kiddo

Pokud hodlá Brabec svým břídilstvím i nadále s takovou vehemencí dokazovat, že česká básnická díla jsou geniální, možná mu někdy k stáru tu režisérskou stoličku odpustím. PS: proč bylo ze všech možných pojetí zvoleno právě to, v kterém Jarmila vystupuje jako němá (?!) nymfomanická kurva?

Ona nejenže „Dívka s perlou“ nechce být životopisným snímkem s postavami a dějem, ale nejde jí ani o tu malbu z názvu a snad ani o nádherně komponované záběry jako takové. Jde o to, co je jakoby „za nimi“ a co má v sobě každá dobrá malba – dojem neuchopitelnosti a přesahu, to do čeho nelze proniknout a obsáhnout, co je sice tajemné a nehybné, ale má svůj vlastní prostor, v kterém malba žije a hýbá se nezávisle na okolním světě (ahoj, Harry Pottere). Oproti pojetí častém v životopisných filmech je v „Dívce“ umění nadřazeno skutečnosti tím způsobem, že malba tu není jen jejím odrazem, ale zachycuje to, co by se ve všedním světě buď neodehrálo, nebo zdaleka ne s takovou krásou a intenzitou; míšení umění a skutečnosti v podobě očekávaného milostného vztahu Vermeera a Griet by tedy bylo nežádoucí, neboť přílišným a osobním kontaktem by obraz zevšedněl, zšedl a zprostnul (jak je vidět na Vermeerově ženě). Ty ze záběrů, jež jako by kompozicí, hloubkou a propracovaností popředí a pozadí kopírovaly Vermeerovy obrazy, jsou dvojího druhu – buď v nich herci na dlouhé vteřiny strnou a vytvoří tak něco, co se i díky nasvícení od skutečné malby liší jen málo, nebo naopak pohybem uvnitř záběru vzniká dojem, že jsme pronikli do malovaného díla a jsme součástí jeho vnitřního rytmu. Tak jako tak, 2/3 záběrů bych si nechala z fleku namalovat a pověsit na stěnu. Zájemci ochotni se tomu věnovat nechť se mi směle hlásí.

„Die Welle“ je krásným příkladem toho, že skutečnost a film se mnohdy nemají rádi. Že k vytvoření fašistické společnosti došlo v Americe za 1 týden, je možné, ale ve filmu mě od nevěřícného úšklebku zachraňuje právě a jen tato znalost. „Die Welle“ sice zapadá mezi podobné německé filmy o zhoubném vlivu moci či mezi filmy rovněž mluvené v hatmatilce, které takřka nerozumím, ale kde je třeba v Experimentu překotný psychologický vývoj obhajitelný extrémními okolnostmi a v Klass tím, že celá věc je již léta v pohybu a nyní pouze krystalizuje, tam u „Welle“ nezbývá než toto pokorně přijmout. Brilantní závěrečná scéna, která teprve sděluje, o co tvůrcům šlo, pak může být sebepůsobivější, ale na to, aby opravdu rezonovala, by musela být vrcholem předchozího děje a gradace, nikoli jen moralistním přílepkem jen úzce souvisejícím se samotným filmem. Ale němčinu se na „Die Welle“ určitě budu učit ráda.

„Experiment“, tak jak je nastavený, má jeden obrovský problém: veškeré dějové zvraty vytuší člověk už z jeho synopse; vše, co se může stát, se stane, a po půl hodině lze celkem dobře odhadnout, i jak se to stane a kdy se to stane. Přesto o nějaké nudě nebo nekvalitách mluvit nemůžu, neb snímek i v tom očekávatelném rámci jde až na dřeň, a možná i znalost toho, co bude dál, má svůj účel, neb ustrašené očekávání „kdy už to přijde“ dělá své.

Porno, v kterém jsou muž a žena pouze přáteli? Tomu se v kuloárech nadává revoluce.

S minimem studu přiznávám, že po 13. epizodě jsem se vzdala, na wikipedii dohledala pointu a celý seriál zkoukla od začátku. Ono totiž přestože se v „Madlax“ objevuje mystika a pátrání po minulosti stejně jako v „Noir“, atmosféra tajemna a záhad není z rodu těch příjemně vzrušivých, ale do krve iritujících. Primárním cílem není poskytovat vodítka a pozvolna odhalovat roušku událostí jako u „Noir“, ale mást. V „Madlax“ neustále kroužíme okolo jednoho bodu, přičemž kvůli nedostatku indicií a vodítek si musíme skutečnosti, které jsou nám předkládány, zasazovat do vykonstruovaných rámců, jež se jeden za druhým hroutí, zcela běžně jsou nám předkládány informace, jejichž podstata se sice ozřejmí během několika dalších dílů, jenomže to už si na ně většinou nevzpomeneme, a tak jediným jejich účelem v danou chvíli je zneklidnit. Na rozdíl od „Noir“ se nejistota nedá připsat ani amnézii hlavních hrdinek, neboť ta není do struktury seriálu zabudována ani zdaleka tak výrazně. Sledování neusnadňuje ani to, že mezi Madlax a Margaret není žádné viditelné pouto, obě postavy stojí samy o sobě a jejich dvě dějové linie se pouze střídají, aniž by byly jakkoli spojeny. Na druhé zhlédnutí seriál působí neskutečně vymakaně a člověk nejspíš teprve tehdy docení krásnou animaci, hudbu i shakespearovské ladění postav (z nichž ta hlavní se objeví až na konci posledního dílu asi na tři minuty), na to první je ale bohužel skoro nekoukatelný. Wikipedie je tu tudíž vcelku ospravedlnitelnou pomůckou.

První film, kde mi skutečnost, že matka provádí felaci vlastnímu synovi, přišla jako naprosto přirozený vývoj děje.

Kvůli těm ze záhadných důvodů roztomilouškým opeřeným hordám tuku jsem schopná odpustit i trochu přepísknutou délku.

Čím víc stárnu, tím víc mě to bolí.