Chřástal

Tvůrci po každém druhém pokračování přijdou na to, že bez nacistů to není úplně ono. A taky Indy ví, co jsou náckové zač, zatímco současnému světu už moc nerozumí. Stařík na koni prohánějící se v metru v době Apolla 11 je anachronismus. Nebo jde vrátit čas? Je možné změnit minulost? Dá se ošálit pohyb na cifeníku osudu? Jak dlouho je možné utíkat času? Poslední Indiana Jones se s tíží otázek popasoval myslím důstojně.  Fyzické dobrodružné eskapády jsou pochopitelně limitované, ale v téhle sérii šlo vždycky i o chytrost, a Indymu to pořád pálí. A i když jsem si dlouho říkal, že v tomhle filmu chybí ten spielbergovský/žánrový „pocit úžasu“, nakonec přišel a stál za to.

Síla Masakru v Římě je v dialozích. Podobně jako v mnohem mladší a komornější Diplomacii tu spolu rozmlouvají dva inteligentní a kulturní lidé s nesnesitelně těžkým břemenem. A jeden z nich je nácek. Akorát že v Diplomacii předem víme, že se to povede, tady předem víme, že se to nepovede… Ale paralela je právě i v tom, že proti stovkám popravených je (prý) na miskách vah záchrana titulního věčného města. Různé strany mají různé zájmy, válka je prohraná, ale rozkazy jsou rozkazy. Zásadně se střetávají Burton s umrlčí lebkou a Mastroianni v sutaně, ale i v rozhovorech s jinými postavami zaznívají věty výstižné i mrazivé.

Největší hodnota filmového Hlídače bude možná jednou v tom, jak zachycuje práci vechtra, a zachycuje ji zarámovanou do krásně zasněžené krajiny. Ale samotný příběh člověka, který měl raději ostře sledovat svoji ženu spíš než vlaky, začne být pořádně zajímavý až tehdy, když se mu vrátí sluch (výborná je třeba scéna u lékařské komise). A aby se příběh mohl odvíjet, ve scénáři se dějou divné věci – manželčino náhlé podlehnutí cizímu hrobníkovi je motivováno dost chabě a v jiné scéně je zase nepochopitelné, že i když se Douša domnívá, že dotyčný sexuálně napadl jeho manželku, přesto to skončí pouhou výhružkou na dálku a vůbec nic z toho nevyplyne. No a pak si režisér myslí, že je něco působivé, ale ono je to kýčovité nebo béčkové klišé – při vytažení nože v bouři se zrovna musí zablesknout, aby se zablyštila čepel, a lokomotiva musí ve vzpomínkovém zpomaleném záběru zoufalou dívku ťuknout přímo do hlavy, abychom pochopili, že ji to fakt přejelo jako Willyho E. Kojota, co chce chytit pozemní kukačku. Roden je dobrý, Jiráček je špatný.

Pořádná hrdinská fantasy, jakou jsem neviděl od Amphibie, (trochu) patetická i ironická. A jak by to mělo být, D&D se daří těmi před hrdiny se otevírajícími krajinami vzbudit dojem velkoleposti fikčního světa i toho, že je plný prastarých tajemství k nalezení. Jen vtipů s bramborama už začínalo být trochu moc. Dvě úžasné scény: útěk měňavce z hradu a pronásledování tlustým dráčkem.

Líp by to fungovalo v divadle jako opravdu absurdní drama. Ale i tak to bylo nakonec lepší než první dojem, kdy jsem po začátku a vyhlídce na trapné figurkaření myslel, že to budu muset vypnout. Sice je to hodně přitažené za vlasy, aby to mohlo probíhat, jak tvůrci chtěli (např. to, aby nikomu z těch všech lidí z různých důvodů nefungoval telefon), ale na druhou stranu je tu řádka hodně dobrých fórů. Pobavil i spisovatel Jaroslav Veis v miniroličce „odborníka“ (ale zároveň pod svým jménem) se vskutku pronikavým vhledem do situace. Záslužné je i poselství, že cesta lokálkou (nebo prostě s ČD) je dobrodružství. Splašený vlak po česku.

