zdepapepa

Klip, ve kterém se fakticky nestane téměř nic, a přitom se toho stane celkem dost. Skvěle zpracovaná hra s barvami, kde z idylických červánků skočíme do šera a tmy kouře a mraků osvětlených pouze hořícím majákem. O to smutnější je to, pokud by se člověku takový létající ostrov/maják líbil. Je to vynikající připomenutí toho, že Gorillaz dovedou dobře zpracovat i melancholickou baladu a že nejsou jen funky hip-hop kapela.

Gorillaz jsou hodně věcí, rozhodně se o nich ale nedá říct, že by nebyli kreativní. 2D se sborem dětí vedle rozbitého vrtulníku/letadla čekající na záchranu od zbytku kapely nebo Bootie Brown, který doslova vyleze z písku, jsou toho jasným důkazem. Píseň, navzdory její popularitě, osobně řadím do dolní poloviny oblíbených z alba Demon Days.

Má druhá (nebo možná třetí, pokud RtH nepředběho 19-2000) zkušenost s Gorillaz. Již v tuto dobu, v porovnání s Clintem Eastwoodem, bylo zřejmé, že Gorillaz nechtějí být definováni škatulkami hudebních žánrů. Zároveň taky díky Murdocovým pohybům (a oblečení) a homage na Shining je zřejmé, že nechtějí být škatulkováni lidmi, kteří zastávají názor typu 'kreslené seriály jsou pouze pro děti'.

Každý nějak začínal a tak to i vypadá. Ne snad proto, že by byl méně talentovaný. Spíš mám na mysli to, že s úspěchem přichází i větší výdělek a tím i větší rozpočet na budoucí projekty. A to je u mě kámen úrazu TCT. Vzpomněl jsem si u toho na visualisers k písním z The Now Now. A pak jsem si vzpomněl na zbytek klipů, které byly bohaté na animační kvalitu.

Má první zkušenost s Gorillaz byla právě díky Clintu Eastwoodovi. Rozhodně bych neřekl, že to někdy bylo děsivé, rozhodně to ale mělo vynikající atmosféru, ať už to byl ďábelský smích Murdoca na začátku, efekt na hlase Dela společně s animací Russela, gorilly tancující podobně jako se tančilo v klipu k písni Thriller od Michaela Jacksona nebo vyskakující ruiny hřbitova. Klip, který nejvíce z diskografie Gorillaz evokuje klasické kreslené seriály z přelomu milénia. Vůbec se nedivím, že to tehdy udělalo takovou díru do světa - vynikající instrumentální práce a klip, ze kterého přímo čiší osobitost.

Slovní spojení hudební klip říká samo o sobě, že dva elementy by spolu měly spolupracovat. Co ale když jedno kvalitně táhne to druhé? Zapomenutelná píseň vhodná do prosluněných letních dní. Klip je standardně vynikající, Gorillaz i zde dokazují, že kombinaci reálného videa a animace zvládají na jedničku. Takže tedy shout-out těmto lidem: Marlène Beaube, Léonard Bismuth, Maxime Delalande, Tim Dillnutt, Sarah Dhorne, Wesley Louise, Venla Linna, Xavier Ramonède, Pierre Rütz, Alvise Zennaro.

(no spoilers) Survivor: Winners at War by se dala shrnout mnoha slovy, já bych vybral asi dvě varianty: Lidská stránka hry, zvratům navzdory. a Se vztyčenou hlavou se postavit minulosti čelem. Ad první věta - tradičně mnoho twistů/zvratů (soutěže o fire tokens, různé (ne)výhody, nemluvím o EoE), jak už je téměř běžnou praxí v moderním Survivoru. Ty, včetně jejich výsledného vlivu na hru, byly ale daleko méně zajímavé než reakce lidí na ně. Je to však dostatečný důvod je ponechávat ve hře? Ad druhá věta - Bylo tu mnoho ryze lidských momentů - Vítězové, kteří přijeli s cílem ospravedlnit zde své kontroverzní vítězství (zde bych rád udělal vsuvku, že se to všem povedlo, např. jsem si zde oblíbil mnou dříve neoblíbené Michelle a Adama). Vítězové, kteří si dali vítězné kolečko, aby mohli s klidem pověsit Survivor kariéru na hřebík. Vítězové, kteří přišli dokázat, že ještě nepatří do starého železa. Vítězové, kteří s postupem let mají ve hře partnerství na život a na smrt, vyhrát však může jako vždy pouze jeden. Pozorný čtenář by si mohl všimnout, že jsem nezmínil honbu za život-měnící sumou peněz. Ta tu sice je také, ale v omezenější míře, jelikož to všichni už mají za sebou. Korunu tomu nasadil někým možná nenáviděný, mnou v tomto případě milovaný, díl s "loved ones". Narativně je to silně pro a proti - na jedné straně tu máme fantastické (a často zasloužené) edity pro některé hráče s kupou "confessionals" (zpovědi na kameru) a zakončení příběhů překlenujících série, na druhé straně tu máme hráče, kteří sice na hru neměli velký vliv, ale i tak hráli, i tak by si zasloužili prostor, ale nezbyl na ně v dílech čas. To je převážně výsledkem toho, čím se zaobírá následující věta. Navzdory době digitální Survivor stále zatěžuje minimalistický počet minut na díl (cca 40 min.). To, vzhledem k historickému významu této série a jejích účastníků, zamrzí dvojnásob. Závěrem pro kritiky - Edge of Extinction sám o sobě není špatná věc a viz výše, byl bych schopen klidně sledovat dalších 40 minut po každém standardním dílu obsah jen z EoE (jedná-li se o tak charismatický cast lidí jako bylo S40:WaW, stačí se podívat na život v Ponderose), ale koncept navrácení blízko ke konci hry mi stále nepřijde rozumný. Bohatě by stačilo EoE po sloučení (merge) rozpustit. Fire tokens je rovněž dobrý koncept, který vrací vzpomínky na aukce, a těším se, až se ho povede vyladit.

