Philcze

Čarokrásná detektivní romance, progresivní ve svěžím zakomponováním digitálních technologií, přesto protkaná zvláštní nostalgií a nenaplnitelnou touhou. Park vstoupil zpátky do obdoby žánru, kterou v nultých letech svědomitě pomáhal budovat, dokud se korejské mysteriózní thrillery nestaly pevnou a čím dál unavenější součástí mainstreamu. Dnes je každý týden pět nových na dosah jediného kliku, ale málokterý dokáže vzbudit pocity, že pečlivě komponovanou síť intrik a vodítek rozplétáte úplně poprvé. Nechci říct, že mě to odzbrojilo, ale je to tak. 100 %

The Great Pretender. Je třeba přijmout, že jde v první řadě o charakterovou studii a méně o celospolečenskou analýzu, přestože příběh nepříjemně tepe do trapností a sebeklamů, jimiž se vzájemně obklopujeme a zasypáváme jimi i druhé. Mnohé namíchne, že se ten film zdánlivě nikam neposouvá. Podobně jako jeho hlavní postava se točí v elipsách, od lži ke lži, které se tíživě vrství jednu přes druhou, až začne být nemožné mezi nimi přecházet bez obtíží. To ale utváří skvělý prostor pro humor, podnícený bryskními dialogy a fantastickým Moritzem von Treuenfelsem, a hlavně plíživě zábavnou hrou s napětím, kdy se v jeden okamžik může zbortit všechno, ale přesto si přejete, aby Juliova maska zůstala nepoškozená. Podobně inteligentně zachází film s odhalováním jeho skutečné povahy, neboť zkrátka nějakou mít musí, ale není zcela jisté, kdy ji skutečně prezentuje. Pokud je schopný ošálit pozorné festivalové publikum a donutit je k hrobovému tichu při naprosto zřejmé komické etudě před naloděním na jachtu, říkám si, že jeho švindly mají mnohem větší úspěch, než jsem kdy čekal. 90 %

Mám k tomu asi tolik co říct, kolik ten film říká sám za sebe – takřka nic. Kdyby mi někdo řekl, že to Garland zamýšlel jako parodii na A24 "all vibes, no substance" filmy, skoro bych tomu věřil. Ale dejme tomu, každý má právo na svůj covidový film. Jessie Buckley je parádní, ale už bych jí taky přál vzletnou komedii. 50 %

Okuno je mnohem lepší režisérka než scenáristka. Snaživá variace na Hitchcocka říznutá Polanskiho smyslem pro paranoiu. Táhne to skvělá scénografie, naplno využívající chladnosti a neokoukanosti bukurešťských lokací, trpělivá kamera, která drží záběry mnohem déle, než je příjemné, a samozřejmě vynikající Maika Monroe, držící v hrsti titul nezávislé scream queen, k níž však přidává dost uvěřitelné zobrazení ženy na pokraji zlomu. Všechno žánrový nadstandard. Jenže dnes každý festivalový horor musí mít kritický podtext a být jaksepatří „elevated". U Watchera je tato rovina jen velmi jemná, nerozpracovaná a přesně taková, jaká si myslíte. Pokud ale celá pointa visí na pomyslném „I told you so", je trochu zvláštní, že se hrdinka párkrát zachová naprosto neúměrně vzhledem k situaci a strachu z pronásledování, který by ji měl svazovat. Sama v noci liduprázdným metrem. Pronásleduje podivína od naproti do temného baráku bez jakékoliv zbraně. Chápu, že eskalace tempa a napětí musí být, ale zároveň nemůžu popřít, že mě to trklo. A tak jsme někde na půl cesty mezi hutnou žánrovkou a štípavou sociální kritikou. Ve výsledku ale zcela neuspokojí ani jeden tábor. 60 %

Osamělý může být člověk kdekoliv na světě, ale jen málokterá země vás v tom vykoupe tolik jako Jižní Korea. Osamělost totiž schvaluje s neobyčejnou solidaritou a zároveň institucionálně přiživuje sociálním útlakem se soustředěním na pracovní výkony a neustálou poslušnost. Zanedlouho se přistihnete, jak večeříte stále ten stejný ramen v samostatné kóji a jediný kontakt vám zprostředkuje smartphone a člověk na druhé straně hovoru, který si stěžuje na prošlou kreditku. A pak do vašeho života vstoupí někdo, kdo vás z nekonečného kruhu může přetáhnout na správnou stranu. Jenže to se nestane. Dosavadní rutina je totiž příliš pohodlná. Pokud je vám situace aspoň trošku povědomá, citlivě nasnímaní Aloners dokážou přesně zachytit myšlenkové pochody, které se s k ní vážou. Film o přesném vystižení jediného pocitu. Jestli je to pro vás málo, směle se poohlížejte jinde. 70 %

