salalala

Je dost zajímavé, jak civilně a na první pohled nenápadně pojal Ang Lee adaptaci románu Jane Austen. Dobovou atmosféru vykreslil naprosto parádně, a ačkoli kostýmy a výprava jsou adekvátní, nejsou nikterak opulentní a rozhodně na nich nestojí veškerá pozornost. Ta je naopak věnována výborně napsanému příběhu, který je na hraně laciné červené knihovny a kýče, nikdy ji ale nepřekročí a naopak se někdy tomuto označení úspěšně brání, protože dobře pracuje s charaktery hlavních hrdinek. Tempo není nijak strhující, opět ale platí, že je podřízeno vyprávění, které má být pozvolnější a nikam nespěchat. Ono to ani není potřeba, když je tu exkluzivní obsazení, v němž vynikají především Kate Winslet a Alan Rickman, kteří spolu výborně kooperují. Velmi dobrá je i Emma Thompson, která je ale na svou úlohu přece jen o něco starší, což zapříčiňuje i to, že chemie mezi ní a trochu toporným Hughem Grantem není až taková, nicméně to není zas tak rušivé. Za pozornost pak určitě stojí i menší, ale výrazná role Hugha Laurieho, který filmu dodává lehce komický aspekt, který tu jinak zcela chybí. Stopáž ovšem mohla být o něco kratší, protože některé pasáže jsou až moc utahané a lehce stereotypní, zároveň absentuje i nějaká silnější scéna nebo výraznější moment. Sense and Sensibility je ve výsledku velmi dobrá adaptace klasiky, která je snesitelná a bez problémů přijatelná i pro ty, kteří podobný žánr nemusí a předlohu si nikdy nepřečtou. 75 %

K nejlepším Nolanovým filmům v tomto případě něco chybí, divácky nejpřístupnější ale rozhodně je. Ačkoli tvůrce vypráví nechronologicky, obě časové linie jsou odděleny barevnou, resp. černobílou kamerou a divák by tak neměl mít zásadní problém v orientaci. Nolan možná překvapí tím, že snímek pojal vesměs jako standardní biografii, natočil ji ale tak, že v průběhu tří hodin není prostor na nudu, i když většinu stopáže tvoří dialogy. Tvůrce neponechal nic náhodě a všechny složky si ohlídal a vidět tento snímek na plátně (a nejlépe v tom imaxovské) je takřka povinnost a fascinuje tím, jak se dá v době digitálních triků natočit film bez jejich většího použití. Kamera je vskutku nádherná, hudba znepokojivá a vše dohromady tvoří celek, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Cillian Murphy je naprosto skvostný, totéž platí i o Robertu Downeym jr., v závěrečné třetině dostává více prostoru i Emily Blunt, která ho využívá na maximum a i ona září, ostatní už tu nejsou tolik, ale sledovat takové množství hvězd, kterak se podřizují celku, je také strhující. Nebyl by to Nolan, aby nereagoval na aktuální společenskou situaci, takže celá závěrečná třetina je jedním dlouhým morálním dilematem, které bohužel nemá řešení a nechává v divákovi těžkou deziluzi o tom, že člověk se dříve, či později zničí sám. Stopáž tří hodin absolutně nevadí, a i když jde v jádru o soudní drama s občasnými hororovými výjevy a množstvím dialogů (leckdy odborných), uteče hrozně rychle. O Oppenheimerovi by se dalo popsat ještě hodně místa a nepochybně o něm budou vznikat různé studie a analýzy. Nejpodstatnější ale je, že v jádru jde o ryzí film, který připomíná, proč je kinematografie tak silná a že dokáže zprostředkovat natolik fascinující zážitek, až z toho někdy běhá mráz po zádech. 90 %

