tomtomtoma

Strohfeuer je jízlivou a ironickou filmovou koláží o ženě v bezmoci z té patriarchální nadváhy společenského uspořádání života. Slovní hříčka Strohfeuer je metaforickým výrazem pro náhlou erupci událostí a intenzivní činorodosti, ovšem pouze v krátké době trvání, tedy rychlé a silné vzplanutí s rychlejším koncem. Příhodnější, než tady politicky korektně rámusit o problému ženské emancipace, je zajisté vyjádřit se: jde o potřeby ženy. Volker Schlöndorff v intencích Nové vlny servíroval poměrně žhavé aktuální téma, Sven Nykvist za kamerou měl cit pro skládání koláže filmové poezie a spoluautorka scénáře Margarethe von Trotta vyšla ze svých osobních zkušeností z rozvodu s prvním manželem. Atmosféra filmu je ironická i sebeironická, nezbedná i jízlivě prostořeká, má chvilky euforického nadšení i slzy vzteku a hořkosti. Hlavní postavou příběhu je Elisabeth Junker (velmi zajímavá Margarethe von Trotta), žena, snažící se o opožděnější seberealizaci, neboť úloha ženy v domácnosti a zlatá klec manželství nebyly naplňující. Rve se velmi statečně, ovšem po každém dalším jejím nárazu do bariéry patriarchátu a nespravedlnosti se nadšení menší a slzy jsou větší. A přichází kapitulace z nezávislosti ženy. Hlavní mužskou postavou je Oskar Merz (příjemný Martin Lüttge), Elisabethin nový milenec a také její prostředek kapitulace. Důležitou postavou je Hans-Helmut Junker (zajímavý Friedhelm Ptok), Elisabethin bývalý manžel s určitými pomstychtivými rysy z rozhořčení z manželčina útěku. Z dalších rolí: neohrabaný svůdník a obchodník s moderním uměním Schmollinger (Georg Marischka), emancipaci žen v historii a v umění popisující historik umění (skutečný historik umění Konrad Farner), Elisabethina maminka (Ruth Hellberg), či Elisabethin a Hansův malý synek Nicky (Nikolaus Vesely). Filmová koláž Strohfeuer je nadneseně uštěpačný orbital, upozorňující hlavně na potřeby žen v převažujícím mužském vidění světa.

Náhlé bohatství chudáků z Kombachu je baladou čerstvě svobodných německých sedláků. Volker Schlöndorff se vlivem doby, a podobně jako většina zajímavějších filmových tvůrců z celého světa, postavil více doleva. Mělo to politické, sociální, ale také ideové a ideologické premisy, hořké pocity i konsekvence, paralely, substráty i pohnutky. Celé devatenácté století bylo dobou hojné emigrace (nejen z Německa) do Nových světů v Severní i Jižní Americe, Austrálie a Novém Zélandě, a byť jejich začátek byl častokrát krušný a na hranici sebeobětování, tak následující prosperity by ve svých domovinách nebylo dosaženo. Nejdůležitějším aspektem je takzvané osvobození z nevolnictví, neboť vládnoucí vrstva se pramálo snažila zbavit se svých výsad a svoboda i demokracie měla svá omezení, častokrát to bylo pouze prázdné slovo bezskrupulózních demagogických iluzionistů. Podstatnou roli hrála neznalost, omezenost ducha, nevzdělanost, dlouhodobé pozice v držení autorit moci a taktéž křesťanské církve (protestanství se v mnoha zemích rozmohlo proto, že se zřeklo světské moci a stalo se jejím horlivým stoupencem) i přirozeně zaběhnutý řád běhu světa. Schlöndorff je záměrně cynický, jízlivě zpívá, vytváří groteskní pamflety i hrdě zaryté protesty, elegantně se trefuje do moci a sociální hořkosti svobody. Osmělení chudáci: hlava zadlužené sedlácké rodiny Hans Jacob Geiz (Georg Lehn), jeho tolik nepoddajný syn ze své frustrace z života v hříchu Heinrich Geiz (zajímavý Reinhard Hauff), druhý a prostší syn Jacob Geiz (Karl Josef Cramer), potulný kramář a jediný chytřejší z chudáků David Briel (Wolfgang Bächler), naivnější námezdník Ludwig Acker (Harry Owen), Geizův pochybující zeť Johann Soldan (Harald Müller) a voják i občasná ozbrojená eskorta peněz Volk (Karl-Heinz Merz). Z dalších rolí: ze života v hříchu nervózní Heinrichova žena Sophie (Margarethe von Trotta), Geizova dcera a Soldanova žena Johanna (Angelika Hillebrecht), matička bratříků Geizových (Maria Donnerstag), naivnější husopaska (Eva Pampuch), bezbožníkům domlouvající farář (Walter Buschhoff), nebo velmi svědomitý soudce Danz (Wilhelm Grasshoff). Náhlé bohatství chudáků z Kombachu je film, jenž vytrhuje z obvyklých konvencí způsobu zábavy a stává se spíše Schlöndorffovým filmovým testamentem. Ladně estetickým a především ideovým.

