Philcze

Famózně kinetická akce, víc nárazů do skel a zdí než v hongkongském bojovém filmu, ale mám pocit, že jindy žánrově podvratný (a výborný) Williamson tentokrát spíš štěká s náhubkem, než že by skutečně rafl. Jakmile odhalí motivaci vraha, právoplatně čekáte, že film prozkoumá i jinou perspektivu, která by zatřásla se vztahy k postavám, ale to se nikdy nestane. Takhle by zhruba vypadal Barbarian, kdyby měl o kolečko míň. 60 %

Vystřízlivění z ekonomické bubliny, uvědomění vlastní vojenské bezradnosti, chuť po destrukci a opětovném začátku. Ve druhém Patlaboru se pojí nervozita z apatického přístupu Japonska ke studené válce a otázka, co je vlastně zapotřebí bránit několikatunovými roboty, když nikdo o nic neusiluje. Dilema spravedlivé války a nespravedlivého míru navíc hluboce rezonuje napříč dekádami, které uplynuly od premiéry, včetně té současné, jen podporující poněkud bezútěšné stanovisko, že válka nikdy neskončila, jen jsme od ní odvrátili zrak. V jádru strhující symfonie města, které si zaslouží zničit stejně jako si zaslouží přežít, ve vší své železobetonové kráse. Velmi hutný politický thriller jen se zrnkem akce, jehož kulometné dávkování informací se tříští s melancholickým, pozvolným pozorováním městské krajiny a spletitých dálničních systémů. Do značné míry nemůžu uvěřit, že něco podobného existuje a ví o tom tak málo lidí. Jeden z nejlepších animačních filmů všech dob, směle stojící vedle klasik žánru jako Akira, Perfect Blue nebo GITS, jež dokonce v lecčems převyšuje úchvatnou animací i sytostí propíraných témat. 100 %

"You could use an adjustment. You're somewhat crooked." Nejvíc k zamilování je skutečnost, že jde o naprostou antitezi očekávání nastolených trailerem. Oproti umírněné a spíš mělké satiře Trojúhelníku smutku skutečná provokace. 90 %

Bůh ze stroje, duch bez skořápky. Celý život strávený ve falešném determinismu. Milovaný otec jen na dosah haptických rukavic. Realita všedního dne odhalená až smrtí, obalující všechny předchozí radosti do mazlavého povlaku. Útěchu najdete jen na zahradě, poslední baště nevinného dětství, kde se možná na moment spojíte s člověkem, jehož život byl ukraden stejně jako ten váš. Digitální svědomí jako živá bytost, která bourá zažité představy o humanismu a překopává kód v reálném čase. Přestože jsme jí díky virtuální a augmentované realitě blíž než kdy jindy, je koexistence možná, pokud si do nového světa vezmeme všechny bolístky toho starého? Koneckonců jsme jenom hroudy uhlíku s hromadou komplexů. Jenže ani loučení nemusí být definitivní, když si nastavíte správnou zálohu. I léta budovaný kritický odstup od audiovizuálního umění se může zhroutit jediným políčkem, jedinou replikou, jedinou scénou, obzvlášť pokud se před vámi rozehrává rekonstrukce všeho, co jste kdy chtěli vidět. Aby se mnou příběh zůstal napořád, musí mě rovným dílem inspirovat a emocionálně ničit. Nebo být rovnou něčím víc – posledním rozsvíceným domem v potemnělé ulici. SEASON 2: Nebo poslední bublinou, kterou si nakonec vyberete. ;)

Vstávačka v šest, meal prep, za dvacet otevíráme, neni dost hovězího, ta omáčka je moc hustá, šéf se dneska chová divně, mu teď umřel brácha, chodí prej na AA, je z toho v hajzlu, jeho bratranec, co vlastně neni jeho bratranec, netuší, co tady dělá, je úplně zbytečnej, jenom všechny sere, přestaň furt pilovat ten donut, tahle restaurace je úplně na hovno, máme dluhy, jak jsme vlastně proboha přežili covid, kdo nám střílí do výlohy, nevim, musíme hodit na menu ty špagety, ne, špagety nebudou, proč ne, protože ten recept je mrdka, proč se nevrátíš klohnit do mekáče, máme devadesát hot dogů na uberu, třicet kuřat, kdo dělá hranolky, co tady proboha dělám, jsem k ničemu, končim, jdu domu, nic jinýho neznám, zejtra znova, rinse, rinse, rinse, repeat, repeat, repeat. Yes, chef. Thank you, chef.

Zpráva o konci světa zahuštěného lidmi, odpadem a kouřem. A mezi nimi poslední obracečka vody, která jej jako jediná může spasit. Film dvě hodiny balancuje na laně, když zprvu roztomilé středoškolské romanci postupně přidává vrstvy metafyziky, astrologie a ezoterismu. Co může působit jako obrovské sousto, se v rukou Išiiho stává meditativním pojednáním o destrukci a nepříznivém vlivu člověka na své okolí. Devadesátky jsou tu navíc v plné síle, doplněné nepopsatelně éterickým soundtrackem, čarovnou barvohrou mořsky modré s vyprahle žlutou a lehce naivním herectvím přesně zapadajícím do atmosféry letního japonského maloměsta. Neuvěřitelná je pak zejména lehkost, s níž dokáže fungovat na rovině intimní i veřejné, lokální i kosmicky rozlehlé, aniž by ztratil kousíček pověstné magie. Dnes už zapomenutý film, který si díky internetu vybudoval pověst nepolapitelného kultu, jehož krása může být oceněna jenom v kvalitě kostičkovaného DVD. V době klimatických změn, vnitrozemských tornád a úmorných veder je o to pravděpodobnější, že vás strhne na svou stranu. 90 %

