xxmartinxx

Haneke si to tu teprve oťukává. Místy ten film ve svém rigidním uchopení textu působí velmi pasivně. Mohl bych vypnout veškerou energii a hledat v tom záměry - a nebo prostě říct, že ať to je jakkoliv, nevede to k nejlepšímu zážitku. Zajímavé to je hlavně coby ukázka hledání zajímavých řešení při televizním formátu a rozpočtu.

Naprostý deficit nápadu i provedení - blbě natočená kopa klišé, kdy výsledek je jen nuda. Nejhorší možný horor.

Hororové antalogie jsou fajn věc. A taky příležitost, jak vzít žánr s nadhledem, aniž by bylo nutné vymýšlet komplexní příběh ospravedlňující stylizaci. Zde ale segmenty s jen minimem výjimek (černobílá pasáž) vypadají ne jako hrátky zručných filmařů, ale jako nepříliš umné pokusy o parodii na horor.

Myslím, že kdyby chtěla Chytilová natočit horor, vypadal by nějak podobně.

Zručná žánrovka, o které jde asi říct, že mohla být v jakémkoliv směru propracovanější, ale nevadí mi ani ta braková přímočarost. Valí se to jako balvan bez nějaké finesy - ale umí to strhnout.

Sice často chválím filmy, co jsou fetišistickým vypětím všech sil - a Mrtví neumírají je takového filmu opak. Ale někdy je taková excentrická směsice symbolů a odkazů nakonec to nejlepší, co se vám zrovna může stát. Ten film může znamenat cokoliv a nemusí znamenat nic, rozhodně to není nějaký dokonalý mechanismus, kde vše do všeho zapadne. Ale proto je to fajn.

Konečně nějaký film po Bohemian Rhapsody, který budu rád nesnášet. Po Lásky čas další scénář, kde zlé a sobecké postavy prožívají neštěstí, když celý svět, každý jeden člověk a každý aspekt jejich života nejsou pro jejich potřeby dokonalé, přestože samy nemají světu co dát. Ústřední morální dilema "měl bych si přisvojit ty písně?" představuje ve skutečnosti ještě ten menší problém v životě hrdiny, který je nesnesitelný, nesoběstačný člověk bez jakékoliv definovatelné charakterové vlastnosti krom svého pasivního očekávání úspěchu (navzdory Himeshi Patelovi, u nějž si umím představit, že bude ok) a v důsledku zneužije všechny lidi, kteří jeho úspěch reálně produkují. Film se samozřejmě hodně snaží, abysme na to nemysleli. (Spoilery? Svému druhému manažerovi hrdina přebere holku, ale tomu to nevadí, protože "vždy věděl, že je jen druhý", takže je to v pořádku. Třetí manažerku připraví o veškerý pravděpodobně nasmlouvaný zisk, ale to nevadí, protože ji ztělesňuje naprosto nepatřičně karikující McKinnon, takže i to je v pořádku. Přestože tohle byli lidé, kteří pro hrdinu udělali to, co on tak moc chtěl a nebyl toho schopný.) Konflikt mezi hrdinou a jeho "láskou" je naprosto umělý a nepřesvědčivý - jeho vyhraněnost a naléhavost je opět způsobena pouze neochotou postav přijmout cokoliv než absolutní spokojenost - tentokrát ze strany nejprázdnější ženské protagonistky za dlouho, která je na jednu stranu absurdně odevzdaná a na druhou absurdně sobecká a já se to ani nesnažím vstřebat (opravdu mi nebylo jasné, proč za ním přijela do Liverpoolu a co po něm chce krom potenciálu zničit svou kariéru kvůli ní "prostě proto"). Podobnou morální kocovinu mívám jen z filmu Bajgara a Vejdělka. Film v podstatě o tom, že můžete být svině tak dlouho, dokud se u toho cítíte příjemně.

(Festivalová verze.) Po relativně krátké době tu po Nagano Tapes a King Skate máme další film, který buduje dějinný mikrokosmos a mísí osobní zájem s katerováním základních informací československých (a světových) dějin. Má to pár silných bodů, ale většinu sledování jsem si říkal, že bych upřednostnil, kdyby se tvůrci rozhodli plně oddat některému z aspektů a nabídli soustředěnější uchopení. Taky bych se (jako skoro vždy) přimlouval proti explicitní ich formě čtením osobního voiceoveru - jen málokterému dokumentu to neškodí. Zároveň ale vidím vždy rád, když český dokument vystupuje z lokálního prostředí a snaží se navázat kontakt se světem. Lokalizované dokumentaristiky máme dost, takže se o ni bát tolik nemusím, a vývoj alternativy poslední dobou je dobrá zpráva.

Nevidí se často profesionální hollywoodský film realizovaný tak mizerným řemeslem - kamera a střih jsou tu opravdu podivně amatérské. A nemyslím tím divné stylistické volby, ale základní neschopnost řadit záběry a snímat objekty. Nehledě na to, jak strašně pomalý ten film je - těžko se věří, že film o Pokémonech může být tak nudný a šedivý. Kéž by byla alespoň rozpracované japa-noirová stylizace, ale vzhledem k tomu nudnému a špatnému řemeslu...

Miley Cyrus je tak moc hluboký člověk, že se to omylem promítá i v umělých inteligencích, co podle ní vznikají! Ve skutečnosti mi ale ten self-congratulatory tón nevadil - je to sice klišé jak z fanfiction patnáctileté fanynky, ale dodávalo to tomu alespoň nějaký dojem emocionální zainteresovanosti. Dokonce i ústřední vztah dvou sester je v kontextu Black Mirror nezvykle funkční, byť přesně v duchu Black Mirror skončí ve slepé uličce. Přesto jedna z nejlepších epizod za dlouhou dobu, která funguje aspoň jako příjemné dívčí dobrodružství.