andrewz

Jeden obrázek vydá za tisíc slov. 20 %

Na velkofilm pro masového diváka neobvykle sofistikovaný scénáristický koncept by se dal přirovnat k Rubikově kostce, během jejíhož nesnadného skládání, byť zpříjemněného masáží od šikovné Thajky, si za úspěšné rozřešení nárokujete odměnu minimálně v podobě letu první třídou do exotické destinace, kde vás čeká mnoho nových, intenzivních a nezapomenutelných zážitků. Namísto toho dostanete ke svému zklamání pouhý vnitrostátní autobusový zájezd, kde vás nemá moc co překvapit. Ambice stát se Matrixem 21. století tak zcela nevyšla, nicméně každý pokus o originální sci-fi si v dnešní době rozhodně zasluhuje pozornost a uznání – tím spíš, když ho mají na triku tak schopní tvůrci, jakými Nolan s jeho ansámblem dozajista jsou. Dovolte mi závěrem drobnou Blu-ray agitku: velice vhodný kandidát na zakoupení podařené lokální edice, kde naplno vynikne dechberoucí technická stránka a která vám zprostředkuje možnost si projekci nejednou zopakovat, pro což je takto do detailu propracovaný film jako stvořený. 80 %

Vzhledem k látce byl filmu přiklepnut nebývale štědrý $tomilionový rozpočet. To samo o sobě nevěštilo nic dobrého. A vskutku to nedopadlo moc slavně. Bohužel, protože kvalitní základ by tu byl. Zvlášť asi ve dvou třetinách jinak přestřelené stopáže, kdy došlo k vyložení karet na stůl, ale režisér úplně ztratil kontrolu nad svým egem a zaměřil se na jediné – jak to, co zbylo po vyplacení královských honorářů, rozfrcat za samoúčelné efekty. To se projevuje zejména klišovitým a na plot-holes bohatým dějem (Hlavní hrdinka trpí v důsledku autonehody částečnou amnézií a nikdo se neobtěžuje vám to sdělit. Do adamantského zlatnictví ji zavedla telepatie? A kdo vlepil úryvek článku do fotorámečku?!). Na spoře oděnou Michelle, ať už hraje sebevětší hysterku v sebevětší fantazmagorii, se ale pokaždé rád podívám. Na Fordovi naopak není k vidění vůbec nic. Shrnutí? Jak známo, vlivem Trosečníka šlo o pouhou Zemeckisovu bokovku, čemuž výsledný tvar odpovídá. Že by předznamenání, že to s kdysi velkým filmařem šlo v dalších letech z kopce? 50 %

Nolanovic chlapci prostě mají za ušima. Jsme tu svědky vzácného jevu, který bych definoval jako „dospěle chytrý a komplexní blockbuster“. Ze švédského stolu vybírejte, jak je libo: velkolepé akční scény neruší vyžehlené polygony, nepředvídatelný děj nepřestává udivovat, romantická linka je uvěřitelná, divák není odkázán na vžití se jen do jedné postavy, tvůrci člověku zasadí do mysli nejednoho brouka a ti, kteří mají pro strach uděláno, si vychutnají děs nahánějícího záporáka, do jehož ztvárnění dal Heath Ledger všechno. A taky vším zaplatil. Snad jen ten ženský element, který by se u mne postaral o vzestup hladiny testosteronu, mi tu chyběl. Ale to bych už pouštěl svoje hnidopišství příliš na volno. 90 %

Geni(t)álně rozehraná psychologická partie, jíž dominují tři nezastupitelní účastníci. První, režisér Verhoeven, sice tvrdošíjně neupouští od svých perverzních trademarků, ale díky vhodné látce to vůbec nevadí, zejména když tentokrát dbá i na práci s herci a dává kolegům za kamerou prostor pro servírování kaviáru. Výsledná chuť je tak na rozdíl od jeho ryze hollywoodského debutu velmi vyvážená. Dalším je Michael Douglas jako neúspěšně abstinující „Střelec“. Jelikož tehdy právě vrcholila „šoustací“ fáze jeho kariéry a krátce po natáčení nastoupil na odvykačku, nemusel se nijak zvlášť přemáhat. A podobně je to s – prý ulhanou – Sharon Stone. Ta kvůli roli psychopatické spisovatelky Catherine Tramellové statečně odhodila všechny zábrany a po právu se zapsala do dějin kinematografie. Její provokativní interakce s okolím má přímo explozivní charakter a vystihuje vražednou schopnost svůdných žen si zcela podmanit nebohé zástupce opačného pohlaví. Sám bych snad nabídku na prožití vášnivé chvilky s ní odkýval navzdory riziku, že nebude mít dlouhého trvání. Velká škoda, že poslední třetina dělá z Douglase detektiva k smíchu. Že by mu Catherine opravdu „vyšukala mozek z hlavy“? 80 %

