Oskeruše

O postavě Petera Cushinga se už rozepsal liquido26. Jeho charakteristika je pravdivá do posledního písmenka, ale když už napsat á, nemělo by se zapomenout ani na bé. Vrchní inkvizitor může být zcela oprávněně vnímán jako lidská zrůda, která se svojí krutostí od upířího knížete zase tolik neliší. Ale drobná odlišnost tu přeci jen je. Gustav chtěl být celý život „dobrým člověkem“, i když neomluvitelně chyboval. Hluboká propast mezi tím, co můžeme v nejlepší víře považovat za správné, a tím, co správné opravdu je. Role, která není ani kladná, ani záporná. Pro mě v takovémto hororu nečekaná, i když samozřejmě nikterak rozpracovaná, hra s psychologií postavy.

Naturalismus jako z učebnice literatury pro střední školy v samotném tématu filmu i otevřenosti některých scén. Postavy se zoufale snaží vymanit z prostředí, ze kterého pocházejí - Arabella marně sní o Austrálii, Jude o životě craisminsterského učence. Sue nechce víc než spokojený život po boku muže, kterého miluje. I když je tak trochu vdaná za jiného a Jude je tak trochu její bratranec. Bouřit se proti zaběhnutému společenskému řádu se však nevyplácí a po krátkém období zdánlivé idyly následuje erbenovsky krutý trest. Zbývají jen pocity viny a jediným východiskem je pokání a návrat k Bohu. Tedy alespoň pro Sue. Film romantický, a přesto beznadějně depresivní. Děj teče pomalu jako kalná řeka, ale nenudí. Scény nabité erotikou neuráží a mladičké Kate Winslett to v rouše Evině sluší navzdory tomu, že do sexy dračice má v tomto filmu opravdu hodně daleko.

Scény v bazénu nebo na ulici, která je sice liduprázdná, ale už ne tolik kočkoprázdná, jsou stále děsivé. To je pravda. Na konci první dekády jednadvacátého století však větší hrůzu než starobylá srbská legenda nahání pohled na neutěšené klece zoologické zahrady. Kovové mříže a beton - tomu říkám zvířecí horor ze čtyřicátých let...

„Cukrú, cukrú,“ tulí se k sobě holub s holubicí na střeše malostranského činžáku a tulí se k sobě i postarší pán s mladou slečnou. Co se to však stalo holubovi na tramvajovém ostrůvku? Ale ne, křídla jsou polámaná – snad je to trest za to, že je příliš napínal, že v nich chtěl znovu cítit stříbrný vítr. I pro našeho pána už jsou připravené ostré nůžky, i jemu chtějí přistřihnout křidélka – přestává se dařit v práci, ve tmě bliká slovo znějící tak cize – „rozvod“. Balkón je pokryt kostrami. Jen zbytky špinavého peří dávají tušit, komu patří. Slečna je vdaná za Othella. Může ještě tenhle holubí příběh skončit dobře?

Natočit film o seniorech je určitě nápad chvályhodný - zvláště v dnešní době, která vyznává především kult mládí. Tomáš Magnusek chtěl ve svém scénáři ukázat, že i životní příběhy našich babiček a dědečků stojí za vyprávění, že v nich není nouze o dramatické zvraty a nečekaná rozuzlení. Škoda příliš dlouhé expozice filmu, která divákovi poněkud monotónně představuje účastníky jednoho školního srazu. Co senior, to zosobněné klišé – rázná babička, furiantští kamarádi, kteří poplácávají vnadné sestřičky v domově důchodců, vetchý stařík šikanovaný výrostky z ulice, jednodušší prodavačka z lahůdek... Ano, tak nějak si seniory představujeme, rozvinout jejich charaktery je pro další dění ve filmu zbytečné, takže je vlastně vše v pořádku. Ploché figurky úplně stačí. Přesto – není pro seniory takovéto zjednodušování trochu urážlivé? Takže jedna hvězdička patří záměru, druhá skvělé Libuši Švormové a vůbec celé staré dobré herecké gardě. Třetí hvězdičku bohužel smazaly mizerné herecké výkony mnohých vedlejších postav. A čtvrtá a pátá? To opravdu ne...

Genialita spočívá v detailech – kornoutek se zmrzlinou slouží jako mikrofon při tiskové konferenci, vojáci vyhazují do vzduchu nejen přilby a zbraně, ale vzduchem se mihne i pudl, myší uši připomínají děravý ementál… Je jen třeba se pozorně dívat, protože podobných vtípků (včetně mnoha filmových narážek) je v animáku víc než dost. Silně (anti)militaristické téma a některé odkazy k reálnému světu mimo plátna kin (kocour osaměle stojící před hlavní tanku) však naznačují, že Past na kočky 2 je něčím víc než jen filmem pro dětského diváka.

Bílý kocour v mém profilu je její praprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapravnuk. Herecký talent zaručen. Chcete ho? :-)

Závrať kolínského karnevalu, plachá láska na první pohled, kafkovsky absurdní zatčení. Život nevinné mladé ženy se radikálně změní, když uvízne v soukolí politicky zfanatizované policejní mašinérie. Při zatýkání je ponižována (musí se vysvléci do naha), urážena (Přefikl tě? – tykání vyšetřujícího zde vyjadřuje pohrdání, o vulgarismu nemluvě). Vše, co Katharina řekne nebo udělá, je překrouceno, použito proti ní. Proti psychickému teroru je bezbranná. Když během cynického výslechu zdůrazňuje rozdíl mezi slovy „něžný“ a „dotěrný“, je považována za vzpurnou hysterku. Policie spolupracuje s redakcí bulvárního časopisu – vytěžit z případu skandální senzaci je prvořadým zájmem obou institucí, přičemž účel světí prostředky. Polopravdy a lži vytvoří čtenářsky vzrušující obraz levicově orientované děvky, kterou veřejnost tak snadno odsoudí. Je smutné, že film je tak moc aktuální i po třiceti letech. Kde jsou hranice svobody slova, svobody tisku? Mrazivý příběh, vyprávěný na rozdíl od Böllovy povídky lineárně, jakoby s odstupem, výborně dokresluje skřípavá, kakofonická hudba. Harmonie tady opravdu nemá místo.

Seriál, na nějž se dá dívat ze dvou různých úhlů. Patetická náboženská agitka, navíc dost naivní a v drtivé většině epizod i hloupá. Nebo zajímavý protipól k „moderním“ seriálům plným akce a napětí. Seriálům, v nichž ovšem smrt člověka (stojí-li na špatné straně zákona) znamená asi tolik jako smrt mravence zasaženého Biolitem. Hvězdička navíc z výbornou ústřední píseň.

„Bez člověka příroda hodnotu nemá.“ (poradce Václava Klause) Některé názory by možná neměly zaznívat ani ve jménu objektivity...