I po letech "velký film", který nezestárl ani o kousek a připomíná zlatou éru Hollywoodu, kdy se podobné opusy točily jako na běžícím pásu. Paul Thomas Anderson je estét, neboť každá scéna vypadá ohromně a velkolepě a celkový vizuál je naprosto fascinující. K tomu se přidává hutná atmosféra, v níž je zdánlivě banální moment, kdy ze země vytryskne ropa, zachycen strhujícně a napínavě, že to takřka nemá obdoby. Po právu oscarová kamera je vskutku nádherná a některé obrazové kompozice jsou opulentní a extrémně působivé. Mnohými kritizovaný hudební doprovod je pro mě zcela v pořádku, protože jeho nepříjemnost a kakofonie patří k náladě filmu. Samotný příběh není nijak objevný, je ale ozvláštněn tím, že jde o psychologickou sondu arcizm*da, který se pro vlastní úspěch neštítí ničeho, dokáže s lidmi perfektně manipulovat a všemi pohrdá. Výkon Daniela Day-Lewise je fenomenální a opět fyzický až do poslední chvíle, jeho hlasové podání i charisma jsou až nadpozemské. O moc za ním ale překvapivě nezůstává ani Paul Dano a sledovat jejich společné scény je tzv. koncert, jehož vrcholy jsou scéna křtu a závěr na bowlingové dráze, z jejichž preciznosti běhá mráz po zádech. Od plného počtu dělí snímek přílišná rozvláčnost zejména v úvodní třetině, která je hodně pomalá a pokouší divákovu trpělivost, také stopáž mohla být o pár minut kratší. There Will Be Blood vypadá, jako by byl točen někdy v šedesátých letech, což je v tomto případě pocta a asi i hlavní důvod toho, proč je i přes některé decentní výtky silně nadčasový a stále aktuální. 85 %

Drama, které perfektně ukazuje, že stačí změnit perspektivu vyprávění a ze zdánlivě banálního tématu je originální podívaná o zdánlivé konspiraci a spiknutí rodiny vypudit otce z domu. Florian Zeller nepracuje s náznaky, ale diváka rovnou umístí do centra dění a nechává ho sledovat znepokojivou podívanou, která se postupem času vyjasňuje, aby vyvrcholila dost silnou scénou, která jen potvrzuje, že lidský život je jeden velký koloběh, v němž se od dětství vracíme zase k dětství jen v jiné formě. Vzhledem k divadelnímu původu je jasné, že jde o komorní záležitost, která se odehrává ve dvou místnostech a důraz je v ní kladen na dialogy, které jsou ale napsány natolik dobře, že dokážou strhnout a nevnímat jejich množství. A ačkoli určitá divadelnost ze snímku dost vyčnívá a někdy by potřeboval zrychlit a být živější, tolik to nevadí, protože všechny nedokonalosti vyrovnává fenomenální Anthony Hopkins v hlavní roli, který je zcela přesný a vyvolává ty pocity, co vyvolávat má a sledovat ho je fascinující, za zmínku ale rozhodně stojí i Olivia Colman, jejíž úloha není takového rozsahu a je mnohem niternější, o to větší uznání zaslouží, protože většinu uhrála jen pohledy, povzdechy nebo různými gesty. The Father není veselá podívaná, ba naopak je dost skličující, protože něco podobného může potkat úplně každého (ať už z pozice starajícího se, nebo postiženého), rozhodně je ale výborná, a i když se k ní málokdo bude často vracet, minimálně jednou by viděna být měla. 80 %

Komorní a hodně smutná podívaná o nemoci, kterou zaručeně nikdo nechce, protože s ní prakticky není možné bojovat. Richard Glatzer a Wash Westmoreland vše naštěstí pojali hodně citlivě a na malé ploše zachytili rychlý rozpad osobnosti inteligentní a uznávané ženy. Paradoxně ona krátká stopáž je v tomto případě trumfem tvůrců, protože rychlost postupu nemoci je až děsivá a o to působivější. Nechybí tu hned několik silných momentů (pokus o sebevraždu, rozhovor ohledně toho, že rakovina by byla lepší), které rezonují ještě hodně dlouho. Výsledek by byl ale poloviční bez naprosto fantastické Julianne Moore, z jejíhož výkonu chvílemi běhá mráz po zádech a je až fascinující, jak dokázala ztvárnit onen nepříjemný rozpad osobnosti. Oscara si odnesla naprosto po právu, protože na sebe nijak neupozorňuje, ale dokáže utáhnout celý film a diváka "strhnout". Ostatní se sice snaží, nemají ale moc šanci uspět, upoutá na sebe snad jen Kristen Stewart, která opět nedokáže vyloudit víc než jeden kožený a toporný výraz, ačkoli se snaží sebevíc, poměrně překvapením je vidět zde po delší době lehce umělou Kate Bosworth. Od plného počtu dělí snímek jen to, že některá témata nedořeší (především dědičnost choroby, o níž mluví jen chvíli a nedotáhne ji do konce) a to, že konec není nijak úderný a uspokojivý, protože nenabídne žádnou katarzi. Still Alice je velmi dobrá, avšak neveselá podívaná, která nenuceně donutí k zamyšlení nad vlastní konečností a důstojnosti odcházení. 80 %