Tenhle očividný produkt 80. let se může sebevíc tvářit jako zrcadlo cynické americké společnosti, avšak není ničím jiným než béčkem, vezoucím se na vlně Terminátora. Naivita některých pasáží, potencovaná archaickou stop-motion animací, dosahuje takové míry, až by nejeden rodič mohl získat mylný dojem, že jeho dítko sleduje nezávadnou pohádku. To by ale stříkance krve s končetinami násilně oddělenými od těla nesmělo střídat požívání tvrdých drog či záběry obnažených ženských ňader. Co ale čekat od holandského řezníka Verhoevena... Ten roztěkanou režií utápí zajímavý námět (škoda že je rozvíjen sequely/seriály pochybných kvalit), až člověk vyvozuje, že se bude po zbytek života věnovat už jen šindelářství. Ale on to nakonec dotáhl tak daleko! Těžko mu však odpustit upřednostnění realizace vlastních perverzí před jen ledabyle nastíněnou psychologií (nebo softwarem?), zkrátka hlubším vykreslením ústředních postav. Pokud RoboCop jakožto film přece jen stojí za zhlédnutí, tak díky zdařilým maskám, návrhu kostýmu titulní postavy a jejímu hereckému pojetí sympaťákem Wellerem. Hlavně ten nese zásluhu na tom, že je figura RoboCopa považována za jakousi akční ikonu a některými snad i za kult. 40 %

Sergio Leone je osobitý režijní obr, který bude filmovému světu citelně chybět. Nebudu zakrývat, že nejsem bůhvíjaký znalec Leoneho filmografie či života, ale zhlédnutí klasického westernu Tenkrát na Západě mi k tomuto tvrzení bohatě stačí. Jen málokdo má i dnes takovou odvahu, aby poměrně snadno pochopitelný příběh o odplatě vs. chamtivosti, cti vs. chladnokrevnosti a naději vs. kruté realitě Divokého západu roztáhl do téměř tříhodinového eposu. Ten však nenudí ani vteřinu, ba naopak, film uběhne jako voda a divák hltá každou další scénu jako rozený fajnšmekr. Snad nikdo si netroufne na tak dlouhé statické záběry nepohybujících se lidských siluet či detailní, emocemi nabité výrazy tváří herců. Rovněž snad v žádných jiných než Leoneho filmech neuvidíte tak bohatou paletu fantasticky zahraných propracovaných charakterů. Ten cit pro načasování! Ta hudba! Zvláště melancholické Morriconeho téma pro roli okouzlující Claudii Cardinale mi bude v uších rezonovat ještě dlouho. Zkrátka, ódy bych mohl pět ještě hodiny. Na rozdíl od toho jsou výtky pouze drobné: nakládání s retrospektivou a střihem celkově by mohlo být jistější, neb jsem byl párkrát mírně zmaten (pravda, neviděl jsem nezkrácenou verzi), a místy okaté postsynchrony. Konečně však vím, že veškerý kredit, který putuje na konto tohoto filmového velikána (filmu nebo režiséra samotného, to v tomto případě nehraje roli), je plně zasloužený. 90 %

Těžce zamrzí do očí bijící recyklace některých gagů, to musí přijít na mysl každému, kdo nestrávil posledních 25 let v bezvědomí. A celkově prostě není moudré od filmu očekávat hluboce filozofický opus Carsona Claye hodný Oscara (...že ještě neznáte nezávislého režiséra-experimentátora, který zejména na evropských festivalech sbírá poslední dobou jen samé kladné ohlasy?). Ale díky několika originálním skečům a svěžímu místnímu zasazení se dá těch devadesát minut večer u televize bez problémů vydržet, navíc když jste za strpení odměněni překvapivě famózním finále. Vy, kteří svou negativní kritiku podkládáte argumentem, že Richard Curtis tentokrát nezaujal pozici scénáristy, nahlédněte hlouběji do závěrečných titulků, abyste paradoxně zjistili, že nad touto labutí písní oblíbené komické postavičky přebírá postem hlavního producenta mnohem komplexnější zodpovědnost. A i když se oprostíte od začátku nenávratných devadesátých let a svých melancholických vzpomínek, pořád vám televizní eskapády poťouchlého Mr. Beana připadají oproti těmto dvěma filmovým pokusům tak nesrovnatelně geniálnější? 60 %

