Chřástal

Levitující filosof Petříček, jehlové podpatky Adriany Krnáčové, stařičká průvodkyně vzpomínající na přítomnost slavných pláten a postrkovaná na vozíčku starostou města coby ztělesnění „zrazeného“ Moravského Krumlova. Martin C. Putna hanící Slovanskou epopej jako nějaký zlý duch přítomný pouze ve formě hlasu v telefonu a na kazeťáku, zvlášť v kontrastu s davy obdivujících Japonců. Esej, která nenabízí moc odpovědí, ale různých postřehů, střípků a uhlů pohledu ano.

Další díl imigrantské myší ságy ukazuje rozpory Ameriky ještě o něco víc než ty předchozí. Začíná se muzikálovým výstupem o radosti z práce jak z Pekařova císaře, což je podryto následnou poznámkou pana Myškewitze o tom, že v Rusku musel mít dvě práce, aby uživil rodinu, ale v Americe musí mít tři. A pak tu máme kapitalisty vysávající dělníky a vytvářející obraz nepřítele, aby odvedli pozornost od sebe, a zkorumpované policejní mlátičky, které jim jdou na ruku. A taky americký sen v kontrastu s osudem indiánů a povědomý slogan „Tahle země je naše“. Škoda, že je to trochu na úkor počtu dobrodružných eskapád, jako je indianajonesovská výprava pod podzemní dráhu plná nastražených pastí. Pořád je to ale dobré.

Není to moc oslavný dokument, vlastně dokonce z některých vybraných záběrů a rozhovorů Arnold vychází jako bohorovný a nepříliš bystrý chlapík s machistickými gesty – a nemyslím si, že by to byla jeho základní charakteristika. Ale je to dokument zajímavý – ukazuje Schwarzeneggera v kontextu zeitgeistu, v kontextu vývoje politiky a kultury, a i jako toho, kdo ten zeitgeist spoluutvářel.

Vtipné, že Keanu si tady procvičil roli, kterou pořádně zužitkuje za šest let – člověka, který byl držen v konejšivé iluzi o povaze skutečnosti, aby následně zjistil, že všichni spí, kdežto on jediný je probuzený. A co víc, stává se spasitelem - a téměř Bohem. Zfilmovaná legenda o mladém Buddhovi je přes přímočarou doslovnost poutavá a koukatelná (Keanu Reeves jako Ind mi nijak nevadí), ale linie ze současnosti je paradoxně míň realistická a víc naivní. Hraje se tady na automatický zisk bodů za fotogenická červená roucha a moudrou laskavost každého mnicha, který se objeví. Nemám nic proti buddhismu, ale sledujeme film, kdy se na návštěvu rodiny vnutí dva cizí lidé a začnou dítěti vyprávět o své náboženské víře, aby se stalo jejím představitelem. Rodiče (učitelka matematiky a jistě tvrdě pracující kravaťák, díky němuž všichni bydlí v menším americkém Tádž Mahálu) to s úsměvem pozorují a nechají malého synka s cizími muži (a retardovaně působící holkou na hlídání) jezdit po městě. To jako fakt? Co kdyby to místo „hodného“ a módního (já vím, že za to nemůže) buddhismu byli Svědkové Jehovovi nebo muslimové? To by byl teprve film o toleranci…

Za jak dlouho se asi tenhle film stane pro diváky, vzhledem k dobovému kontextu, který se nijak nevysvětluje, nesrozumitelným? Na rozdíl od oficiálního textu se mi nezdá, že „celý svět kromě Jardy je mravně a lidsky zpustošený“, ale spíš že Jarda nepochopil, že „život je jinde“. Jeho donkichotství je pro okolí zákonitě směšné, ale co víc, Jarda se víc než ušlechtile projevuje vážně jako blb a k tomu chvílemi jako hrubý člověk. Všechno kolem (snad kromě Jardovy přítelkyně) je ovšem skutečně depresivní a navzdory budování jaksi v rozkladu. Úplně jinou aktivitou reaguje Jardův protějšek - výsměšný pásek výborně podaný Abrhámem. Působivý film.

Michael J. Fox má zjevně svoje herecké limity, ale na druhou stranu svým skoro hobitím vzrůstem ještě podtrhává vnitřní sílu své postavy. Film v souvislosti s jejím jednáním nutně klade otázku „Co bych v té situaci udělal já?“, ale taky „A co bych dělal potom?“ Jedním z vrcholů Obětí války je právě poznání „všem je to jedno“. Učebnicová ukázka psychopatů ve válce a skupinové konformity, ale hlavně dobrý film. Než se dostaneme nad tunely Vietkongu, začíná se v potemnělém vagónu amerického metra - a po všech těch hrůzách vystupuje Eriksson z vozu do slunečného dne, jako by se probudil ze zlého snu…

Hlava, nebo orel? Krimi, drama, nebo černá komedie? Nic z toho a od všeho něco? Je to asi jedno, pokud máte rádi patinu některých francouzských filmů – řízení starých renaultů, neatletičtí komisaři v prošoupaných bačkorách (Noiret je vynikající) a holky, které v posteli nemají deku až pod bradu.

Petr Čepek vtažen a pohlcen faustovským loutkovým larpem za přihlížení potměšilého Krause. Nejsem z toho moudrý, ale prostě se mi líbí Švankmajerova imaginace a fascinace loutkami a to, jak mísí vysoké s nízkým – začíná to už od míchání textu z Goethova Fausta s tím z komického podání pimprlovým divadlem ala Matěj Kopecký a pokračuje přes slepičince, lemtání lahvového piva vzdělancem doktorem Faustem až po baletky při polních pracích vystavené chlípným pohledům traktoristy – a do toho samozřejmě andělé, ďáblové, pokušení a strašný zmatek žít a být…

Film o šplouchání na maják.

Přes všechny extravagance si z toho nejspíš budu pamatovat jen vzpomínkovou scénu (cca 29. minuta) z fotbalového zápasu v kněžském semináři – učebnicový průnik (zde v počestném slova smyslu) a zakončení zmařené famózním zákrokem důstojného pána v sutaně, že by i svatý Iker uznale pokýval hlavou. Překvapivá, poetická a pro děj filmu naprosto zbytečná scéna.