Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (2 840)

plakát

Viva Maria! (1965) 

Viva Maria! je především komedie s parodickými prvky a tak baví. Po svém, vlastní cestou. Je svůdná, provokativní, vábivá a rozverná. I irská atentátnice s francouzskou tanečnicí mohou vést revoluci ve středoamerické republice San Miguel. Citace ze Shakespeara lze uplatnit i v obyčejném životě i v neklidných dobách ozbrojené vzpoury. Prostředí cirkusů dokázalo shromažďovat bizarní typy lidí s neobyčejnými schopnostmi, které lze ve svízelných situacích využít v nebývalý triumf. Holubice většinou přináší mír, ale někdy také třaskající vajíčka nedočkavé náruče smrti. Elektřinu lze vyrábět i díky mechanickému pohonu obyčejných vesničanů, které k vyššímu výkonu práce přinutí jen hvízdání vystřelených kulek samočinného střílejícího nástroje. Soukromé vlastnictví není na škodu, zlodějina a despotismus mocných však ano. Včela může být rozhodujícím faktorem při transformaci vlaku. Novináři slídí po každé senzaci. Církev mívá často diskutabilní roli v tyranských zřízeních. Maria Fitzgerald O'Malley (svůdná Brigitte Bardot) je zarytou irskou bojovnicí proti anglické rozpínavosti a nadvládě. Objevuje kouzlo a sílu fyzické lásky a také svůj talent při strategickém plánování útoků na utlačovatele chudého lidu. Tanečnice a zpěvačka Maria (šarmantní Jeanne Moreau) poznává podmanivost osudové lásky a význam důležitosti při uskutečňování ideálů a napravování pokřivené spravedlnosti. Z dalších rolí: charismatický lidový vůdce povstání Flores (George Hamilton), přísná paní Diogène (Paulette Dubost), její manžel a mlčenlivý kouzelník (Gregor von Rezzori), jejich nedočkavý synek Juanito (Jonathan Eden), laskavý cirkusový principál Rodolfo (Claudio Brook), dobrotivý silák Werther (Poldo Bendandi), nenasytný oligarcha a nelítostný uzurpátor Rodríguez (Carlos López Moctezuma), zákeřný nejvyšší představitel církve v zemi otec Superior (Francisco Reiguera), zlostný diktátor republiky San Miguel (José Ángel Espinosa 'Ferrusquilla'), či Floresův následovník Pablo (Roberto Pedret). Kdo by mohl odolat dvěma elegantním kráskám, když odhalují své půvabné končetiny, nastavují své sladké rty k žhavému polibku a zvedají své štíhlé paže k zahájení útoku proti nespravedlnosti a útlaku?! Touha po moci a bohatství je velká, touha po svobodě naštěstí bývá i větší.

plakát

Madame Sans-Gene (1961) 

Christian-Jaque se zaměřil na historické komedie, ale tato nepatří mezi jeho nejlepší díla. Je to více fraškovité a není to tak lehké a svěží, jako jeho slavnější výtvory. Lidová revoluce a vzestup Napoleona patří mezi nejslavnější i nejsmutnější období francouzské historie. Myšlenky o rovnosti lidí jsou jistě vznešené a objevují se od dávných historických časů. Naneštěstí jsou tyto myšlenky uváděny v život násilnou cestou a zlomyslností osudu kol života nevytváří rovnost, ale pouze nové elitářské kruhy, které s rozkoší přejímají všechny výhody a nešvary dřívější vládnoucí struktury moci. Je to pokrytecké, je to smutné a lidé budou stále nepoučitelní. A tak revoluce nepřinesla rovnost, ale jen přetransformovala vrstvy a nová elita byla často ještě více despotická a sebestřednější. Hlavní postavou je Catherine Hubscher alias "Madame Sans-Gêne" (neposedná Sophia Loren), žena s neuvěřitelnou vyřídilkou, která působí v elitních kruzích jako slon v porcelánu. Jejím vyvoleným je François-Joseph Lefebvre (Robert Hossein), kterému se z funkce revolučního seržanta málem zdaří dostat funkci krále, ale je především ustrašeným manželem. Důležitou postavou je Napoléon Bonaparte (zajímavý Julien Bertheau), který dokázal využít příležitosti k tvrdému vládnutí nad Evropou. Z dalších rolí: schopný manipulátor a vrchní našeptávač Fouché (Renaud Mary) a Napoleonovi domýšliví sourozenci Elisa (Marina Berti), Caroline (Analía Gadé), Pauline (Laura Valenzuela) a Jérôme (Carlo Giuffrè). A tak se bojuje za ideály, za svobodu, za lásku a šťastný a blahobytný život. A tomu všemu vládne ďáblík Sophia, která chce mít pod kontrolou především svého manžela.

