Marthos

Veselé štěbetání, šveholení a cvrlikání, které čas odnesl už dávno. Mezi pozvanými hosty se ale objevuje také jméno prvorepublikového filmového milovníka Raoula Schránila. Za to patří Waldovi dík.

Berlín. Labyrint příběhů, snů a kontrastů. Pátrání po výjimečnosti tohoto epicentra svobody a volnosti ovšem nepřináší nic konkrétního, je jakýmsi letmým experimentem. Jako bychom kdesi na ulici zaslechli slova, která nic neznamenají. Zastavené okamžiky (ne)známých lidí. Žijí tady. Někteří dlouho, jiní teprve chvíli. Mají své starosti i radosti. Zvědavá kamera pronásleduje jejich kroky, ale město přitom zůstává skryto a nepoznáno. Bůhvíproč.

Každá doba má své filmové idoly. Antonín Novotný se ale tak trochu vymykal – jeho doménou bývali spíše snílci, lidé přemýšliví, takoví, kteří si život komplikují pochybováním o svých citech či schopnostech. Kritický přístup k sobě sama, k tomu, čemu se říká popularita jej nakonec přiměl vyměnit kostým filmového milovníka za službu vědě a pokroku. Nejen o tom, ale také o hostování v Hollywoodu a životě v emigraci vypráví Antonín Novotný s vrozenou skromností a pokorou. Je tedy nabíledni, že tohoto nanejvýš svátečního interview se s patřičným respektem a zaujetím zhostil člověk nejpovolanější, dr. Zdeněk Mahler.

Otřesný případ lidské lhostejnosti. Jak tehdy o životech dospívajících v dětských domovech rozhodovaly bezohledné a sobecké úřednice Národních výborů... Děsivě pravdivé.

Film, který jde opravdu až na dřeň. Zároveň film, který tady chyběl. Dlouho. A bolestně. Nemilosrdná elegie o rozpadu osobnosti, důstojném umírání a individualitě lidských hodnot. Strhující herecké výkony Reginy Rázlové a Karla Rodena.

Poťouchlé úsměvy stříbrného plátna.

...a tvůrci měli myslet na to, že něco tak hloupoučkého na televizní obrazovku nepatří. Zbytečné mrhání časem.

Dobová (zkreslená) představa o americkém zločinu. Budiž tvůrcům ke cti, že svůj bezděčně směšný zkazek nemínili vážně: sami jej totiž avizují jako komedii.

Škvár nejhrubšího zrna, který má se stejnojmennou povídkou proslulého britského humoristy společná jen jména postav. A sejdou-li se před kamerou čelní představitelé afektovaného hereckého projevu, tedy Eben, Kopřiva a Syslová, je dílo zkázy dokonáno. Nedoporučuji.

O'Henry by při pohledu na tento nepovedený pokus o humor dozajista plakal. A právem.