Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (34)

plakát

Kukačky (2021) (seriál) 

Uvidíme co druhá série, ale ta se prý chystá až v reakci na divácký úspěch, a tak je namístě hodnotit první sérii jako hotový produkt. Takže… Na jednu stranu dobře zvolený námět a názorná ukázka bolestných dopadů záměny novorozenců v porodnici. Na druhou stranu lavírování na hranici kýče a převážně slabí herci, přičemž mnohé můžete znát z nejhorších seriálů komerčních televizí. Achillovu patu ovšem vidím v konceptu. Od veřejnoprávní televize v daném žánru očekávám důraz na kultivaci diváka, což se seriálu nedaří. Hlavní dospělé postavy se přestanou chovat jako vyložení blbouni až v poslední půlhodině – celé ty hodiny předtím není na jejich jednání skoro nic, co by dovedlo vzbudit výraznější sympatie, natož bylo inspirativní (spíš naopak). Nejsem si proto vůbec jist, zdali ve sledování budu pokračovat. 50 %

plakát

Všechno bude (2018) 

Dvojice pubertálních honibrků, kdy ten zjevu skinheada trpí uši trhající logopedickou vadou a ten obézní nejspíš dospěje v nesnesitelně umanutého homosexuála, na útěku z domova svezou ve štípnuté audině hafana, stopařku a dědka, aby jim následně zatnuli tipec fízlové. A to je vše, přátelé. Členům České filmové a televizní akademie to bylo dost, aby zúčastněné zasypali cenami, ale u mě to tak tak stačilo na dokoukání, a to jsem navíc film předčasně netípl v (názvem vnuknuté) naivní víře, že všechno, co dělá kvalitní film kvalitním filmem, bude. Na závěr ale nepřišlo ani nějaké zajímavé sdělení. Chcete-li v tomto bezobsažném, nezáživném a vlastně zbytečném road movie vidět něco víc, zajistěte si minimálně důlní rypadlo. 40 %

plakát

Lída Baarová (2016) 

Zdaleka to nebyla taková katastrofa jako Na vlastní nebezpečí, ale i tak si u mne Filip Renč upevnil status vrcholného neumětela s kýčovitým až perverzním vkusem, kterého pouští za kameru ne zásluhou jeho filmařských schopností, ale spíše díky protekci a konexím. Tady to prozrazuje zejména slizký digitální look, který si nezadá s tou nejpokleslejší mexickou telenovelou, tradiční renčovská rádobyepičnost, kdy emočně neutrální scény mění v patetické přehnaně dramatická orchestrální hudba na pozadí, karikaturizace některých klíčových postav v čele s místy až směšným Hitlerem a Goebbelsem, kteří stejně jako všichni ostatní Němci pozoruhodně ovládají češtinu, a jako druhý jmenovaný kulhající narace (zejména nezvládnutý rytmus), tolik typická pro snad každého klipaře, jakým Renč v první řadě bezesporu je. Pokud už se pouští do celovečeráku, tak ať se aspoň nesnaží o nic seriózního. Navzdory té vší snaze mne odradit se však podařilo, abych byl osudem Lídy Baarové upoután, což přičítám zejména samotnému námětu a možná i půvabům Tatiany Pauhofové, která těch 106 minut činí o něco snesitelnější. 30 %

plakát

Já, Olga Hepnarová (2016) 