Vražda a zabití je anekdotickou filmovou hříčkou o konci mileneckého vztahu. je to částečně černohumorné a částečně ironické, aneb kriminální film v hravější opozici obvyklého žánrového klišé. Volker Schlöndorff díky Vraždě a zabití získal zahraniční pověst nejvýznamnějšího představitele Německé nové vlny, a hudební podkreslení filmu jest dílem kytaristy z Rolling Stones Briana Jonese. Film je zábavný, byť si jeho humorné eskapády vychází ze zabití, je ztřeštěnější a s uličnickým úsměvem si užívá situace z těch lehčeji zvrácenějších a znesvěcujících okamžiků. Láska, smrt a sex, to jsou ostatně ta nejpodstatnější koření moderního života. Hlavní postavou černější anekdotické hříčky je Marie (zajímavá Anita Pallenberg), trochu naivnější servírka, u niž je bezradnost bezprostředností. Nehoda je zčásti dílem sebeobrany a zčásti za ni může vzdor. Sex je uvolňující a uvědomění výkřiku přijde až ve chvíli odstranění problému. Hlavní mužskou postavou je Günther (příjemný Hans Peter Hallwachs), bývalý automechanik, který nepohrdne přivýdělkem. K tomu je mu nabízeno hebké tělo mladé žínky. Významnou postavou filmu je Fritz (příjemný Manfred Fischbeck), Güntherův nejlepší kamarád. Vždyť břemeno je příliš těžké pro jediného mužíčka. Z dalších rolí zaujme Mariin při rozchodu hrubiánský milenec Hans (Werner Enke) a Fritzova venkovská maminka (Sonja Karzau). Film Vražda a zabití je nekonvenčním pobavením černohumornou a ironickou anekdotickou hříčkou, kteráž se vysmívá běžnému filmovému přístupu. Je to uličnictví, které neurazí.

