Marthos

Nervydrásající pátrání po ukradených spoďárech Dáši Veškrnový.

Mezinárodní den žen. Symbol socialismu. Oslava vyprázdněného svátku, původně připomínajícího stávku newyorských švadlen (1908). Populární umělci se v tomto zinscenovaném televizním soirée předhánějí nejen ve formálních gratulacích, ale především v uvědomělých projevech, maje při tom na paměti, že žena v socialistické společnosti zvládne, tak jako zde přítomná soudružka Vaňková, svářet ve fabrice, vést odborářskou komisi pro práci s dětmi, v závodním výboru dohlížet na stravování a navíc být ještě soudkyní z lidu. Je prostě jednou z nich. 

Když se sejde mizerný scénář a lhostejný režisér, nevzejde z toho nic dobrého. Svým způsobem je to ale bezděčný dokument o době a lidech.

(Sebe)uvědomělá variace na pokleslost a oslava socialistického komediantství a šmíráctví. Mezi účinkujícími vyniká zvláště Jiřina Švorcová, která Florianovy zhovadilé rýmy recituje s nefalšovaným citem a zaujetím: https://www.youtube.com/watch?v=nsUmPLd1uv8

Slaboduché dílko poplatné tehdejší hojně rozšířené zálibě v primitivním humoru. Defilé herecké trapnosti, od devótního Císlera až po národem zbožňovaného Menšíka, jehož figurka indolentního řeznického mistra je svrchovaně odpudivá.

Je mu už pětasedmdesát, ale uvnitř zůstal malým chlapcem. O jeho hereckém umění, v němž se snoubí obrovské charisma i nepopiratelný talent zděděný po slavných předcích, netřeba jakkoli pochybovat, o jeho soukromém životě leccos prozradí Zlata Adamovská i někteří další kolegové. Jediné, co lze tomuto televiznímu portrétu vytknout je scénář a režie: zdálo se mnohem vhodnější, aby se této pocty ujal Štěpánkův přítel Viktor Polesný.

Hana Prošková psávala nepochybně kvalitní detektivní příběhy, žel, jejich televizní adaptace jsou většinou skomírajícím stínem téhož. Klein v případě Přízraku navíc rezignoval na příslušné ukotvení v dobovém milieu (1947) i na kvalitní herecké obsazení (s výjimkou výtečného Bořivoje Navrátila), tím pádem není příliš o co stát.

Jiří Krejčík, sršatý rytíř svědomí. Jeho ohlédnutí za uměleckou kariérou a za lidmi, kteří byli její součástí je plné drobných radostí, velkých smutků, životních křivd i jistého zklamání. Krejčíkova nespoutaná osobnost se v každém ohledu vymykala dobovým konvencím a stále čeká na své znovuobjevení.

Režisér, který se (ne)hodil. Umělecká cesta Bořivoje Zemana, která začala už za války ve Zlíně a s velkým příslibem do budoucna pokračovala také na Barrandově, je lemována nejen úspěchy, ale i nemalými prohrami, kompromisy a jistou deziluzí. Zeman se v mnoha ohledech příliš přizpůsoboval době a jejím požadavkům, což mu na jedné straně vyneslo obdiv a uznání, ale v očích nastupující filmařské generace šedesátých let už neměl šanci obstát. Televizní portrét v režii a pohledu jeho dcery Zuzany upozorňuje i na ryze osobní aspekty Zemanova života, včetně osudové závislosti na alkoholu. Bylo by ale nespravedlivé vnímat Bořivoje Zemana jen jako legendárního filmového pohádkáře, už proto, že v jeho tvorbě stojí za pozornost (také) mnohá jiná díla, především vynikající psychologické drama Mrtvý mezi živými podle románu Sigurda Christiansena.

Osobnost Hany Podolské si bezesporu zaslouží hlubší reflexi, ale jako stručné shrnutí životních osudů této legendy pražské módy lze tento televizní dokument bez problémů akceptovat. Zájemci mohou samozřejmě zalistovat v podrobné monografii, která byla vydána ke stejnojmenné výstavě v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze v roce 2018.