a glorifikuje zároveň, ale chce být fekálně nechutný stejně jako dojímavě romantizující. Filmový ekvivalent záseku ve výtahu s překoksovaným chlápkem, co vám tři hodiny maniakálně vykládá svoje byznys nápady, a vy přemýšlíte, jestli mu zakroutit krkem nebo ho poplácat po zádech. Ať už si zaslouží cokoliv, stejně jsem netrpělivě čekal, až mě z toho pekla vytáhnou, přestože jsem z něj mnohdy nedokázal spustit oči. 50 %

Všechny podoby prvních lásek se napříč generacemi pojí v jeden devítihodinový rubín, který nezastře inspiraci dojemnou postmoderní poetikou Šundžiho Iwaie plnou srdceryvných dopisů, vzkazů v knihách a nečekaných významů popových odrhovaček. Vytříbená estetika rozehrává v každé epoše výtečnou barvohru, která vás přikove k obrazovce, i když se děj kolem půlky lehce táhne a příliš spoléhá na otřepanou linii středoškolské romance, jejíž představitelé navíc zcela nezvládnou prodat hloubku jejich pouta. Jednoznačným vrcholem je proto vystřízlivělá současnost protkaná sociální úslužností a nenápadnými romantickými gesty, kde jasně dominuje civilní a uvěřitelná MVP Hikari Micušima, víc než z poloviny zodpovědná za přesnou chemii ústředního páru. Mírně to trpí syndromem streamovací éry – místo devíti epizod klidně mohlo být šest –, ale za každou sentimentální scénou cítíte vzácnou upřímnost, s níž se romance v západním světě už dávno netočí, a proto za nimi diváci prahnoucí po něčem přímočarém utíkají do Asie. Čímž nutně netvrdím, že jsme udělali krok zpět, ale pokud v Hollywoodu nastala klinická smrt klasické romantické komedie, můžete si posté pustit Lásku nebeskou nebo se poohlížet jinde. A tady určitě nenarazíte. 80 %