zdepapepa

Skvělá zábava, ale zároveň nic, čím by se člověk mohl veřejně chlubit, že se mu to líbí - čili přesně Konosuba, jak ji mám rád. (místy mě až ze smíchu bolelo břicho, jak nebylo přestávky mezi "epizodami") Nemůžu se však zbavit dojmu (a utvrdila mě v tom kritika čtenářů předlohy), že závěr filmu byl špatně rozvržen - epické bitvy jsou fajn, ale emotivní a zcela zásadní vývoj charakteru postav si zaslouží víc než jen pár krátkých scén oproti protahovaným soubojům (notabene když to bylo vtipné i roztomilé zároveň; rozhodně se z toho dalo vytěžit více). Animaci není co vytknout, drží se na vysoké úrovni a skvěle sekunduje vynikajícímu scénáři a dialogům. Hudebně je to místy klasický grandiózní filmový průměr anebo grandiózní RPG-videoherní průměr, zachraňují to tak klasicky energický OP a typicky oddychové ED. Subjektivní plus za mnou milovanou absurdní estetiku Crimson Demons, jak co do jejich oblékání, jejich představování tak jejich magie. S tím jde ruku v ruce i objektivní mínus za Darkness a Aquu, které dostaly nepoměrně méně času na obrazovce, oproti páru "kazumin". Jestli si něco ze světa Konosuby zasloužilo celovečerní film, bylo to tohle. Zasloužilo si to však větší distribuci do kin - sledování doma je pohodlné, ovšem smát se společně s ostatními fanoušky a vidět EXPLOSION! na "stříbrném" plátně musí být k nezaplacení.

"Never half-ass two things, whole-ass one thing." Tak pravil Ron Swanson v mnou milovaném Parks and Recreation a já bych si přál, kdyby se tím řídili tvůrci tohoto anime. Místy jsem měl pocit, že sleduji kvalitní epizodické, heart-warming drama, místy jsem měl pocit, že sleduji instruktážní video pro začínající barmany (s na můj vkus občas dost absurdní glorifikací a romantizací alkoholických nápojů). Místy se mezi těmito dvěma světy přeskakovalo v rámci jedné věty. A že těch vět bylo - vždy jsem měl pocit, že jsem byl zavalen slovy a fakty bez možnosti si oddychnout.

Pro mě ten film měl čistě subjektivně nevyužitý potenciál pramenící z mylných očekávání. Moje myšlenky - stále v živé paměti příjemný konec Crazy Ex-Girlfriend, když v tom zahlédnu trailer na tento film, který se tvářil, že by klasické debaty oživil muzikálovými čísly, do toho hned pár písní k poslechu online a v obsazení i Skylar Astin a dokonce Lin-Manuel Miranda, Kristin Chenoweth nebo Darren Criss. Byl jsem tak trochu zklamaný, že písní nebylo více, protože všechny prezentované se mi líbily. Z plusů film kromě tohoto obsahuje i sympatická poselství, která sice míří na mladší generaci, ale ve své esenci jsou nadčasová a je dobré si je čas od času připomenout.

Cameo game tradičně velmi silná. Meta game ještě silnější. Nedovedu si moc představit, že by film Smithovi získal nové fanoušky - jasně jsem to viděl v případech, kdy byly na obrazovce odkazy na filmy z View Askewniverse, které jsem ještě neviděl (např. Mallrats a Chasing Amy), a já rozhodně nemůžu říct, že by mě JaSBR nalákal na jejich zkouknutí. Jako vzpomínka na zlatá léta Smithovy kariéry vynikající, jako samostatná podívaná nic průkopnického, neznat předlohy, šel bych nejspíš ještě o hvězdičku níže. A teď zpátky čekat na Clerks 3.

Osobně si myslím, že spíš než srovnání se Stranger Things je lepší srovnávat IANOWT s Umbrella Academy, zejména s č.7 jménem Vanya (zmínil bych i Life is Strange, což je ale počítačová hra). Seriál na sledování a poslech rozhodně není špatný, drží se kvalita kinematografie, jakou mělo TEOTFW. Můj problém tkví ve vedlejších postavách, z nichž mi všechny přišly nudné a "prvoplánové", což Syd bohužel nevyváží. Vrcholem (první řady i negativ) byl pro mě ples, kde se jako by v jednu chvíli zcela vypařily všechny dospělé/zodpovědné osoby a žáci nečinně přihlíželi dění, které sice ve výsledku bylo "cool", ale předtím jako kdyby pode mnou někdo škubnul kobercem a já místo rovnováhy zcela přišel o Willing Suspension of Disbelief a tak i o požitek z oné "cool" scény.

