Oskeruše

Už jste viděli všechny díly tohoto dokumentu? Ano? Pak MUSÍTE mít opravdu rádi kočky! A nejspíš budete tak jako já překvapeni, kolik chodí po světě – jak to říct kulantně – praštěných lidí. Kočky jsou v tom mnohdy nevinně a myslím, že třeba bez mateřské školky pro koťata nebo oblečků od „kočičího Versaceho“ by se klidně obešly. Celá série tak vypovídá víc než o kočkách samotných o jejich majitelích. Škoda, že výsledný formát připomíná spíše pořádně ulítlou americkou reality show a pro mě je jen těžko stravitelný. Velmi rychlé střihy, neustálé otravné opakování toho, co uvidím v následujících minutách, i exaltovaný projev moderátora ve mně budí touhu přepnout třeba na dokument o rozmnožování kudlanek nábožných a slyšet klidný hlas Pavla Soukupa nebo Pavla Rímského.

Sysly mám ráda už od doby, kdy se jeden z nich pokoušel obelstít polní žínku Evelínku v dětské knize Františka Nepila. Veškeré mé znalosti o tomto roztomilém zvířátku ovšem pochází ze stejného zdroje, což si syslík nezaslouží. Pěkně udělaný dokument nabízí nejen informace o stavu syslů v českých luzích a hájích (nebo spíš kulturních stepích), ale i zajímavosti z jejich pro člověka dosud tajemných hlodavčích životů. Kromě detailních záběrů na sysly samotné oceňuji názorné mapky a komentáře odborníků i amatérských nadšenců. Povedený film o hopkajícím bohatství letištních ploch, golfových hřišť a sídlištních pustin.

Co má společného třináctimetrová mumie a Amón (s vizáží arabského svůdce) s padlými anděly, biblickou Rachel, židovským rabínem nebo americkou pouští? No, Indiana Jones Caspera Van Diena vám to během necelých devadesáti minut téhle podívané rád osvětlí. Já k dost podezřelé legendě, od níž se příběh odvíjí, přihazuji ještě další pojítka – mizerné efekty, sem tam nějakou tu dějovou nelogičnost a pár makových zrníček celkem vtipných hlášek a ne úplně marných nápadů (třeba v souboji s „malými“ mumiemi). Svým způsobem vlastně docela zábavné, i když se celý film dá asi opravdu nejlépe zhodnotit všeříkajícím výrazem „kravina“ (všech kravin, jak konstatovala máma a šla spát).

Dokument o druhém největším evropském ostrově nabízí dech beroucí záběry nedotčené přírody. Nemyslím si však, že by zběsile plující oblaka byla úchvatnější než pohled na docela obyčejné nebe, že by nepřirozeně pádící voda hypnotizovala více než řeka přirozeně dravá. Občas jsem nevěděla, zda si tvůrci hráli s možnostmi filmu nebo zda jen hodně foukal vítr. Méně může být někdy více, praví známé (české, nikoliv islandské) úsloví.

Mezi škatulkami označujícími žánr filmu mi jedna chybí. Kam se poděla ta se štítkem „pohádka“? Jen by se na ni hodně výraznou lihovkou muselo dopsat „pro dospělé“, protože halucinogenní jeleni se s dětmi jak známo moc nekamarádí. SPOILERY neb VYZRADÍTKA! Švarný mysliveček a neohrožená lesní žínka se do sebe po počátečních antipatiích zamilují, nechybí čarodějnice, která se vyzná (nejen) v kouzelném čarobejlí, za což jí hrozí šatlava, několik dobrých (a bodrých) vesničanů, nebezpeční zbojníci mající políčeno právě na zbloudilé víly… A v závěru se v jako každé správné pohádce objeví i kouzelný dědeček (zde poněkud „polívkovského“ ražení), aby všichni mohli žít šťastně, dokud město všechnu tu idylku nespolkne. A já si, trochu unavená a hodně naštvaná z toho každodenního blázince, říkám, proč vlastně ne. Třeba bych taky měla místo do Tesca na žampiony v konzervě vyrazit do lesa na muchomůrky a do vlasů si zaplést jeřabiny…

