Botič

Homosexuální variace na Before Sunrise, v níž je jedno na jaké straně barikády divák stojí, protože výsledné situace a dialogy můžou být povědomé naprosto komukoliv. Po neděli následuje pondělí, tvrdé vystřízlivění a morální kocovina. Co je však skutečně škoda - že se s hlavní dvojicí nesetkáme za několik let právě jako s Jessem a Celine. Dialogově nejčistších devadesát minut festivalu.

Life, I love you. Emocionální masáž pro generaci YOUTUBE aneb jíst meditovat, milovat v jednom dni ve snímku, který dokáže vyplavit tolik endorfinů a emocí všeho druhu jako už dlouho žádný. Mnoho chutí, barev a nálad na ploše 95-ti minut připomínající (v tom nejlepším slova smyslu) natažený konec 127 hodin nebo podobně laděný krátkometrážní Where the hell is Matt. Nejoptimističtější kousek široko daleko. Ačkoliv se může zdát, že emoce ždímá prvoplánově za pomocí dobře zvolené hudební stránky.

Existencionální brak. Vizuál ala Záhada Blair Witch revisited, ale bez potřebného nosného příběhu. Zápletka je takřka nulová, nenapíná ani nebaví a ve výsledku vyšumí do ztracena. Asi jako závěrečný křik http:.

Francouzská stínohra rozdělená do několika různorodých kapitol, které i přes svou minimalistickou podobu baví, dojímají a okouzlují svým prostředním v jakém se odehrávají. Příjemné pohádky na dobrou noc, které by mohly směle konkurovat animáku The Secret of Kells. Dvourozměrná animace není mrtvá, jen v dnešní době slouží k mnohem zajímavějším a experimentálnějším projektům.

První (český) film věnovaný Mirce Spáčilové a zatím nejvtipnější film samotného festivalu. Při tom je v samotných základech podobně existencionální jako ostatní festivalová konkurence. Petr Marek těží humor z celé řady bizardních situací, ale nikdy nesklouzne k nucené parodii. Pro fanoušky MIDI LIDI, Čoko Voko a KAZETY povinnost.

Nejlepší krátkometrážní počin v celém bloku The Fresh Selection - The Promising Five. Originální. Hravý. Dojemný. Nejpeckovějších deset minut festivalu. Amerika má možná PIXAR, ale my máme PIXU!!!

Z útěku je patrná silná inspirace videoklipem José Gonzalezse k songu Heartbeats. Nejdříve se představí samotné klíčové předměty a pak se ve zpomalených záběrech na dobře zvolenou hudbu děj originálním způsobem plouží do svého konce. Milá jednohubka k snídani.

Premisa filmu láká na poetický snímek postavený na matematicko-filozofickém přesahu, ale výsledek je agresivní patvar, který nedrží pohromadě. Onen filozofický motiv filmu - prvočísla jsou čísla beze zbytku dělitelná jen jedničkou nebo sebou samými.. - zde zaznívá v ten nejnevhodnější okamžik a ve výsledku je přehlušen podivně naroubovaným songem. Skoro by se dalo napsat, že se jedná o další ukázku toho, že Bůh je krutý a my jsme jen loutky v jeho rukách bojující o vlastní přežití. Několik příběhových rovin se v konečném účtování sjednocuje v závěrečný akt, kdy dochází k úplné sublimaci veškerých dobrých úmyslů. Jediné, co funguje na výbornou je hudba figurující zde coby katalyzátor způsobující dávivý reflex.

Divoký a uprděný hipster animák made by Poland. Hrubozrný snímek, který svou vizuální stránkou nestrhne, ale sází hlavně na situační humor, který zaručeně nesedne každému. Podobný experiment jako Maďarský Distrikt! Polovina z Vás jej bude milovat a druhá půlka bezmezně nenávidět. Nicméně scénu s poletujícími nafukovacími Ančami z hlavy jen tak nedostanu. [MFFKV 2011]

Nuda v Québecku ve filmu, z kterého během projekce uteklo nejvíce diváků. Dlouhé celky bez střihu a s minimem dialogů - klasické festivalové minové pole, které nudí k smrti se závěrem za trest. Bohužel se v mozkovně rozkládá jen pozvolna a tělo neopouští rychlostí blesku.