plakát

Fanfán Tulipán (1952) 

Je to příjemná a hravá historická komedie s romantickou zápletkou. Je to rozverné, je to škádlivé, je to ironické, je to svěží a v pohybu. Život nabízí více možností, jen si jedinec musí vybrat z mnoha cest, kde lze roztáhnout křídla a letět do dálky v ústrety dobrodružství jedinečnosti a velikosti okamžiku. Válčení a láska vždy skýtají možnost uplatnění pro ambiciózní jedince. Vytvářejí vítěze, byť i neplánovaně. S kuráží a nadšením lze získat obdiv i urozené osoby, se zdravou drzostí lze získat nejednu oficiální poctu. Fanfan La Tulipe (skvělý Gérard Philipe), milovník života a krásných žen, bere za svou největší výzvu svého života, energicky poskakuje, švihá šavlí, vrhá se po hlavě do každé akce. S otevřenou myslí přijímá trest, vysvobození, vyznamenání i vytouženou náruč. Adeline La Franchise (šarmantní Gina Lollobrigida), dcera vojáka, neváhá pro svoji vytouženou a temperamentní lásku požádat o pomoc a schovívavost samotného krále. Louis XV (dobrý Marcel Herrand), vrcholný představitel Francie, má slabost pro půvabné ženy a mezistátní válečné konflikty, kde obyčejní vojáci a jejich oběti jsou jediným měřítkem úspěchu. Z dalších rolí: Fanfánův kumpán a pomocník Tranche-Montagne (Olivier Hussenot), Adelinin otec a ustrašený seržant La Franchise (Nerio Bernardi), králův všehoschopný lokaj Lebel (Jean-Marc Tennberg), půvabná dvorní dáma markýza de Pompadour (elegantní Geneviève Page), králova mlaďounká dcera Henriette de France (půvabná Sylvie Pelayo), mladá vesnická kráska Marion (Irène Young), kyprá paní Tranche-Montagne (Georgette Anys), optimistický kapitán de la Houlette (Jean Parédès), či surový kaprál, neodbytný nápadník a přisluhovač mocných Fier-à-Bras (Noël Roquevert). Odvaha a smělost může přinést nečekané a tolik sladké ovoce. A tento film zůstane navždy lehkou i vzletnou zábavou s kousavým nadhledem a parodickými prvky. Obzvláště Fanfánův závěrečný hrdinský čin je lahůdkou.

plakát

Pravidla hry (1939) 