Film Ieodo je mysteriózní hříčkou. Ki-joung Kim vychází ze stejnojmenného románu z roku 1974 (autorem je Čong-džun Ji), využívající korejskou mytologii a legendy o bájném ostrově Ieodo, jež se částečně vztahují i na největší korejský ostrov Čedžu. Pověst má vícero verzí, její rozpětí zahrnuje utopii, ráj i posmrtné místo, mytologii a mystiku. Prvotním impulsem mysteriózního thrilleru je pochopení záhadné události, pátrání přináší rozpory a nejistotu, neboť realita a skutečnost se prolínají se světem nadsmyslovým a transcendentálními zkušenostmi, technologie s magií, přítomnost s minulostí, moderní pokrok s pověrou a starodávnými tradicemi. Dotýká se taktéž ekologie, lidské přirozenosti a negativních dopadů technologicky vyspělé civilizace na život člověka. Poutníkem příběhu, hledajícím odpovědi na mnoho neznámého, je Wú-hjun Seon (zajímavý Džeong-čeol Kim), marketinkový ředitel, podezíraný ze zabití. Pocit viny ho přivádí na záhadný ostrov lovkyň mušlí, místo odpovědí se mu dostávají nevšední zážitky a nadsmyslová poznání. Objektem zájmu je Nam-seok Čeon (velmi zajímavý Jun-seok Čoi), z plavby ztracený novinář, pocházející z toho záhadného ostrova Parang. Syn rybáře, neúspěšný pěstitel mušlí a muž, děsící se kletby mužů z ostrova. Hlavní ženskou postavou je Min-dža (pozoruhodná Hwa-ši Lee), barmanka s úzkostlivě utajovanou minulostí, neboť nechce probouzet dávné démony ze zapomnění. Ale je tu též nejzákladnější ženská potřeba. A k výraznějším postavám patří také Seonův doprovod při pátrání po Čeonově minulosti na ostrově a šéfredaktor novin Džedžu Ilbo (zajímavý Am Park), a bezdětná vdova a Čeonova milenka a investorka jeho mušlové farmy Jeo-in Park (velmi zajímavá Mi-hje Kwon). Z dalších rolí zaujme také šamanka a vyvolávačka duchů zemřelých na záhadném ostrově (Džeong-dža Park) a Čeonův otec a kdysi tak nevysvětlitelně zmizelý rybář (Sún-čul Jú). Film Ieodo má přiléhavou atmosféru napětí a mystiky, kamera (stál za ní Il-seong Džeong) se zdatně pokouší v záchvatech zvědavosti a vzrušení držet u jádra událostí, nálada je znepokojující se špetkou bolesti nitra i sexuální smyslnosti. Vyvrcholením je nekrofilský šamanský rituál. Povedené mysteriózní představení!

Vlaštovky a Amazonky: jako malé dítko jsem měl několik knih Arthura Ransomeho, miloval jsem je a hltal jedním dechem. Čítal jsem i ten Boj o ostrov, jak je v českém jazyce pojmenována knižní předloha dětského filmu. Vždyť šlo, v dětských očích, o sladké dobrodružství, které se mohlo v nezbedném věku prožívat (a jen plachtění zůstalo na hony vzdáleno). Film se celkem věrně drží předlohy, je milý a přístupný dětskému pohledu na svět, obejde se bez zbytečného násilí, té mondénní libůstce moderního věku, avšak nevyhýbá se klukovinám a dětsky bezelstné představivosti. Dospělí herci jsou vkusně nadnesení, ti dětští zase opravdoví a já jsem ovlivněný nostalgickou vlnou věků dávných a ztracených. Hlavní hereckou konstrukcí filmu jsou děti, Vlaštovky, tedy sourozenci Walkerovi: nejstarší a kapitán Vlaštovky John (Simon West), nejstarší děvče a první důstojník Susan (Suzanna Hamilton), slavným Robinsonem okouzlená Titty (Sophie Neville) a též benjamínek a plavčík Vlaštovky Roger (Stephen Grendon). Nejvýraznější dospělou postavou je James Turner, neboli strýček Jim, neboli kapitán Flint (příjemný Ronald Fraser), rozpustilé spisovatelovo echo. Dětské obsazení jezerního dobrodružství doplňují Amazonky - Blackettovic děvčata: kapitánka Nancy - Ruth (Kit Seymour) a důstojnice Peggy (Lesley Bennett). Ještě zaujme matka početných dítek Walkerových (šarmantní Virginia McKenna) a počestní paliči dřevěného uhlí Mladý Billy, syn (John Franklyn-Robbins) a Starý Billy, otec (Jack Woolgar). Vlaštovky a Amazonky jsou milým filmem pro dětské diváky, o možné nostalgii pro ty další nemluvě.