Když James Bond před deseti lety selhal svůj agentský trénink, započal tím éru odcházení hrdinů, kteří se ale jen těžko smiřují s budoucností, v níž sami nehrají hlavní roli. Hrdinové Toma Cruise střídavě odcházejí už celou dekádu. Buď jim studio připraví mladou náhradu, která z principu nemůže fungovat, nebo jim mortalitu připomene vlastní tělo zlomeným kotníkem při šílených přeskocích z jedné budovy na druhou. Důvodem, proč někteří odcházejí tak dlouho, než se začnou jevit nenahraditelně a jejich bývalé náhrady končí na odvykačkách nebo jako jedni z tuctu zaměnitelných Avengerů, je ovšem čistý perfekcionismus. Cizelování stylu. Pevná vize. Dodání nedostatkových atrakcí ve světě ovládnutém algoritmy a focus grupami. A při tom nenápadně inovují a staví pomník formátu velkofilmu, který odmítá umřít stejně jako oni sami. This one equal temper of heroic hearts. Made weak by time and fate, but strong in will. To strive, to seek, to find, and not to yield. 90 %

Stearns pokračuje ve stylizaci načrtnuté v Art of Self Defense, jen s výrazně menším úspěchem. Zatímco seriózní absurdno předchůdce bodovalo kvůli nepředvídatelnosti a výbornému Eisenbergovi, tady je z něj jen prchavý extrakt plný nesnesitelných dialogů a povědomé analýzy identity a vlastního já. Konec je pak vyloženě zbabělým sjetím z cesty, který částečně podkope, k čemu film celou hodinu a čtvrt tak odhodlaně roste. Už minule jsem si ale všiml, že Stearns inklinuje k ostrým momentům překvapení a humorné syrovosti, podobně třeba jako Yorgos Lanthimos, jen tentokrát nedokáže naplno využít svůj vlastní koncept. 50 %

Předpeklí je monochromatický Hongkong plný odpadků, hnusu, deště a betonu, kde řádí blázen se slabostí pro odseknuté ženské končetiny. Slunce se usmívá asi tak často jako kolega ve zbrani, dokud ji ještě má a neodevzdá ji splavu. Poslední zbytky smyslu se nacházejí v záchraně feťaček, co si dobrovolně šlehají v objetí odpadkových pytlů s odhozenými Playstationy. Čínští cenzoři si taky práskli, když tuhle přehlídku humusu nechali projít bez jakýchkoliv zásahů. Malý hongkongský zázrak, skoro připomínající zlatá devadesátá a nultá, kdy se ještě autentická lokální roční produkce přehoupla i přes prsty dvou rukou. Teď jim sice jednu usekli, ale čas od času se ještě hvězdy na nebi sejdou. Tentokrát v neo-noir laskomině s božskou výpravou a zmučenými herci, jimž vévodí Cya Liu, která si zaslouží všechnu chválu a horkou koupel. Cheang natočil Sedm bez humoru, Sin City bez stylizovaného nadhledu, all work, all play. Říct, že by tomu slušelo plátno, už je při dnešní situaci skoro nadbytečné, tady buďme rádi za prostou existenci, koneckonců stejně jako postavy tohohle odpudivého exkurzu do útrob podsvětí, v nichž se jen obtížně křesá naděje. 95 %

"Teenagers scare the livin' shit out of me." Portrét ztracené dívky, která zná lidskost jen skrz videa napůl vysvlečených žen, které po nocích praskají bublinkové fólie, neboť rezignovala na jakoukoliv formu kontaktu mimo displej notebooku. Stejně tak naprosto věrný pohled na fenomén internetových hororových báchorek, často praktikovaných lidmi s nevyřešenými psychickými problémy, jejichž vysvětlení hledají v temných koutech internetu a zoomování na vlnivé pixely v rohu obrazovky. Formálně je to nekonzistentní a rozkolísané, chvíli artově statické, jindy nezávisle roztřesené, závěr je pak vyloženě nezvládnutý a určitě by se dal najít argument, že s odhalením druhé strany trošku mizí napětí webového neznáma. Dlouho jsem ale neviděl film, který by z internetu zase jednou udělal nefalšovaně strašidelné místo, a nenimral se v unavené kritice sociálních sítí jako všemocného zdroje zla a sobeckosti. V době, kdy žijeme v představě, že o něm víme zcela všechno, je to věc hodná uznání. 70 %

Duchové jako svébytní lidé, jejichž tělesné schránce vypršel čas, ale jejichž duše ještě nebyla vpuštěna dál. Zatímco v Kurosawově průlomovém Kairu prostřednictvím internetu přetékali zpátky do našeho světa, v Journey to the Shore ještě nejsou připraveni odejít, ať už kvůli nevyřešeným vztahovým otázkám, bolestem nebo přílišné lásce k bližním, které nechtějí opustit. Epizodní děj se odvíjí pozvolným tempem, ale poskytuje tiše strhující náhled do dynamik jednoho manželství (skvělí Asano s Fukacu). Skončí to přesně tak, jak čekáte, ale víc než kdykoliv předtím je to hlavně o cestě – k vlastnímu pojetí truchlení a následnému osvobození. Další potvrzení, že zatímco ve vrcholných letech své kariéry brnkal Kurosawa na ty nejtenčí struny naší psychiky, aby nás rozhodil a vyděsil, svou pozdní tvorbou ukazuje nečekanou humanistickou tvář, k níž však přidává své typické žánrové prvky (děsuplné rámování a nasvícení scén), vytvářející málokdy viděnou kombinaci strašidelného s lidským. Jenže možná jsou hranice mezi nimi blíž, než jsme si kdy mysleli. 80 %