Pravidla hry je velmi zdařilá cynická satira o stavu aristokratické společnosti. Film v takovém duchu nebyl v době svého vzniku obvyklý a jeho až fraškovitý tón jen zvýrazňuje celkový cynismus. Cynismus a pokrytectví osob, cynismus jednání a postojů. Lidské city jsou nevyzpytatelné. Lidé se nechtějí vzdávat toho, co mají. Často ne z důvodu, že by bez toho nemohli existovat, ale že ztráta by mohla v očích společnosti vyvolat nechtěné pobavení, či pohrdání. Nechce se ztrácet, chce se vlastnit a uchvacovat. Finanční nezávislost nám dává svobodu, ale také pocity prázdnoty, které se snažíme vyplnit. Potom přichází na řadu hra na city, hra o city, hra s city. Hra, která zdánlivě nemusí mít pravidla, ani vymezené hranice, ale přesto pokusy o překročení jistých limitů mohou vyvolat u ostatních pobouření, odsouzení, nebo posmívání. Každá pikantní situace dokáže být zdrojem zábavy, pokud v ní nejste osobně zainteresováni. Sebevíce trýznivější vývoj událostí není důvodem k vyvolávání všeobecné paniky. Touží se, hraje se, bere se, dávají se falešné pocity a naděje. Stoupá se vzhůru, často ne přímo a rychle. Často ani nelze dosáhnout vrcholu, leckdy je jedinec krutou a výsměšnou ranou života sražen těsně před jejím vrcholem. Urozená a podřízená vrstva se vzájemně prolíná, ale zůstává i zřetelně oddělená. Jsou zde ženy. Je zde Rakušanka Christine de la Cheyniest (zajímavá Nora Gregor), která tápe ve svých citech i způsobech jejich projevování. Je zde její komorná Lisette (příjemná Paulette Dubost), která vytrvale odmítá pouze svého manžela. Je zde Geneviève de Marras (šarmantní Mila Parély), která se za žádných okolností nechce vzdát svého milence. Jsou zde muži. Christinin manžel markýz Robert de la Cheyniest (dobrý Marcel Dalio), který nechce ztratit svou ženu a svůj zdánlivý poklid. Pytlák Marceau (Julien Carette), který natahuje své neodbytné ruce po uspokojení. Letec a národní hrdina André Jurieux (Roland Toutain), naivní ve svém pohledu na svět a své upřímné touze a chtění. Hajný loveckého zámečku Edouard Schumacher (Gaston Modot), žárlivostí a odmítáním těžce zkoušený mstitel. A Octave (pan režisér Jean Renoir) s prázdnotou v duši a ochotou pomoci každému. Urozenou vrstvu ještě doplňují veselé a nadšené dámy Charlotte de la Plante (Odette Pauline Talazac) a paní de la Bruyère (Claire Gérard), mladá Christinina neteř Jackie (Anne Mayen), veselý generál (Pierre Magnier), lačný pan de St. Aubin (Pierre Nay) a pan La Bruyère (Richard Francoeur). Obrazy jsou hluboké a v pohybu. Film je hravý, svižný a plný metafor. Lidské vztahy jsou jedinečné, neopakovatelné. Díky citům žijeme a prožíváme život. City a láska nás vyzdvihují na vrchol, ale i nás sráží nekompromisně na kolena.

plakát

Velká iluze (1937) 

Velká iluze dokazuje, že válečné téma bylo možné kvalitně zpracovat i před druhou světovou válkou. I když válka je v tomto případě pouze zastřešující kulisou pro vyjádření vlastního stanoviska k tehdejším poměrům politickým a společenským, když se celková situace v Evropě nezadržitelně vyhrocovala. A tak Renoir předkládá své rozumné protiválečné teze, své myšlenky o přirozeném konci výsostného postavení aristokratické vrstvy. Je to též o přátelství, o úctě k lidskému životu, o důsledném vykonávání povinností, o touze po svobodě, o naději, o důsledcích válečných hrůz, o lásce a pochopení. Renoir ukazuje jasné obrazy, snaží se vzbuzovat národní hrdost, pokouší se vydolovat vše lidské z každého jednotlivého člověka. Válka dokáže sbližovat i zdánlivě velmi odlišné typy lidí různého rasového původu i sociálně-třídních poměrů a krajní životní situace dokáží odhalovat pravé charaktery lidských duší. Mocenské ambice dokáží být zhoubné pro jednotlivce i celé národy. A i v takových trudných dobách si lze uchovat morální čest. Mezi hlavní postavy příběhu patří zajatý a temperamentní poručík francouzské armády Maréchal (dobrý Jean Gabin), lidský aristokrat a zajatý kapitán francouzské armády de Boeldieu (dobrý Pierre Fresnay), vznešený aristokrat, čestný pilot a kapitán německé armády se smutnou povinností von Rauffenstein (dobrý Erich von Stroheim) a další zajatý poručík francouzské armády židovského původu, movitého zázemí a dobráckého srdce Rosenthal (zajímavý Marcel Dalio). Z dalších rolí: půvabná německá selka s nečekaným sblížením Elsa (šarmantní Dita Parlo), veselý vtipálek a francouzský důstojník Cartier (Julien Carette), francouzský důstojník a nadšený budovatel tunelu (Gaston Modot), slušný dozorce a německý seržant Arthur (Werner Florian), či malá a nevinná Lotte (Little Peters). Film rozhodně nepůsobí zastarale, ale má svoji stálou svěžest. Myšlenky nejsou omezeny žádným časem. Touha po svobodě se stává pudem a touhou. Válka nedává mnoho smyslu lidským bytostem. Osvíceným a vznešeným aristokratem může být každý člověk, pokud si dokáže zachovat přirozenou úctu k ostatním. Díky přátelství a lásce lze překonat nejednou krušnou chvíli i těžké životní překážky. Film má své myšlenky, strhující místa a především hluboké poselství lidskosti.