Navzdory českému názvu se tu moc nehulí, taky fekálních fórů je jen pár a nadrženost je zaměřena převážně na představu požírání hamburgrů. Většina humoru souvisí s bizarními situacemi a různými magory, se kterými se titulní hrdinové setkávají (viz Hele, vole, kde mám káru). Harold a Kumar jsou sympatičtí hoši a vize partnerského soužití, kde drahou polovičkou je pytel trávy, nebo epizoda s gepardem jsou scény absurdního kalibru, které člověk často nevidí. Vynikající zábava. ___________ Komentář pro kulturální a postkoloniální studia: Hlavní hrdinové čelí kulturním stereotypům – Harold je v práci vykořisťován kolegy kvůli své roli pokorného a pracovitého Asiata, zatímco Kumar je pod tlakem rodinného očekávání (klišé indického lékaře). Jejich putování je pak vskutku symbolické – je to cesta hladových do země zaslíbené (originální název je výmluvný – Harold and Kumar go to White Castle). A co jiného je pak symbol západní konzumní společnosti než fast food a reklama, která vlastně hrdiny k této cestě motivuje? Zvláště Harold prochází vývojem a během své odysey se emancipuje – získá sebevědomí, které mu umožní se vzepřít. Kromě toho snímek tematizuje policejní rasismus.

Parafráze na Krysaře v kombinaci s povědomými příběhy o zvířatech zmutovaných díky nebezpečnému odpadu (tentokrát z Neviditelné univerzity) a o komunitě mířící za pochybnou vidinou zaslíbené země zní trochu nepůvodně a přeplácaně, ale ve filmu se to nijak netluče a docela to zapadá do rámce vypravěčky poučené čtením příběhů a jejich motivy a pravidly. Posvátná kniha inteligentních hlodavců je sice pohádková knížka, ale jak říká krysí prorok, není důležité, co je to za knihu, ale co si z ní vezmete… Vynikající duel krysy se psem a působivé finále s docela strašidelnou entitou. Suma sumárum celkem vtipné i napínavé a jako možné první setkání dětského diváka s Pratchettovou Zeměplochou uspokojivě zvládnuté. Všímaví uvidí Velkou A'Tuin i mistra samotného.

Dá se před vším utéct? Skoro… Jednoduchý dobrák, kterému jednou řekli „Běž!“ a tak to od té doby dělá. Zátopek v pojetí Václava Neužila je trochu Forrest Gump s fyziognomií Spejbla. Každopádně to není hagiografie a Zátopka neukazuje jako morální vzor, ale jako postavu nejednoznačnou. A je to dobrý film. Ale nutno dodat, že nemá žádný moment, který by zprostředkoval prožitek závodu (jakkoli mě mystická scéna překvapila) tak, jak to slovy dokázal Ota Pavel (povídka Jak to tenkrát běžel Zátopek).

Kino99, šest diváků (tedy víc, než jsem čekal). _____________Filmová poezie. Dzigův kameraman (a jak jsem se dočetl, zároveň jeho brácha) je frajer. A ve filmu je zároveň tím, kdo uprostřed neustálého pohybu lidí a tramvají točí klikou proti pomíjivosti. A hudba tomu všemu dodává až pocit heroičnosti všedního dne. Film, který nejspíš viděli Švankmajer i Riefenstahlová (a Kendy, samozřejmě).

Nehezký film o zvláštních bytostech, které se (sebe i navzájem) mučí nejrůznějšími podivnými způsoby, z nichž „chladicí náplast na koule“ patří ještě do té legračnější půlky filmu. Sebekontrola a sebeplánování se mění v sebedestrukci a ošklivější proměnu v monstrum než v Cronenbergově Mouše. Strašidelné je i chladné sterilní prostředí katalogového bytečku – ale mezitím jinde na špinavé zdi už visí pytlík s krví pod psím jménem… Představitelé Romana a Šarloty to hrajou skvěle. Docela umělé je jen závěrečné zatlačení na pilu ve snaze o šokující konec. Každopádně zlá podívaná přinášející úlevu nad tím, že se nesnažím o dokonalejší životo-správu.