Jestli mi něco opravdu utkvělo v mysli, byl to výborný herecký výkon neokoukané polské herečky Michaliny Olszańské. Člověk by řekl, že obsadit do role Hepnarové cizinku nebude šťastné, ale postsynchrony se po většinu stopáže podařilo udržet na úrovni, o které si mohou Vorel s Renčem nechat jen zdát. Krom dalšího pozitivního dojmu, a sice že sledujete něco odlišného od běžné české produkce, toho ale film už bohužel mnoho nenabízí. Použité výrazové prostředky, které inklinují ke strohosti, statičnosti a chladnosti, možná vystihují psyché hlavní protagonistky a navozují kýženou letargickou atmosféru. Stejnou měrou ale i brání divákově hlubší imerzi. O nějaké empatii už pak vůbec nemůže být řeč. Hledě na pustou filmografii režisérů se přitom nedá ubránit podezření, že místo o záměr jde o způsob, jak zamaskovat neschopnost pracovat s různorodými vypravěčskými technikami. Fakt, že se díváte více na sled nesouvisejících útržků ze života narušené osobnosti než na strukturovaný a dynamický audiovizuální útvar, pak má za následek mj. to, že obrazy smrti působí stejně dramaticky jako ty zachycující nákup salámu ve večerce. Takhle si působivé kinematografické dílo úplně nepředstavuji. 60 %

plakát

Katastrofa letu č.19 (1997) (TV film) 

...ten pocit, kdy až při závěrečných titulcích zjistíte, že vás s předstihem překladatel názvu filmu důvtipně varoval. Tohle vskutku byla katastrofa, ale nikoliv letecká, jak jsem po úspěšném přistání v poslední minutě ke svému zklamání zjistil (minimálně ta užvatlaná blonďatá hysterka u okénka si zasloužila zemřít!), nýbrž scénáristická. Nejabsurdnější ze všeho bylo, že se vlivem srážky dopravnímu letadlu zasekne výškovka, takže může jen stoupat, aby ve výsledku kapitán všechny ty těhotné ženy, bezbranné důchodce, zasloužilé veterány a nevinné děti ušetřil udušení tím, že potlačením kniplu prudce sestoupá do bezpečné letové hladiny, aniž by mezitím poruchu kdokoliv odstranil. Že by se v takové rychlosti letadlo, navíc s narušenou strukturou trupu, okamžitě rozpadlo, ani nemluvě. Pobavilo i to, jak před realizací té nejkrkolomnější záchranné akce v dějinách aviatiky (co takhle radši aspoň zkusit zvýšit odpor předku vysunutím příslušné části podvozku, vy géniové?) všichni řeší riziko dekomprese, přitom k ní došlo už mnohem dřív, kdy vojenský vrtulník krom milimetrově přesných zásahů zmíněné výškovky zjevně prostřelil i plášť draku. Nicméně se klaním před hereckým mistrovstvím nebožtíka Uricha. Udržet si suverénní vystupování a vážnou tvář, když máte figurovat v tak nesmyslné story, je přinejmenším na Zlatý glóbus – mnohaleté zkušenosti s hraním v těch největších televizních břečkách tady beze zbytku zužitkoval. 10 %

plakát

Forrest Gump (1994) 

Forrest byl odjakživa dobrosrdečný podivín se sklony narušovat průběh společenských událostí. Tady však podobnost mezi knihou a filmem končí. Winston Groom si bezesporu zaslouží kredit za to, že tuto mnohými milovanou postavu přivedl na svět. Forrestovy v knize zdokumentované oxido-siřičité excesy ale jakoby předznamenaly, jaký z ní získám dojem. Navzdory diagnóze idiota tam totiž nesmyslně připomínal spíše společensky neohrabaného génia. Ať tak či onak, jeho kariéře vyhuleného rockera nebo wrestlingové superstar jsem absolutně neuvěřil. Scénárista Roth však tuto nesourodou látku uchopil za správný konec a dokázal z ní vyždímat maximum, když příběh paradoxně povýšil tím, že Forresta degradoval na regulérního, byť stále ještě soběstačného mentála. Výjimečným jej ve filmovém pojetí nečiní jeho konkrétní skutky, nýbrž schopnost prožít i přes nepřízeň osudu pozoruhodně bohatý a relativně šťastný život, a to i díky jakési vyšší síle, která jej instaluje doprostřed skutečných historických událostí Ameriky 20. století. Dejte takový kvalitní materiál do rukou režiséra, který umí dostat celuloid na hranice možností, a dostanete hřejivou klasiku, která nestárne. Chválit herecký výkon Toma Hankse, ale taky varovat před všudypřítomným sentimentem – to by bylo nošení dříví do lesa. 90 %

plakát

Piráti ze Silicon Valley (1999) (TV film) 