plakát

Čarodějův učeň (1977) 

Karla Zemana mám mnohem raději jako filmového tvůrce, který dokázal svým jedinečným způsobem propojit animovanou tvorbu s klasickým hraným filmem. Jeho čistě animovaná tvorba je rozhodně kvalitní, ale už mi nedokáže dát tak hluboké uspokojení z té hravé a vizuálně dokonalé podívané. Každopádně každá pohádka má ve svém základě temný, svíravý, či až hororový prvek, který vychází ze starobylých bájí, legend a pověstí. Čarodějův učeň je toho více než příkladnou ukázkou. Krušné životní podmínky mohou i nechtěně pomáhat vzestupu zla v životě lidských společností. Ale pokud jsou v jednotlivci stále zachovány základy lidskosti, je vždy šance na vítězství dobra nad zlem. Nadpřirozené schopnosti mohou sloužit i pro dobré věci, ale pokud je lidská duše zatížená závistí a touhou po bohatství, slouží tyto schopnosti k páchání křivd a nezákonného vlastního obohacování. Naštěstí v lidech zůstává víra ve spravedlnost a čistou lásku, která dokáže přemoci veškeré zlo. Animační stránka filmu je na vysoké úrovni, příjemný je i hlas vypravěče ústřední postavy mládence Krabata v podání Luďka Munzara a hlas temné stránky zla v podání Jaroslava Moučky. Je to příjemně převyprávěný příběh o temných i dobrých stránkách lidské duše.

plakát

Ukradená vzducholoď (1966) 