„Jeden z nejnadějnějších režisérů své generace je po nevydařeném návratu Supermana odsouzen k doživotnímu sběru psích exkrementů.“ • „Cruise, bloudící v hustém oparu scientologie, pro své filmy představuje víc zátěž než výhodu.“ • „Proč točit film s předem známým koncem?“ • „Táhni zpátky domů, ty sektářská zrůdo!“ K čertu s takovými povrchními kecy, křičím zprvu z plných plic. Jenže při druhém zamyšlení, nebýt jich, neodcházel bych z kina tak nadšený, takže vlastně... díky za ně. Ty, Tome, vítej zpět mezi mými oblíbenci. Ne že bys podal nejlepší výkon kariéry, ale v prestižní společnosti Wilkinsona či Branagha jsi rozhodně neudělal ostudu. Tvůj producentský vstup a fakt, že volbu angažovat se v tomto nejistém projektu jsi učinil v době ne zrovna největší přízně veřejnosti, tvojí účast ještě povyšuje. Dovol mi ale, abych větší várku obdivných ód předal do rukou Bryana Singera. Jeho pevná režijní ruka, chápání zásady „méně je více“ či důraz na historickou autenticitu jej dělá největší, ač neviditelnou hvězdou Valkýry. Ve vrcholné části filmu (od samotného atentátu, jak jinak) jsem měl nutkání mu i líbat nohy – pod tíhou dění jsem ve zdárnost Stauffenbergova úkolu věřil téměř až do onoho mrazivého telefonátu. Možná bych při vybavení momentů nejistoty, jak to tedy s tím Hitlerem dopadlo, nebo při dialogy notně přiživované hrůzné představě, že nacismus přetrvá věčně, polaskal i zbytek jeho těla, nebýt na rozdíl od něj „straight“. :-) Pryč však od velebení jednotlivců. Tenhle film patří vedle Temného rytíře k tomu nejlepšímu s „MMVIII“ v závěrečných titulcích a připomíná, že filmů, vzbuzující zájem o historii a vzdávající hold neznámým velikánům našich dějin, se musí točit víc. 80 %

Maratónec se dostal do okruhu mého zájmu díky zdejšímu nejmenovanému „kolegovi“, s nímž se znám i osobně, jenž neváhal šetřit chválou a hodnotit absolutně. Jelikož v našich žebříčcích oblíbenosti existuje určitá shoda, dal jsem na jeho doporučení – s nadějí, že se konečně zbavím předsudků vůči snímkům staršího data výroby. Paradoxně jsem se jen utvrdil v tom, že dřívější filmová tvorba prostě není můj šálek čaje. Největší kaz na této údajné klasice shledávám ve velmi bezohledném zacházení s divákem. Místo toho, aby 1) scénárista William Goldman zbavil scénář všech irelevantních dialogů + pochybných pohnutek charakterů + nejednoznačných scén a přizpůsobil jej neznalci knižní předlohy a 2) režisér John Schlesinger posléze přetavil výsledek jeho práce v co nejvíce srozumitelný celek, oba vlivem lajdáctví nejednou vedou publikum ke zcela zbytečnému zmatení. Bohužel, platí to jak pro první polovinu, kdy člověk vůbec neví, která bije, tak i pro tu druhou, kdy se tolik kýžené uspokojivé vysvětlení jaksi pořád a pořád nedostavuje. Nebýt silného námětu, místy slušného řemesla, výborného Hoffmana a několika velmi zdařilých scén („dentistický“ zákrok, dobývání koupelny, Szell v metropoli), asi bych film založil hluboko do skříně a už o něm nechtěl nikdy slyšet. Takhle mu někdy v budoucnu asi dám ještě šanci, ale to až poté, co se vzpamatuji z pocitů dezorientace, které mi snímek přivodil, a co mi dorostou vlasy, které jsem si v důsledku vzteku vytrhal. Věřte mi, jen tak to nebude. 60 %