Formálně až vytříbený počin, který vše podstatné zobrazuje skrz obrazovky mobilů, tabletů a počítačů, což sice už dnes není nijak originální, ale v tomto případě naštěstí dost funkční. Aneesh Chaganty velmi chytře pracuje s atmosférou, kterou postupem času zhušťuje a diváka nechává dojít k zoufalství prostřednictvím postavy otce. Ten může díky moderním technologiím pátrat po své dceři, aniž by vystrčil paty z domova, což má své kouzlo a působí to naprosto logicky, protože podobnou cestou by šel asi každý. Vzhledem ke zvolené formě zaslouží pochvalu fantastický John Cho, který na malé ploše bravurně ztvární postupující bezvýchodnost a zoufalství a je velice civilní a po právu je na něj upřena veškerá pozornost, protože nikdo jiný nemá moc šancí s ním držet krok. Samotný příběh je pak vymyšlený poměrně chytře a nabízí hned několik zajímavých zvratů, jenže selhává v samotném závěru, který je lehce překombinovaný a jde trochu moc na ruku požadavkům studia a dramaturgů než samotnému vývoji. Škoda také toho, že se tvůrce nepouští do přesahu v podobě kritiky společnosti v době internetu, v níž má každý hned na všechno názor a o sebesložitější kauze jasno prakticky okamžitě, s čímž pracuje jen pár minut, nijak to ale nezdůrazňuje a nevěnuje tomu větší pozornost. Searching je možná nenápadný snímek, který je ale o to působivější, je zpracován dost neotřele a doplácí jen na ne úplně uspokojivý závěr. 80 %

Vizuálně ostudné zakončení jedné ságy, která asi měla být jen trilogií. James Mangold sice nedělá nic špatně a přesně splňuje požadavky na moderní blockbuster, zároveň ale nedokáže vytvořit jednu jedinou výraznější a zajímavější scénu, která by se vymykala nad všemi. Nejblíže tak k ní má hned úvodní akční sekvence, která je velmi dobrá, zábavná a má svižné tempo, kazí ji ale až směšné efekty a digitální omlazení hlavního hrdiny, které je dost rozpačité. Nepříjemně překvapí i skoro nulová dobová atmosféra, což je místy až zarážející. Samotný příběh má rozhodně potenciál k tomu být extrémně atraktivní, je ale podán dost nenápaditě, spoustu věcí v něm nedává smysl a zejména ona prostřední "pátrací" část je zoufale nudná. Ruku v ruce s tím pak jdou extrémně slabí záporáci, z nichž nejde vůbec strach, což nejvíce odnesl odnikud nikam se potácející Mads Mikkelsen, který nemá co hrát a je nejnudnější v celé své kariéře. Snímek tak táhnou a od průšvihu zachraňují Harrison Ford a velmi dobrá Phoebe Waller-Bridge, která je zábavná, dokáže prodat většinu lehce infantilních vtipů a mezi oběma navíc probíhá potřebná chemie. Kratší stopáž by také vadila málokomu. Indiana Jones and the Dial of Destiny není úplně zbytečný film a legendární sáze ostudu určitě nedělá (až tedy na odpudivý vizuál), zároveň do ní ale vůbec nic nepřináší a je jen splněnou povinností pro všechny zúčastněné. Škoda. 50 %