Työmiehen päiväkirja - Deník dělníka: je to přelomový film ve finské kinematografii, je považován za jeden z nejdůležitějších filmů Risto Jarvy a později byl také zvolen nejlepším finským filmem šedesátých let. Byl prvním finským filmem, jenž se zajímal o obyčejného člověka a jeho potřeby. Navíc sklidil chválu za socialistický realismus (K tomu dodám, že Finsko patřilo po druhé světové válce k Východnímu bloku. Byť se zemi podařilo udržet si svá specifika, neboť Fin nebyl blbý, aby připustil převrat komunistů, ač byl pod přísným dohledem Sovětů. Nakonec i ostatní skandinávské země vytvořily svůj blahobyt pomocí socialismu, proto byly háklivé na jakoukoliv kritiku socialismu ze strany emigrantů z Východu). Risto Jarva se bezostyšně dotýká poměrně ožehavých témat finské společnosti - finské občanské války v první třetině roku 1918 (a po ní bylo popraveno mnoho rudých poražených) a také Zimní a po ní následující Pokračovací války v letech 1939 až 1944 - bez bázně, byť nezapomene připomenout, že pro mladou generaci už není téma polarizující. Za nejpovedenější považuji střih, dynamiku, detaily a skládání obrazů (skvostná kamera, již řídili Antti Peippo a Lasse Naukkarinen) do tvarů koláže a rytmu poezie. Příběh má částečně dokumentární vizáž, působí svěže, vchází do nitra člověka, do jeho pocitů, představ a zájmů, do jeho starostí, obav a očekávání. Hlavní zápletka je snad až banální, ale vedle ní nabízí poezii intimních zátiší i vichr turbulentních událostí. Hlavní postavou příběhu je Juhani Vehoniemi (zajímavý Paul Osipow), svářeč, získající pozici mistra v dvě stě kilometrů vzdáleném Tampere. Přicházejí pochybnosti a poklesek, byť jeho hlavním přáním jsou šťastné chvilky v právě uzavřeném manželství. Hlavní ženskou postavou je zde Ritva Margaret Vehoniemi, rozená Mattila (velmi dobrá Elina Salo), mladá úřednice a novomanželka Juhaniho, pocházející z pravicového prostředí, ve chvílích počátečního štěstí, vzájemného odcizení a pevnějšího sblížení. K výrazným postavám patří mladá laborantka z Tampere Laura (velmi zajímavá Titta Karakorpi), pravicový a "bílý" strýc Ritvy (pozoruhodný Pentti Irjala), a Ritvin bratranec a Lauřin milenec v názorové rozepři se svým otcem a akutním žárlivém incidentu s Juhanim Erik (velmi zajímavý Matti Ruohola). Z dalších rolí: Juhaniho kolega v Helsinkách a jeho nejlepší a šťastný kamarád Matti (Heikki Hämäläinen), Juhaniho jízlivý mladší bratr Raimo (Pertti Lumirae), zapšklá Ritvina šéfová (Marja Korhonen), Mattiho v domácnosti vytížená manželka (Ritva Holmberg), Ritvina teta Hilda (Irma Seikkula), Ritvina láska mládí Karl ve vzpomínkách (Richard Ahlqvist), nebo Juhaniho otec ve vzpomínkách (Markku Salo). Deník dělníka je zajímavým filmem, dotýká se Finských bolestí minulosti i aktuálních životních potřeb, je obrazovou koláží i veršem akutně bezprostřední poezie nové vlny. Nádherná estetika a střih!

Dokument Maranhăo 66 není o volbách, není jimi ani inspirován, jde o inaugurační projev čerstvě zvoleného guvernéra brazilského státu Maranhăo Josého Sarneye (později byl v letech 1985 až 1990 dokonce prezidentem celé Brazílie). Tímto jeho zvolením započala politická dominance rodiny Sarneyů ve státě Maranhăo. Glauber Rocha natočil dokument na žádost nastupujícího guvernéra, jenž ve svém projevu slibuje skoncovat s neduhy státu. Rocha je názorně ukazuje - bídné domy obyvatel, obvyklé standardy nedosahující nemocnice, strašáci hladu a tuberkulózy. Film se zdá být provokativním, a obrazy jsou vskutku působivé a kontrasty podmanivé, ale Sarney byl s Rochou kamarád.