Karel Zeman dokázal geniálním způsobem vytvářet dobovou atmosféru v dané době na daném místě. To jeho prolínání animační činnosti s hraným filmem v určitém stylu, který je typický pro vyobrazovanou dobu, dělá z jeho filmů jedinečný zážitek. Je to pohlazení, je to oslavná óda, je to odraz slunečního svitu na hřbetní ploutvi rozdováděného delfína na hřebeni mořské vlny. Jules Verne se pro Karla Zemana stal opět jednou výchozím bodem. Do něj vložil svojí hravost, leckdy až příjemně ztřeštěnou. A myšlenku o přirozeném darebáctví malých kluků. A osobní protiválečný postoj. Jeho obrazy jsou poskládané do nejmenšího detailu z jednotlivých částí v uhrančivý a celistvý svět života a dobrodružství. Každý záběr žije svým vlastním vznešeným životem a vypráví svůj příběh o strachu, o touze, o naději, o vzrušení, o překážce, o vytrvalosti, o neohroženosti, o vzdoru, o ochotě, o tepu života. Secese ve slovech, secese v obrazech, secese v gestech, secese spolknutá nenažraným žralokem, secese zachráněná posledním členem z posádky Nautilu. Hlavní součástkou filmu je pětice kluků: Petr (Jan Malát) a Pavel (Josef Stráník) Málkovi, Martin Král (Jan Čížek), Tomáš Dufek (Hanuš Bor) a malý Jakoubek Kůrka (Michal Pospíšil). Ti se vzepřou falši dospělých, aby prožili největší a nejkrásnější dobrodružství svého života. A kdo by jim zdravě nezáviděl! Důležitou postavou je duchaplný a vytrvalý novinář Ardan (Stanislav Šimek s hlasem Jana Třísky), který jde neohroženě za svým cílem. Nejkouzelnější postavou je tajný agent číslo třináct (skvělý Karel Effa, občas též Stanislav Remunda), muž se zásobou technických pomocníků, tajným posláním a nezdolnou vůlí při plnění úkolu jakýmkoli způsobem. Z dalších rolí: mladá a statečná pianistka Katka (Jitka Zelenohorská), prohnaný majitel vzducholodě Findejs (skvělý Čestmír Řanda st.), jeho půvabná sekretářka Renata (Jana Sedlmajerová), Katčin bohatý otec Tenfield (Rudolf Deyl ml.), Martinova matka zpěvačka (Věra Macků), otec Petra a Pavla a cirkusák Málek (Jaroslav Mareš), Jakoubkova rázná babička (Marie Brožová), Tomášův otec a přísný prokurátor Dufek (Miloslav Holub), jeho vylekaná manželka (Eva Kubešová), neohrožený kapitán přepadené lodě (Josef Větrovec), starý šéfredaktor a Ardanův nadřízený (Václav Trégl), laskavý kapitán Nemo (Václav Švec s hlasem Zdeňka Štěpánka), tlupa banditů (Josef Haukvic st., Jan Teplý st., Josef Hlinomaz, či Miloš Nesvadba), a zástupci všehoschopné a nenasytné vojenské elity (Eduard Kohout, Zdeněk Dítě, či Miroslav Homola). Karel Zeman a jeho dílo patří k nejlepším inspiracím, které se nám může dostat, k našim vlastním jednotlivým i společným životům.

plakát

Bez pasu a bez víza z Kudlova do San Franciska (1964) 

Pan Prokouk v doprovodu Karla Zemana a Olgy Schoberové na výletě za Velkou louží. I na tomto dokumentárním díle je možné pocítit Zemanovu hravost a představivost.

plakát

Bláznova kronika (1964) 

Tak jako ostatní díla Karla Zemana, je i tento film záviděníhodným počinem po stránce vizuální, kdy je opět příběh doveden k dokonalosti s mistrovsky zvolenou a propracovanou animační stránkou. Silný je ironizující tón, se kterým se pohlíží na válečné konflikty. Bravurně si film pohrává s detaily, s postoji, se slovy. I vážné stavy věcí lze vyjádřit s lehkostí a humorem. Nesmyslnost války, nedobrovolná rukování, převlékání kabátů, přežívání krvavého masakrování prostých vojáků, válečné kořistnictví, flexibilita měnícím se poměrům, chytrost a moudrost bláznů, zásnuby vpádem, žárlivost, hrdinství, zbabělost, trest, láska, odměna a vykoupení. Třicetiletá válka jako praní špinavého prádla urozené vrstvy s jejich přirozenou snahou stát za každé situace na straně vítězících. Socha je příhodným mementem každého strachu i každé hrůzy. Blázni by měli mít pružný krk, který dokáže bezbolestně pohltit veškerou vrozenou agresivitu nadřazeného postoje. Čistá láska je idealismus, pro který se vyplácí postavit se přesile. Jedině blázni vidí pravou podstatu věcí. A pijan má svůj vzdor. Hlavní postavou je mladý sedlák Petr (dobrý Petr Kostka), nuceně verbovaný do války a, díky přestrojení, s úlisnou vtíravostí naháněný do chomoutu, Je naháněný, vyháněný, honěný, zaháněný, předháněný i doháněný. Je trestán i odměňován. Je chytán i pouštěn. Je spoutáván i osvobozován. Miluje prosté polní kvítky a spanilou paničku oslíka Jakuba. Důležitou postavou je také verbíř, mušketýr a mistr v převlékání kabátů Matyáš z Babic (skvělý Miloslav Holub) s neuhasitelnou žízní po zaslouženém pohodlném životě v blahobytu. Hlavní ženskou postavou je venkovská dívka Lenka (půvabná Emília Vášáryová), která díky amorkovi s lukem a šípem prožila svoji etapu blázna a šaška. Z dalších rolí: urozená, rozmazlená a roztoužená komtesa Veronika (Valentina Thielová), ctižádostivý, mstivý i zbabělý hejtman Varga z Koňousova (dobrý Karel Effa), pragmatický dvorní malíř snoubenců (Vladimír Menšík), ohýbající se a kulhající vachmajstr (dobrý Čestmír Řanda st.), duchaplný důstojník císařské armády (Josef Haukvic st.), hraběnka a matka Veroniky (Eva Šenková), její manžel a hrabě (Eduard Kohout), starý a moudrý dvorní šašek (František Kovářík s hlasem Františka Smolíka), či neúnavně hlásicí strážný na hlásce (Alois Dvorský). Válka nemívá vítěze, šíří a rozsévá bezpráví, hrůzu, strach a zkázu a smrt. Tento film vítěze má. Tím jsou diváci, kterým je, díky všem tvůrcům v čele s Karlem Zemanem, umožněno sledovat tento osobitý satirický filmový kousek. Lásko má, zaveď mě daleko od hlučící vřavy násilí!