Na tuzemské poměry hodně solidní film, který je konečně jiný než ty ostatní a snaží se o seriózní téma a představení osobnosti, která je mnohem slavnější v Itálii než u nás. Petr Václav se viditelně inspiruje Amadeem, zároveň si je vědom, že jeho možností ani zdaleka nedosahuje, proto to ve výsledku působí docela sympaticky. Po technické stránce mu není v podstatě co vytknout, protože výprava je v rámci možností velkolepá, kostýmy hodně povedené a masky výborné, protože rozpadající se Myslivečkův obličej patří k tomu nejlepšímu, co může film nabídnout. Je ale škoda, že stejnou pozornost, jakou Václav věnoval tomuto, nevěnoval příběhu, protože ten není nijak kompaktní a je koncipován jako sled epizod, které nám bohužel o Myslivečkovi řeknou jen to, že byl promiskuitní gambler s velkým talentem na psaní hudby, nikdy nám ale neodhalí, v čem přesně spočíval jeho úspěch, protože použité árie nejsou nijak výrazné ani výjimečné. Vojtěch Dyk v hlavní roli je velmi dobrý, celkem umírněný a Myslivečka pojímá hodně niterně, což je dost překvapivé a má to za výsledek i to, že na sebe nestrhává veškerou pozornost, sympatické je i obsazení málo známými tvářemi, z nichž tedy žádná není tak zapamatovatelná, což je možná malinko škoda. Stopáž je možná vzhledem k určité stereotypnosti trochu přepálená, není to ale nic zásadního, co by se nedalo přežít. Přes mnoho nedostatků je Il Boemo snímek, který stojí za vidění, protože se české tvorbě vymyká, jsou na něm znát určité ambice a je vidět, že se na něm podíleli lidé, kteří nechtějí jít divákům úplně naproti a mají svou vizi. 70 %

Hodně příjemný a nenápadný debut, který ukazuje, že i ve zdejších podmínkách lze natočit film, který nejde divákovi naproti, nepodbízí se mu a má docela silné poselství. Ocenit se musí, že všech dvanáct povídek je konzistentních a udržuje si víceméně stejnou úroveň. Denis Šafařík má viditelně smysl pro černý humor, protože všechny příspěvky jsou vtipné, zároveň ale z jejich vyznění leckdy běhá mráz po zádech, což je pochopitelně atraktivní. K tomu nejlepšímu rozhodně patří hned úvodní "básnická" povídka a předposlední se snědenými klíči, závěrečný dovětek je pak poměrně brutální. Z herců logicky nikdo nevyčnívá, protože nemá tolik prostoru, všichni jsou ale velmi dobří a leckdy autentičtí. Jestli ale něco filmu chybí, je to propojující prvek, protože to, že se vše odehrává pod jednou střechou, úplně nestačí a není to zcela uspokojivé. O malých věcech je každopádně sympatická prvotina, která má co nabídnout, a i když není úplně dotažená, dodává člověku naději, že i u nás si tvůrce může natočit vesměs to, co sám zamýšlí, jen musí mít promyšlený nápad a silnou podporu producentů. 60 %

Velmi sympatický počin, který pochopitelně kiny prošuměl a ani poté nikoho moc nezajímá. Emil Křižka se v tuzemských podmínkách pustil do žánrové kinematografie, kterou tu skoro nikdo nedělá a relativně uspěl. Od začátku nastoluje hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosféru, v níž není úplně jasné, co se bude dít a do konce z ní neuhne. A je navíc extrémně důležitá, protože dialogů je tu naprosté minimum, což je také dost unikátní. Příběh samotný má obrovský potenciál a dá se říct, že pravděpodobně nikdy nevznikl v Česku film, v němž jsou všechny postavy extrémně zajímavé a zasloužily by vlastní spin-off. A paradoxně možná toto je tím, na co tvůrce trochu doplácí, protože většinu motivů absolutně neřeší (proč týraný syn s matkou nosí v určitých chvílích masky?, proč je syn nucen unášet a týrat dívky?, jakou chorobou trpí manžel hlavní hrdinky?), což působí pak trochu moc samoúčelně a rádoby artově, stejně tak šťastné není ani nechronologické vyprávění, které není nikterak zdůvodněno a postrádá smysl. Štěpán Kozub tu jen potvrzuje, že patří k největším talentům své generace a bez problémů zahraje ryze nekomediální roli, podobně je na tom Pavla Gajdošíková, která je v rámci možností výborná, jen škoda, že postsynchrony tradičně nejsou moc dobré, protože někdy je velmi špatně slyšet. Hrana zlomu je hodně nenápadný snímek, který by ale přes všechny chyby zasloužil mnohem větší pozornost, protože ukazuje, že i v našich podmínkách se dá natočit komorní, avšak velice solidní žánrovka, která má co nabídnout. 60 %