Dům je černý: o lepře (malomocenství) jsem poprvé četl jako školou povinné dítě v cestopise amerického dobrodruha Richarda Halliburtona, kde v jedné ze svých pěti slavných cest navštívil řecký ostrov Spinalongu, kde až do roku 1954 bylo poslední evropské leprosárium. V dřívějších dobách byla lepra považována za boží trest a nemocných se společnost štítila, dnes už se dá léčit, byť to trvá delší čas. Film Dům je černý byl natočen na objednávku od společnosti Leprosy Aid Society, v sanatoriu Baba Baghi Lepers ve starobylém perském městě Tabríz. Filmová režisérka Forugh Farrokhzad, slavná perská básnířka, měla cit pro poetickou skladbu obrazů. Obrazy doprovází četbou ze Starého zákona a své vlastní poezie. Autorem mužského hlasu komentáře je producent filmu (a milenec básnířky) Ebrahim Golestan. Film Dům je černý oceňuji především pro jeho poezii!

Hluboká touha po božstvu: to jsou konfrontace - moderního věku s šintoistickým náboženstvím, technologické civilizace s životem v přírodní harmonii a novodobé západní kultury s kulturou pradávnou (určitá směs feudálních vztahů s primitivní animistickou zbožností a důvěřivou loajalitou - což jsou víceméně tradiční prvky v historii japonské společnosti). Film se natáčel na ostrově Minami Daito neboli Jižní Borodino v prefektuře Okinawa (osídlen byl až roku 1885, kdy se k němu přihlásila japonská vláda, od té doby až do druhé světové války ho vlastnila společnost Dai Nippon Sugar, která zde zahájila pěstování cukrové třtiny). V komentářích se dosti píše o incestu (ve znechucení) a vlastně jde o nepochopení vyjevovaného. Za prvé nejde o rozšířený sexuální vztah na ostrově (ale naopak), a za druhé jde zejména o zcela rozdílné pohledy na věc. Žádná civilizace, a rozhodně ne západní křesťanská, nevymýtila incest, jen ho tabuizovala, kriminalizovala, zavlekla za zavřené dveře a v moderním věku navíc traumatizovala stejně jako jiné oběti sexuálního zneužívání (o což jde ve filmu v jiné než incestní podobě o mnoho více). Zneužívání (a nejde jen o sexuální) je spojeno s mocenským postavením: jiné se odehrává v rámci ostrova, další potom ve vztahu cukrovarnické společnosti k ostrovanům, ale v obou liniích je manipulativní a využívá hierarchického řádu a důvěřivé poslušnosti. Dalším prvkem je ostrakizace rodiny Futoriů: byl tím získán objekt chtíče, vysvětlila se tím aktuální přírodní nepřízeň a kdykoliv v budoucnosti se na nich mohla vybít osobní frustrace z neúspěchu (vždy je jednodušší svést cokoliv na někoho jiného, většinou slabšího a poddajnějšího). Hlavní postavou zkoumání okraje společnosti jest Nekiči Futori (pozoruhodný Rentaró Mikuni), muž, připoutaný dvacet let okovy k sisyfovské práci k usmíření bohů. Překračování pravidel ostrova jako výraz svobodné vůle a revolta proti nespravedlnosti, přesto je také svým způsobem šťasten a věří v budoucí sen. Důležitou postavou je Karija (zajímavý Kazuo Kitamura), inženýr, vyslaný na ostrov Kurage šéfem cukrovarnické firmy (a zároveň tchánem) k vyhledání dostupnějšího vodního zdroje. Sice se brání, ale podléhá čistotě duše i přírodě ostrova, byť jen v časovém omezení z obvyklé moderní prosperity. Významnou postavou je Kametaro Futori (zajímavý Čôičirô Kawarasaki), Nekičiho syn i Karijův pomocník při pátrání