kiddo

My jsme nějaký divný národ: Neustále škemráme o výjimečný neprovinciální film, který ovšem bude ještě nést známky té naší úžasné českosti, a zároveň nevíme, co si s takovým vymodleným filmem počít, když už se nám ho konečně jednou dostane (vlastně už třikrát, když počítáme i Karamazovy a Normal – máme tu onu vytouženou českou novou novou vlnu, vážení).

Co na kvalitě přidá dynamičtější tempo a dramatičtější obsah, to ubere vražedná délka. Ve výsledku stejně špatné, třebaže méně blbé než Šifra. A propos, jedině tak neschopný primitiv a intelektuální kastrát jako Dan Brown dokáže zplodit něco jako „Věda zničí církev. Vatikán pohltí světlo. Na konci cesty zaplane hvězda osvícení“ a založit na tom boj vědy a náboženství nikoli v podobě myšlenkového střetu poznání s tmářstvím, ale ve smyslu fyzického pokusu vědců vyhodit Vatikán do vzduchu. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak bolestně dementní.

Nemusím rozumět úplně všemu.

Princip Occamovy břitvy je pro Michalkova očividně zcela neznámý koncept.

Viděla jsem Jayovo péro. Můžu zemřít šťastná.

Jsem si jistá, že to byl nejlepší orgasmus v jeho životě. Na velikosti toho ptáka by nějaký freudovec mohl klidně postavit disertačku.

Sereme na čůráky v televizi, co se pořád smějí. Sereme na ty, co mají dobré přátele a rodinu. Sereme na ty, co mají život před sebou a sní, že budou někdo jiný. Sereme na ty, co tě litují. A na všechny, co nic nechápou. Na všechny kretény, co si myslí, že je možné být šťastný. Sereme na ně, na tebe i na mě. Btw docela mi to připomnělo Hornbyho Dlouhou cestu dolů.

Pročítám recenze a komentáře kritiků a nemůžu přijít na to, čím na Normal koukali. Očima to být nemohlo. Nejde o thriller, jde o studii zla, o koketování s ním, o ztrátu ideálů a o poznání lidské povahy a charakteru světa kolem nás. Říct o stylu, že je samoúčelný, to může snad jen nějaké nevnímavé hovado (zdravím Vosmíka a Fuku, jakož i další). Normal pouze ukazuje známé a obehrané věci (zlo v nás) novými prostředky (na příklad: běžné ve filmu je, že manželce konfrontované se zrůdností manžela přes úzkostlivé ovládání unikne nějaká slza. V Normal je tento vypjatý stav Kurtenové vyjádřen promítáním její křičící tváře na její apatické tělo). Svět a pocity postav a poselství celého filmu, to vše je extrémní a pokřivené a vysoce stylizovaný vizuál to vyjadřuje perfektně. A zároveň jsou postavy stále ještě charakterizovány svými činy – např. zdánlivě nelogická snaha právníka prokázat i na závěr Kurtenovo šílenství není nic jiného než jeho touha uchovat si ideály o světě. Rozsudek „psychicky narušený“ by totiž znamenal, že lidé jsou ve své podstatě dobří a zlo jim je cizí. A btw, Havlová je na plátně přesně tak dlouho, jak je to pro její postavu potřeba. Normal je suverénně nejlepší porevoluční film a pro toho, kdo je schopen jej označit za pouhou vyprázdněnou manýru, je nějaké české nové nové vlny opravdu škoda.

SPOILEROIDNÍ vstupní otázka: hnusí se vám představa, že by Lizzy nikdy nedostala svého pana Darcyho? Pak se tomuto seriálu raději obloukem vyhněte. Na poli tragiky a deprese mám sice načtené nějaké kalibry, ale přesto bez uzardění prohlašuju, že Hardyho „Tess“ je tou nejsmutnější, nejtragičtější a nejdepresivnější lovestory, o jakou mé oko kdy zavadilo. A to platí i pro seriál (tedy snad s výjimkou Titanicu, heh). Adaptace je to nesmírně svěží, ve stylu nejnovější Pýchy a předsudku, a nesmírně věrná, a to nemám na mysli pouze postavy, které jako by vystoupily ze stránek, ale i filozofující úvahy o sepěttí s přírodou a čistotě a nevinnosti člověka, které se románem táhnou jako červená nit. Pro ty, co se už stačili vyděsit, tyhle úvahy tady nejsou v podobě intelektuálních promluv a dialogů, ale pouze a jednoduše v podobě záběrů na překrásnou přírodu a dětský úsměv Gemmy Arterton. Je to sice vynikající, ale už to nikdy nechci vidět, stejně jako knihu už nikdy nechci číst, neb i já depresář bych si ráda zachovala taky trošku naděje a víry v dobro, které mě snad zítra čeká.

Hodnocení odůvodním na konec, nyní hodlám dštít síru. „Stražci – Watchmen“ jsou ve své podstatě naprosto zbytečný film. Komiks s více méně banálním obsahem totiž není zaměřen na příběh a děj, ale na posouvání a přetváření mezí komiksového média a způsobů vyprávění. Proč a jak převádět překračování hranic v komiksu do filmu, toť je mi záhadou. Snyder tudíž neměl jinou možnost než si udělat z předlohy scénář a tu naprosto šílenou strukturu vyprávění přetáhnout slepě do filmu. V důsledku toho jsou Strážci jen rozpohybovanou kronikou, která k ničemu nesměřuje a zrovna tak by mohla mít místo 3 hodin 2 nebo 6 a dojem by byl naprosto stejný. Vše, co je tady dobré, pochází od Moorea, takže vychvalováním „boření superhrdinského mýtu“ divák/komentátor neukazuje nic jiného než vlastní neznalost. Jediným Snyderovým vlastním vkladem je klipovité používání hudby a občasný vtípek v podobě průletu kamery pod Manhattanovým zadkem nebo podbarvení sexuální scény písní Hallelujah, a to ještě musím dodat, že podobné pomrkávání na diváka mě spíš vyhazuje z filmu, než aby mě bavilo. Výsledných 70% dávám jedině proto, že stejné procento ode mě dostal i komiks a tato adaptace není nic jiného než kniha uvedená s 1 nepodstatnou změnou a 2 výpustkami do pohybu. Edit, tl;dr Tři hodiny zpomalených videoklipů a usltaruperčuprkůl póz. Děkan, Snajdí, nechci.