Infantilně zjednodušující, narativně impotentní a dějově polovičatý důkaz, že pouhý zajímavý námět k natočení kvalitního filmu zdaleka nestačí. Na televizní projekt se zanedbatelným rozpočtem však musím vyzdvihnout vcelku zdařilé vykouzlení atmosféry „Zlatého věku počítačů“ a pochvalu si zaslouží i místy výstižné zpodobnění náboženského fanatika a technologického nadšence Steva Jobse Noahem Wylem. Z druhého tábora jsem snadno identifikoval poloplešatého šprýmaře Steva Ballmera, což bohužel nemůžu říct o Billu Gatesovi – nejenže si tak jednostranně záporné vykreslení nezasloužil, ale hlavně mi v podání jeho postavy chyběl Gatesův pověstný pragmatismus a mladický zjev studenta 7.A. Vzhledem k tomu, že i nedávný jOBS zaznamenal chladné přijetí, nezbývá než doufat, že se Dannymu Boylovi s Christianem Balem podaří z tématu tzv. „Největší průmyslové krádeže 20. století“ vytěžit víc. 40 %

plakát

Den, kdy se zastavila Země (2008) 

V 21. století působí tato trikově mdlá a bezduše doslovná ekologická agitka kdekoliv jinde mimo vysílání Fox Kids zcela nepatřičně. Jakožto notorický chlípník jsem obvykle otevřený výměnou za estrogenový úplatek přimhouřit oči, ale tentokrát mě k lepšímu hodnocení „nepřemluvila“ ani maximálně pomilováníhodná, jak z japonského manga vystřižená Jennifer Connelly. A to už je co říct. 30 %

plakát

Mlčení jehňátek (1991) 

Filmové Mlčení jehňátek má (na rozdíl třeba od Howardovy rozporuplně přijímané Šifry mistra Leonarda, kterou kvalitativně stavím jen o stupínek níže) tu smůlu, že důkladně znám jeho literární předlohu. Krom zdařilé dramatizace vyhrocených pasáží toho nad rámec díla Thomase Harrise mnoho nepřináší: to, co činí film sám o sobě kvalitním a nezapomenutelným, zřetelně pramení již z knihy. Navíc, okleštění o vedlejší příběhové větve by jistě šlo provést elegantněji a občasná scénáristova snaha o invenci působila spíše kontraproduktivně. Stran kontroverze, profesorská preciznost, s jakou Harris přibližuje problematiku transvestitismu nebo forenzního vyšetřování, jej v mých očích vyviňuje z podezření, že chtěl pouze lacině šokovat. U Demmovy adaptace, která v tomto směru ztrácí (oči týden staré mrtvoly září krásou jako u Barbie™ od Mattela®; vyšilování homosexuálního devianta naplňuje ten nejohranější stereotyp), se však těmto podezřením nelze úplně ubránit. Tlumí je hlavně vynikající herecké obsazení, kde bych zmínil na pohled křehkou, ale pokřiveným dětstvím zocelenou Starlingovou v podání Jodie Foster. Hopkinsova geniálního krvelačného psychiatra Lectera netřeba jakkoliv rozebírat – on je důvodem, proč se Mlčení jehňátek stalo trvalou součástí dnešní popkultury. 80 %

plakát

Podvodníci (2000) (pořad) 

„Nedlužíte svým podvedeným divákům pravdu?“ ptá se investigativní reportérka. „Divákům dlužím tak maximálně 43 minut vzrušující zábavy,“ reaguje producent pořadu. V naivní víře, že jde o nefalšovanou reality show, jsem se nenudil. Dál ale sledováním pořadu nehodlám zabíjet čas. V pravém světle totiž Podvodníci ztrácí veškerou atraktivitu. A navíc se mi nezdá fér, jak nestydatým způsobem tahají tvůrci diváky za nos – tím spíš, jak často se snaží sami moralizovat. 30 %