po vodě. Jeho cílem je opuštění pravidel ostrova a vlastní problematické rodiny, přesto se nedokáže vymanit z konvencí ostrova. Hlavní ženskou postavou filmu je Toriko Futori (pozoruhodná Hideko Okijama), Nekičiho prostoduchá dcerka, bezelstná ve svém vnímání života a lásky. K výrazným postavám patří také Nekičiho otec, starý patriarcha rodiny sloužící odnepaměti bohům a muž nevhodný pro moderní dobu Jamamori Futori (velmi dobrý Kandžûrô Araši), Nekičiho sestra v opětované (byť až dosud nenaplněné) lásce a zneužívaná kněžka bohů Uma Futori (zajímavá Jasuko Macui), a předák ostrova, vedoucí cukrovaru a ochránce tradic ostrova pro vlastní své kořistění Ricugen Rju (zajímavý Joši Kató). Z dalších rolí: Karijův předchůdce bez komunikace s vedením Šimadžiri (Hôsei Komacu), za války zraněný zpěvák legendy ostrova Sato Tokusato (Džun Hamamura), žárlivá Ricugenova manželka Unari Rju (Izumi Hara), nebo Karijova právoplatná manželka (Čikage Ogi). Hluboká touha po božstvu je osobitým filmovým dílem s podpisem Šóhei Imamura (opět jde na okraj společnosti). Pro mě osobně jeden z nejpůsobivějších filmových prožitků (estetické, poetické a filozofické hledisko)!

Vepři a válečné lodě je satirický film o poválečné společnosti Japonska s černějším humorem a stopami frašky (byť to je spíše výrazem kabuki než vlastní fraškou). Děj příběhu je zasazen do počátku padesátých let, tónina vyprávění je značně jízlivá k poválečnému společenskému vývoji, k vojenské přítomnosti Spokojených států a k bezhlavému přebírání a obdivu západního kulturního imperialismu, ke ztrátě, nebo přesněji k odmítnutí hodnot a základních lidských ctností. Svět zločinu je lákavějším pokušením před dřinou v bídě, americký mocenský dohled sebou přináší nespočet negativních aspektů s kořistnicky ekonomickými, ale i morálními dopady. Mužským hrdinou satirického příběhu jakuzy z přístavního města Jokosuky je Kinta (zajímavý Hirojuki Nagato), mladík, okouzlený lehkostí výdělků mafie i neurvalým přístupem k životu, byť nedokáže nic předem domýšlet se všemi následky. Hrdinkou příběhu je Haruko (pozoruhodná Džicuko Jošimura), mladá žena a Kintova milenka. Věkem je sice mladá a občas rebelující, přesto je psychicky nejodolnější a nenechává si vnutit obvyklou úlohu chudých japonských žen. Z dalších rolí: Kintův přímý mafiánský šéf, přesvědčený o brzké smrti rakovinou Tecudži (Tecuró Tanba), přezíraví druzi Kinty v novém vepřovém byznysu - prohnaný Hošino (Širô Ôsaka), svérázný Ohači (Takeši Katô) a Gundži (Šóiči Ozawa), zmařením obchodu rozjitřený větší šéf jakuzy Himori (Masao Mišima), Tecudžiho žíňka Kacujo (Jóko Minamida), Tecudžiho poctivý bratr Kikuo (Hideo Sato), lstivý obchodní kontakt s americkou armádou Sakijama (Akira Jamanouči), sestra Haruky s pragmatičtějším přístupem Hiromi (Sanae Nakahara), k rozumu nezdárné dítko přivádějící matka Haruky (Kin Sugai), Kintův bezradný otec (Eidžiró Tóno), či obezřetný velký mafiánský šéf Čen (Taidži Tonojama). Film Vepři a válečné lodě je zábavnou satirou, která rozdává štiplavější polibky černého humoru a Šóhei Imamura srozumitelně otevírá svůj pohár hořkosti ze společenského vývoje Japonců po konci druhé světové války pod moudrým dozorem Spokojených států. Je to nezbedná poezie z okraje společnosti!