Obdivuhodně sebejistý debut záhadně proplul jako rybářská loď na řece takřka bez pozornosti (premiéra těsně před pandemií, po jejímž bezprostředním vypuknutí o čínskou produkci nebyl příliš zájem ani v rámci arthousu, tomu zřejmě moc nepomohla). Přitom jde o téměř perfektní rodinné drama rozvržené do čtyř bouřlivých ročních období, evokující civilní eposy Edwarda Yanga, jen méně cynické, podobnější hořkosladké poetice Hirokazua Kore-edy. Nadpozemsky úchvatná je vizuální stránka se záběry komponovanými jako postupné rozevírání čínské malby. Mírně rozpačitý úvod dává tušit, že kromě krásných záběrů nic moc dalšího nenabídne, ovšem vyprávění postupně svírá kleště rodinným napětím a tragédiemi, které díky pečlivé práci s postavami vyzní zcela naplno. I proto moc nechápu výtky, že je film spíše dějovým náčrtkem, když se toho za dvě a půl hodiny odehraje zhruba dvakrát tolik, co ve filmech výše zmíněných mistrů, jen v pozvolnějším tempu. Čínská festivalová scéna mi dělá čím dál větší radost, neboť v ní hned několik tvůrců brilantně ovládá snovou lyriku, s níž vyprávějí intimní příběhy o polozapomenutých koutech své země, které se vzpouzejí našemu současnému mediálnímu chápání Číny jako dystopického kolosu nesvobody, a přitom náramně ilustrují živé problémy této roztříštěné, protikladné, komplikované, ale místy ještě stále i krásné země. 90 % (EYE, Previously Unreleased, 5. 8. 2022)

Top-notch Kore-eda. Nebude to populární názor, ale pro mě ještě o stupínek výš než Zloději. Co je místy vytýkáno jako reiterování myšlenek o náležitosti a významu nepokrevních rodinných útvarů, vidím v Brokerovi jako dotažení, jakési závěrečné prohlášení. Pouto mezi posádkou dodávky mi navíc přišlo autentické, tažené kupředu návykovým dobrosrdečným mamlastvím Kang-ho Songa. Mistrovsky citlivá báseň o dočasnosti opuštění, které nesmí definovat, kým skutečně jsme. Odvyprávěná s ohromným taktem a smyslem pro detail, podbarveným parádní spoluprací s kameramanem Hongem (Parazit, Burning). Ta znamená konec vizuálního volnoběhu a sytou porci rozkoše ve znamení pomalých repetitivních pohybů a důmyslné hry se světlem a tmou. Bezpochyby jedna z nejlepších věcí roku. 90 %

Kolekce memů a rádoby provokativních hlášek napsaných pro sdílení na TikToku a Twitteru marně vydávaná za seriál. Ubohá netflixizace herní série, která svou stupiditu nosí hrdě na prsou jako medaili, přičemž přichází z místa upřímné lásky pro béčkové zápletky, zvraty a hollywoodsky perfektní postavy s vizáží devadesátkových sexbomb. Přitom ale umí zatahat za nervy, když se jí zachce, a i po pětadvaceti letech vystrašit. Filmové ani seriálové adaptace nezvládnou nic z toho. Ta nejnovější je pak novým dnem, které už tak bylo umístěné dost hluboko, ovšem Lék se rozhodl jej prorvat a zarvat drápy do hlíny pod ním. Paralelní dějové linie fungují jako samostatné jednotky, které se takřka vůbec tematicky ani symbolicky neprolínají a nevytváří absolutně žádné napětí, z nichž ta v minulosti disponuje bezpochyby nejotravnějším duem protagonistek poslední doby, zvýrazňujícím už tak naprostou marnou snahu v pěstování zajímavého příběhu. Do toho všudypřítomná snaha přitáhnout Gen Z diváky, mnohdy ovšem zcela bizarně miskalkulovaná (zmínky o Clannadu, torrentových stránkách na anime, čtení Zootopia porna?). I Billie Eilish v podkresu zní o pár let opožděně, padnoucí tak akorát do seriálu, který ani podsouvání mladším nezvládne se ctí. Zatímco nedávné Welcome to Raccoon City bylo poctivým pokusem o vystižení herní atmosféry a specifického stylu, byť ne vždy úspěšným, Lék svou látku v podstatě zesměšňuje. Díkybohu za Lance Reddicka, světlo na konci tunelu, jehož herecký stoicismus ustojí i sebehorší dialogy. I s ním je to nekoukatelné a prohnilé, ale v záblescích snesitelné. Navzdory jeho kreacím přemýšlím, jestli jsem někdy viděl horší seriál s tak kompetentní technickou stránkou. S1 – 0 %

V podstatě česká obdoba Pushera, což je v rámci domácí produkce nejvyšší možný kompliment. Zdaleka nejvíc cením autenticitu – celou dobu máte pocit, že sledujete dílo lidí, kteří současný nightlife velmi dobře znají a dokážou ho přesně reflektovat i shazovat. Vizuál je za dne odpudivý, v noci ale chytá tu správnou barvu stejně jako život hlavního hrdiny. Dramaturgicky drobně nevyrovnané, celou dobu jsem si přál, aby se ten film nebál zajít dál, a když se tak skutečně stalo, vlastně mi to přišlo za hranou uvěřitelnosti. To jsou ale drobnosti ve stínu nejvýraznějšího úspěchu – máme v Česku film pro mladé, za který se nemusíme stydět a který může rezonovat úplně stejně jako před lety Gympl. To je ovšem spíš citlivý skejťák, kterého potkáte zandávat raily na Stalinu, zatímco Banger je maník s hubou v ofsajdu stojící v osm ráno před Ankali. 80 %