plakát

Baron Prášil (1961) 

Pro mě je tento film vrcholným dílem Karla Zemana. To jeho propojení animace s konvenčním herectvím! Ty jeho hrátky s kouřem a kolorováním celého obrazu, či jeho části! Ta jeho hravost a představivost! Ta překrásně rozverná atmosféra celého filmu! Zeman dosáhl originálního výsledku, který mě opakovaně dokáže dostat do pocitu lehkého vznášení se nad rozkvetlou krajinou putování lidské duše při její cestě k dobývání nesmrtelnosti obrazu života. Tento zážitek mě přivádí do transu, kdy je možné pozorovat taneční rej ozvěny nevyslovených slov v záhybu slunečního svitu a škytání Luny, vábící do své náruče další okamžik úsměvu v jasu dívčích očí. Každý obraz je samostatná kapitola s vlastním příběhem. Každý záběr má vlastní nezaměnitelnou duši. Vykročit ke hvězdám může každý. Dojít až k nim se podaří jen těm nejvytrvalejším, kterým nevadí veškerou svou energie vkládat do nepřízemních cílů plnění vlastních snů a tužeb pod ochranou rukou osobního růstu jedinečnosti inspirace měsíčního prachu. Fantazie versus věda. Představivost versus znalosti. Hravost versus pragmatismus. Hvězdou filmu je Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen alias baron Prášil (skvělý Miloš Kopecký), muž, který za žádné situace, byť by byla beznadějná, neztrácí svou duchapřítomnost a skvělou náladu, se kterou s naprostou samozřejmostí překonává každou překážku i tíživou gravitaci zemskou. Jeho protihráčem i spoluhráčem, soupeřem i přítelem je astronaut Toník (Rudolf Jelínek), muž vědy a pokroku i vznešenosti a bláhovosti pocitu, který se nazývá láska. Z dalších rolí: žena v srdci obou hrdinů princezna Bianca di Castelo Negro (Jana Brejchová), básník velikosti lidské fantazie Cyrano z Bergeracu (Karel Höger), baronův přítel a kapitán holandské lodi (Jan Werich), neúnavně válčící velitel pevnosti generál Ellemerle (Eduard Kohout), přísně chráněný turecký sultán (Rudolf Hrušínský), kapitán uvězněné lodě (Bohuš Záhorský), předseda tureckého dělového klubu Barbicane (Richard Záhorský), či sultánův vrchní eunuch Hadži Baban (Jan Libíček). Vyletět ke hvězdám je hlavním cílem. Vyletět za svými sny... Vyletět v objetí inspirace lásky a toho pocitu výjimečnosti v očích zamilované a milované ženy... Překonat zemskou tíži, nezastavovat, letět, působit rozruch a letět a letět... Dál a výš... Dál a výš... Dál a nepřistát zpět... Karel Zeman a jeho díla jsou inspirativní. Baron Prášil tím o to více.