Chřástal

Ve svobodomyslné vile Vilekule na samotě u lesa nežije Pipi Dlouhá punčocha, ale Olga Schoberová, se kterou praktikují volnou lásku tři veteráni (její muž, postarší plukovník a jeho později se objevivší otec (?)). Než jim do toho vstoupí dvě zlé věrozvěstky s oslíkem… A jako by se to celé odehrávalo někde na pomezí snu a skutečnosti či ve věčných lovištích nebo ve smyčce věčného návratu (což je možná blbost, ale zní mi to dobře).    Nepoměrně lepší Jakubiskův film o touze po lásce a svobodném životě ve střetu s utopiemi a totalitami je Sedím na konári a je mi dobre. Dovidenia v pekle, priatelia má sice taky skvělý název, ale jinak se celek rozpadá do různých prchavých obrazů a pošetilého pobíhání. Groteskní automobilová honička či útok na kostel odrážený ozbrojeným duchovenstvem nicméně pobaví a film by měl hodnotu, i kdyby měl být jen časovou kapslí uchovávající a oživující půvab Olgy Schoberové.

„Dívala se na mě často přes telecí kost…“ Banální název a nepříliš atraktivně znějící příběh dalšího milostného trojúhelníku by mohly někoho odradit, ale byla by to škoda. Drama žárlivosti „osvěží“ už místy, kde se odehrává – komunistický festival, ze kterého nad ránem zbyla už jen společensky znavená partička na řetízáku nad závějí letáků, pláž plná odpadků, omšelé uličky se šňůrami na prádlo nebo cikánský autobus… Film odráží i politické pnutí v tehdejší Itálii – hrdinové diskutují o vztazích i na politické manifestaci či dostávají držkovou na demonstraci – a „jediným majetkem dělníka je jeho žena“. Scény mají často nečekané vyústění a nejrůznější fóry a vtipné detaily shazují nebezpečí patosu stejně jako promluvy do kamery směrem k divákovi / soudci. Vynikající komedie o vážných věcech, jako je láska a žárlivost ústící do sebedestrukce.

„Až k vám přijdu, zavedete mě do své zahrádky?“ „Co vás napadá, tam nesmí nikdo. I kdybyste dělal já nevím co, tam se nedostanete.“  Pohádka máje má poezii, a dokonce i vtip – a dnes k tomu ještě i uklidňující starosvětskost. Jen by nemusela plynout tak uhlazeně – ani to předzávěrečné chvilkové rozladění se nedá brát jako konflikt či komplikace. Gollová je jako introvertka Helenka roztomilá, ale zatímco v pozici zhýralého študenta je Svatopluk Beneš sympatický, když jeho Ríša cukruje a prožívá opravdové city, působí na mě občas spíš jako úlisný zombie z Erbenovy balady.

Potěšení z nepravděpodobných dominových efektů, absurdních fórů a nadsázky. Zákony Mila Murphyho si taky utahují ze školních soutěží nebo z médií, ale hlavně z klišé. A jako by nestačila koncentrace nešťastných náhod kolem hlavního hrdiny, postavy Cavendishe a Dakoty přináší časové smyčky a paradoxy, zatímco televizní pořad Dr. Zone potěší příznivce jiného Doktora cestujícího prostorem i časem. A protože svět / Denville je malý, osudy Mila a kamarádů se protnou i s životy Phinease a Ferba. A pak je tu samozřejmě šunkosaurus, sběr mimozemského odpadu nebo Podzemňák, jehož družkou je krabice od mléka.

Markýza začíná jako komedie, končí jako tragédie - a fraška zároveň. Zemřít na divadelních prknech po požití otrávených a navíc nejspíš prošlých bonbónů, které se někdo rozhodl nepoužít, ale zároveň si je zapomněl odnést? Pozlátko a kašpaření na královském dvoře, kašpaření v tehdejších veselohrách, prsíčka Sophie Marceau nafouklá v korzetech (a taky vlastně touha po tom, být herečkou a vášeň pro hraní) a rivalita mezi Moliérem a Racinem. Jen nic z toho není ve výsledku tak dramatické, jak si asi tvůrci představovali. Hvězdný moment je ale hvězda před králem a la Základní instinkt.

Je obdivuhodné, jak film skládající se převážně z rozhovorů u stolu dokáže navodit napětí. Napětí, nejistotu a trapnost, rozpaky. Ty často v situacích, kdy si slovo vezme Havel, a my pozorujeme ostatní, jak se začínají ošívat a přát si, ať už se konečně vymáčkne. A na straně komunistů téměř hmatatelný pocit nepatřičnosti a rozhořčení z toho, že se tohle skutečně děje a oni s Havlem a spol. skutečně musí sedět u jednoho stolu a vést dialog – nedialog. Kouř ze stovek cigaret tvoří clonu zákulisních jednání a uzavřených dohod, ideálů a politického pragmatismu. Vynikající Kaiser a Lábus.

Ozvěny Noir film festivalu 2021 ___ Chtěl bych tě potkati v lukách. V lukách je vlání na všechny strany, ukazuje kamera Závrati totéž, co text poety Fráni Šrámka. A nejen vlání v lukách, ale hlavně krásné černobílé kompozice rozsáhlých rovin s trčícími kolmicemi osamělých stožárů a větráků. A Moldava 5 působí jako westernová poslední výspa, i když nad koníčky uvázanými před lokálem převažují náklaďáky a k nejbližšímu sídlišti se dá dojet i na mopedu značky Stadion. V příběhu řidiče a dospívající holky je dusno, napětí (úvodní scéna s bržděním a rozjížděním tatrovky je jak ze Spielbergova Duelu), touha – chlapi z Moldavy 5 chtějí najít cín, Božka hledá něco úplně jiného - , ale i vtip. Jsem rád, že jsem to viděl v kině – spolu s dalšími pěti diváky v sále.

Formativní zážitky budoucího autora Důmyslného rytíře dona Quijota (například setkání s předobrazem Sancha Panzy) jsou podány dobrodružně a romanticky, ale nejzajímavější jsou dialogy o islámské hrozbě pro křesťanskou Evropu a o stavu obou civilizací, například během toho, kdy mladý idealista Cervantes provádí tureckého vyslance nepříliš křesťansky ctnostným Římem. Část filmu (asi poslední třetina) odehrávající se v zajetí je bohužel slabší.

Buňuel překvapuje diváka vývojem děje, zatímco gentleman pan Archibald baví svým cynismem při plánování zločinů – a zvlášť výraz jeho dětinského nadšení je k nezaplacení. Máme tu chorobné nutkání způsobené raným setkáním s násilnou smrtí s erotickým nábojem a objeví se i motiv muže, jehož uhlazené chování a společenské postavení v každém automaticky vzbuzuje důvěru a dojem bezúhonnosti, ačkoli… Důležitější je ale fůra černého humoru a překvapivých situací, ve kterých vládne  démon zvrácenosti, jako jsou úžasné scény s figurínou. A hrací skříňka s otáčející se tanečnicí – věc oživující vzpomínky a zároveň hračka propůjčující majiteli tajemnou moc - nebo její zdání. Není to nakonec Buňuelova metafora filmu?

Bessonovi jdou honičky (a účesy a oufity), ale jakmile se postavy zastaví, jsou životné asi jako figurky z dětské vystřihovánky. A vztahy a motivace jako by k nim autor jen tak nahodile přilepoval. Není divu, že od půlky dál se Podzemka čím dál tím víc táhne. Mnohem lepší film se zvláštní atmosférou o podivných existencích v metru je maďarský film Revizoři.