V anotacích tolik avizovaný digitální souboj mezi dobrem a zlem se, nutno uznat, povedl. I přesto je však Sněžný drak pohádka tak nějak kolozubá. Mistr scénárista jí těch děr v úsměvu zanechal víc, než by bylo zdrávo. Nelogickou kletbu pronášela královna krátce po porodu - takže budiž, v takové chvíli to zřejmě příliš nemyslí ani čarodějnicím. Ale na vypilování tří zkoušek měla její matinka dvacet let. Netvrdím, že bych princezničku s jejím nastávajícím zrovna nutila vyklízet Augiášovy chlévy nebo je hnala pro jablka Heperidek, ale… Sice nemám křišťálovou kouli značky Big brother a do obýváků televizních diváků nevidím, ale i tak si myslím, že každé průměrně zvídavé dítě muselo mít u této pohádky celou řadu otázek. Smysluplně na ně rodiče ani při nejlepší vůli odpovědět nemohli, a proto nejspíš nezbývalo, než nenápadně převést pozornost na vanilkové rohlíčky…

Béčková ptákovina? Dost možná že ano. A dost možná, že bych měla v abecedě pokračovat ještě o kousek dál. Ale co kdyby v kolonce žánr opravdu stálo: béčková ptákovina / akční / zábavný? Pak by mé hodnocení muselo být pětihvězdičkové. Vezměme to ale pěkně od konce. Film JE v první řadě zábavný. Nenudí snad ani minutu, přestože člověk mnohdy jen nevěřícně kouká. Kouká na všechny ty pramálo uvěřitelné souboje, postupně si zvyká a ve velkolepém finále mu přijde přesila menší armády naprosto zanedbatelná. Zvykne si i na hudbu, i když na cédéčku by si ji asi po večerech nepouštěl. A protože poučený divák ví, co sleduje, přijde mu postava vcelku sympatického diktátora, který usiluje o revoluci z palmové džungle, zcela realistická. Koneckonců, kdyby náhodou nevěděl, u koho se její tvůrci inspirovali, je mu poskytnuta drobná nápověda. A jasně – i na tu patetickou lásku dojde. Sledujeme přeci SKVĚLOU béčkovou ptákovinu. Celkem tedy čtyři hvězdičky (a až někdo povolaný upraví v profilu filmu žánr, přihodím pátou).

No, no, no, taková zpackanina, jak by se mohlo z některých komentářů zdát, to zase nebyla. Ano, trpasličí pejsek a elfí kočička vařili dort. A protože chtěli stvořit delikatesu, vzali z osvědčených kuchařek fantasy příběhů to nejlepší. K dračímu základu přimíchali chudého sirotka, i hrdé obyvatele nejzazší výspy utlačované země přidali. Zlo v první porci má být pravděpodobně jen slabým aperitivem před zlem v kousku druhém. Nezkušený mladík samozřejmě potřebuje tajemného a charismatického průvodce k tomu, aby se stal mužem. A co by to bylo za laskominu bez krásné a statečné dívky? Výsledkem je však vcelku příjemně stravitelná pohádka. Pohádka – nic víc, ale také nic míň. Pokud nebude Jacksonem zhýčkaný divák očekávat velkolepý epos s do detailu propracovanou mytologií fiktivního světa a psychologickou úplností všech postav, ale právě „jen“ napínavou pohádku, zklamaný by podle mého názoru být neměl…

Konverzační komedie, které vládne manželská dvojice kromobyčejně zběhlá ve vypointovaném slovním ping pongu. Námětu by určitě slušela i divadelní prkna, takového Antonína Procházku si v roli spisovatele Anděla dokážu docela dobře představit. Film má spád a není to jen příjemnou stopáží, že se divák v žádném momentě neudí a usmívá se tak nějak permanentně. Nikdo není tím, kým se zdá, nikdo chvíli neposedí, pořád se něco děje, nějaká z dam hystericky křičí a konec konců ani ten zatracený klobouk nemůže chvíli v klidu odpočívat v příkopu u silnice…

Film o tenké hranici mezi hrdinstvím a neakceptovatelným riskem, film o přátelství, které se dává najevo třeba pěstním soubojem, film o světě, který většina z nás zaregistrovala maximálně tehdy, když se jako pouštní přízrak mihl večerními zprávami a zmizel dostatečně rychle na to, aby nám nenarušil naši pravidelnou dávku večerních emocí na Nově po osmé. Já jsem však viděla i film o něčem jiném. Film o další ztracené generaci. Kolikáté už? Kathryn Bigelow nepotřebuje žádný spletitý příběh a jen tak mimochodem, zlehka jak hrsti písku, na nás sype poznání, že lidé se nejspíš nikdy nepoučí z vlastních chyb a další a další chlapečkové budou vyrůstat bez svých otců. Pokud z nich ovšem někdo nenadělá živé bomby…