Legendy nejsou legendy bezdůvodně. (Alespoň ne všechny.) A The Shining je legenda, jak jsem si potvrdil nyní, když jsem ho konečně viděl, necelé dva týdny od 40. výročí jeho premiéry v kinech. Vzpomněl jsem si u sledování na o dva roky mladší Věc, na kterou jsem se před nedávnem (znovu) podíval - režisér kombinuje více děsivých elementů najednou a nedovolí divákovi vydechnout téměř nikdy. Navíc kde Věc byla více sci-fi, zde se příběh drží při zemi co do realističnosti (hádal bych, že téměř každý byl někdy na výletě na horách v hotelu, určitě více lidí než těch, kteří byli na výzkumné stanici za polárním kruhem), což v některých chvílích o to přidává na děsivosti. Příjemným překvapením také bylo to, jak málo atmosféře ublížila všudypřítomnost parodií některých scén v populární kultuře. Vypíchnul bych tři věci, které mě na filmu zaujaly nejvíce 1. místo Zvuk a score Důkaz mé teorie, že hudební doprovod hororů by neměl být líbivý, ani klidně nemusí mít moc společného s hudbou a zde je to hezky znát. 2. místo Herecké výkony Všichni mluví o Nicholsonovi, já bych určitě zmínil i paní Duvallovou (asi nikdy nepochopím, jak někoho mohlo napadnout ji za tento film nominovat na Zlatou malinu). 3. místo Kamera Nejvíce jsem pocítil mrazivou atmosféru díky mistrně zvolenému umístění shot-reverse shot při slavné "pálkové" scéně, která údajně vydala na 127 záběrů. A to rozhodně stojí za zmínku. Je zajímavé přemýšlet, co bylo poselstvím filmu, ale nevidím to jako cíl sledování.

Příjemné nepřekvapení, spíše naplnění očekávání a využitý potenciál. Geniálně jednoduchý koncept, dotažený téměř k dokonalosti, kde se snoubí jak klasické hororové prvky slasheru (ať už ty pozitivní nebo ty negativní, kupodivu se však film drží hodně při zemi co se týče krveprolití), tak prvky černé komedie (s tímto žánrem je to nevyhnutelné, takže je jen dobře, že film se tomu film nesnažil vyhnout, ale naopak tomu šel čelem). Kaňkou na kráse tak pro mě bylo finální rozuzlení, které sice mělo dostatek indicií k rozluštění, ovšem ocenil bych i větší prostor pro prezentaci motivu.

Narazit na GLT je, alespoň v mém případě, jako zjistit, že je v obchodě k sehnání vaše oblíbená potravina, která se téměř nikde neprodává (protože si ji moc lidí nekupuje). Pokud by ale člověk do toho konkrétního obchodu nešel a nekouknul právě na to místo v regálu, tak klidně stále žije v nevědomí, že existuje. Navíc určitě brzy zase zmizí z regálů. O to větší je pak radost, když se tyto kruhy protnou a nejenže na ni člověk narazí, ale ještě ji stihne koupit a zkonzumovat. Podobných pořadů není mnoho (napadají mě pouze Last Man on Earth, první Zombieland a zejména, avšak ne pouze, druhá polovina 4. řady The Walking Dead). Většina mainstreamovch post-apo děl se zabývá otázkou normalizace života/znovuvybudování civilizace a s ní spojenými politickými a válečnými konflikty. Co však v momentě, kdy je (alespoň na první pohled) zřejmé, že život již nikdy nebude jako dříve? (na internetu jsem objevil hezký termín soft-post-apocalypse) #1 Minimální počet postav na obrazovce dává o to více prostoru prozkoumat jejich myšlenky a charakter, zároveň však není nutnost každou vteřinu plnit dialogy nebo akčními scénami, bohatě stačí obyčejný život, který bývá vzhledem k prostředí překvapivě často pozitivní. #2 Minimální množství zásob (ať už z důvodu zničení nebo rabování) automaticky nutí postavy vydat se na pouť, doslova, někdy i metaforicky. #3 Minimální počet postav ve světě nutí postavy na obrazovce držet pohromadě, často navzdory tomu, že nejsou stejná "krevní skupina", o to více je zajímavější sledovat jejich přátelství. A to všechno platí i pro GLT. Čím se tedy odlišuje od výše zmíněných? (minimální spoilery) Plusy: Žádné romantické subploty; díky tomu, že to není hrané, je fantasticky vyobrazená futurističnost/dezolátnost/rozlehlost prostředí; moe bloby; Kettenkrad; opening píseň, které konkuruje snad jen stejně juxtapoziční OP k Death Parade, a dešťová píseň. Mínusy: Anime bohužel končí zhruba na dvou třetinách cesty předlohy a dokončení je momentálně v nedohlednu; mírná infantilnost některých scén; druhá forma Eringi; některé části OST.