Nevím, jestli je to dobře, že jsem dříve než MMM viděl Gilmorova Děvčata nebo jestli je to špatně. Těch podobností je tam totiž podezřele mnoho v čele s kadencí dialogů. Ty jsou nepopiratelně kvalitně napsané, je tam ale znát (i v ději) častý anachronismus. Váhavým doporučuji si pustit nějaký sestříhaný výběr stand-up scén. Ty mě totiž přesvědčily se na seriál podívat, protože stand-up komiky mám rád a dvakrát tolik ty, kteří preferují observační/pozorovací humor - humorem je to o několik tříd výše než kratičké medailonky, které byly např. v Seinfeldovi. Co zbývá je klasické vztahové drama (zde opět bohatě stačí poznámka, že se vracíme zpět ke "gilmorkám") občas proložené krásnými záběry hodnými stříbrného plátna, kterým zdárně sekundují herecké výkony všech zúčastněných. Stejně však ale jako Gilmorova Děvčata byla o Lorelai a Rory, mohu s jistotou říct (nyní, když seriál skončil), že MMM byla podobnou měrou o Midge a Susie. A jsem moc rád, že pátá řada ukázala (vzpomněl jsem si u toho na finále Odpočívej v pokoji) jak to s nimi dopadne. A že obě dostaly šanci zazářit. Tits up!

Ať už to bylo tím, že jsem si vzpomněl na klasické MMORPGs, na různá jiná isekai dobrodružství, jiná anime nebo na Dungeons and Dragons s hráči minmaxery, tohle anime všechny klasické tropy vtipně postavilo na hlavu a/nebo je vyhnalo do absurdna, že každá epizoda stojí za podívání. Pro širokou veřejnost to asi nebude to pravé ořechové, z mého pohledu však nemohu toto již posoudit. Druhé velké plus celé show je Maplin nekompromisně pozitivní přístup vůči všemu a všem. Je milé vidět, že jde také udělat něco, kde není potřeba v každém díle čeřit vodu dramatem (zejména absence jakýchkoliv high stakes v podobě zachraňování světa, života hlavních hrdinů a tak dále) a lze si užívat, jak zase Maple rozbije hru. Sama Maple a i její partnerka jsou svým způsobem Mary Sue, zejména je to znát ve chvílích, kdy jim "do klína" spadnou schopnosti, které se jim hodí do situace, ve které jsou. Nebo jsou minimálně děvčata tak efektivní co se týče dostupných schopností. Po často viděném, téměř až sisyfofském úsilí je však super vidět, že misky vah jsou projednou nakloněny hlavním hrdinům. Virtuální svět není nikterak výjimečný, z protivníků se až na pár výjimek (např. Mii) nevyklubal žádný pamětihodný člověk (v žádném případě však nemohu říci, že bych k někomu z nich choval antipatie), guilda Maple Tree však obsahuje samé sympatické postavy, které člověku hned přirostou k srdci (a to ani nepočítám roztomilá zvířátka jako jsou Syrup nebo Oboro). Korunu tomu nasadilo představení programátorů/těch, co stojí za hrou. Samotnému představení totiž předcházely mé časté připomínky typu "ta hra je tak strašně broken, zajímalo by mě, co na Maple říkají ti, co hru dělali" (ruku v ruce s tím jdou i závěrečné medailonky textového chatu ostatních hráčů, ty jsou však za každým dílem).

Jestli klasická BBC adaptace z roku 1981 měla úchylku ve vodě, zde vede spíše bahno. Pyramus a Thisbe jako obvykle vynikající, možná i více než ostatní adaptace. Z místního Bottoma jsem ovšem unešen nebyl, ať už z obyčejného nebo oslovitého (nutno však vyzdvihnout jeho ham-ovitost při hraní divadla). Nejvíce mi chyběly kvalitní a všudypřítomné rýmy. Chápu, že osekání a překlad do nové doby byl potřeba, hravost rýmů originálu však chybí mně a očividně i jiným. Zaměnitelnost kvarteta milenců (s výjimkou Heleny) taky na kvalitě nepřidalo. Puck to tradičně jistí, je to zase něco trochu jiného než Puckové ostatních adaptací. Modernější setting světa lidí mi šel chvíli proti srsti, nakonec jsem si na něj nejen zvykl, dokonce se mi i zalíbil.

U2 mají na svědomí Unforgettable Fire, přeložitelné jako Nezapomenutelný oheň. Tenhle song je však dost snadno zapomenutelný, alespoň co do hudby. Nejzajímavější na tom je rozhodně animace a poselství mezi textem a tím, co je na obrazovce. Nebyli by to U2, kdyby si nestřihli alespoň nějakou tu politickou agitku (v dobrém smyslu toho slova).

Na to, že věkový průměr kapely v době vydání klipu byl 56 a půl roku, že 40 z nich strávili skládáním písní a že již máme velkou řádku alb za sebou, tak tenhle song se dobře poslouchá. Basová linka ikonická prakticky stejně jako Vertigo, které ovšem dostává daleko více lásky. Se svou monochromatičností a záznamem pseudokoncertu si vždy vzpomenu na Invisible, který se mi jako klip líbil více. Co se ale týče poslouchatelnosti, tam Blackout v mých očích válí nejen proti Invisible, ale i proti některým starým evergreenům.