Sobis87

Ono není vůbec těžké dělat si ze série Twilight srandu a popravdě mě vůbec nepřekvapilo, že se tvůrčí duo Friedberg/Seltzer, které stojí za těmi nejohavnějšími parodiemi, pustilo právě do zesměšňování jednoho z největších filmových fenoménů naší doby (bohužel…). Překvapilo mě naopak to, že se v této parodii najde i několik povedených gagů (!). Celkem dobrý dojem, které ony gagy budí, je však spolehlivě pokažen kvantitativně nesrovnatelně vyšším množstvím vtipů trapných až otřesných…a ve své podstatě pak především nevtipných. Z tohoto filmu by se dal sestříhat celkem snesitelný pětiminutový kraťas, ale dívat se na takové zvěrstvo více než hodinu je opravdu o zdraví. P.S.: Znalost parodované série Twilight je samozřejmě povinností, v opačném případě jsou následky sledování Vampires Suck přímo katastrofální.

Tenhle film nejspíše moc nepotěší fanoušky Bena Stillera – komika, neboť jeho komediální talent je zde využit velmi sporadicky. Greenberg je především dramatem točícím se kolem jedné psychicky nestabilní persóny, která má problémy jednat v souladu s běžnými společenskými předpoklady. Filmu chybí výraznější a ucelenější dějová linie a celé vyprávění prakticky funguje na principu nahodilosti a epizodičnosti. Jednotlivé epizodky pak stmeluje romantická dějová linie mezi titulním Greenbergem a zaměstnankyní jeho bratra, kterému se má starat o dům a o psa. Vedle precizního výkonu Bena Stillera (nejedná se o jeho první dramatickou roli) a Rhyse Ifanse mě na celém filmu zaujal poněkud agresivní přístup k filmovému střihu, kdy jsou jednotlivé scény ukončovány dříve, než by divák čekal, následkem čehož zůstávají některé akce nedořečené, avšak jejich výsledek pak bývá nepřímo objasněn prostřednictvím scény následující. Tomuto filmu není prakticky co vytknout, technicky je dobře zvládnutý, civilní herecké výkony v některých momentech doslova nadchnou, scénář je dobře vykonstruovaný, tematizuje všednost a oplývá dobrými dialogy, avšak díky velmi pomalému tempu a absenci sekundární dějové linie, která by vyplňovala hlušší místa, Greenberg míst sklouzává k nudě a v rámci indie tvorby vlastně nepřináší nic nového. Pokud bych se měl znovu podívat na nějaký film, ve kterém člen komediálního uskupení Frat Pack (Ben Stiller, Owen Wilson, Luke Wilson, Steve Carell, Vince Vaughn, Jack Black, Will Ferrell) koketuje s dramatickou tvorbou, napodruhé bych se raději vrátil ke snímku Dan in Real Life se Stevem Carell, který je přeci jen zábavnější.

Z filmů žánru životopisného/hudebního se během let stala předvídatelná podívaná, která rezignuje na vypravěčskou originalitu a místo toho nabízí pouze popisné epizody ze života známých postav, na jejichž popularitě staví atraktivitu celého filmu. Takové filmy jsou pak vděčnými látkami pro herce toužící po nějaké té oscarové nominaci. Povětšinou to jsou filmy technicky precizní a dobře zahrané, které fungují jako vděčné inscenace pro zaryté fanoušky a „náborové filmy“ pro diváky tvorbou umělce, o němž film vypráví, neposkvrněné. V těchto případech se pak ikonické momenty ze života hlavní postavy a samotný výkon herce, jenž tuto postavu ztvárňuje, staví mnohem výše nad potenciální záměry o inovativní přístup k látce a umělecké ambice samotných filmových tvůrců, následkem čehož se z takovýchto filmů stává sterilní a ničím nevybočující podívaná. Toto tvrzení samozřejmě není možné brát jako pravidlo, spíše se jedná o lehce nakažlivý mor postihující ty méně osobité snímky daného žánru. Např. Joe Wright skrze sobě audiovizuální virtuozitu povýšil životopisného Sólistu na osobitou podívanou, která jen prostě nepopisuje životní příběh.____ Film The Runaways vykazuje většinu výše uvedených znaků, avšak režisérka Floria Sigismondi, která natáčela klipy např. pro Marilyna Mansona (Tourniuet, The Beautiful People) a Davida Bowieho (Little Wonder,…), tématu své celovečerní prvotiny rozumí natolik, že se jí podařilo nijak originálně pojatý scénář poutavě zadaptovat v duchu 70. let a éry glam-rocku. Díky ní jsou The Runaways i přes svou předvídatelnost a scénáristickou „zaprděnost“ (což však neplatí o svěže pojaté úvodní scéně s menstruací…) svižnou a zábavnou podívanou, která zaručeně potěší fanoušky kapely. Největší rozruch tento film vzbudí nepochybně skrze obě hlavní aktérky, Dakotu Fanning a Kristen Stewart, které v rolích odvážných rockových div Cherie Currie a Joan Jett celkem rázně zaútočily proti všeobecných představách o jejich osobách, jak je prezentují média a vnímá širší společnost. Dakota se proslavila jako talentovaná dětská herečka a nyní na prahu dospělosti ve filmu vystupuje v erotickém prádle, šňupe koks, „fuckuje“ a pálí jednu cigaretu za druhou. Stejně tak i energická Kristen Stewart v punkovém sestřihu a pánské kožené bundě ani vzdáleně nepřipomíná tu křehkou Bellu ze série Twilight, která ji proslavila. Vzhledem k úvodu mého textu to bude nejspíše znít jako vynucené klišé, avšak je nutné dodat, že se obě herečky svých partů zhostily na výbornou, což platí i o jejich hlasovém projevu – to, že jsou ve zpívaných pasážích ponechány jejich hlasy, mě velmi potěšilo. Tradičně skvělý je Michael Shannon v roli producenta Kima Fowleyho jakožto jediné výraznější mužské postavy. ____ The Runaways nepředstavují žádnou (r)evoluci ve svém žánru, ale pro své výše zmíněné kvality si nepochybně zaslouží pozornost. 75%

Pasažéři: ikona dobrodružných filmů Harrison Ford; král charismatických záporáků Gary Oldman; Glenn Close; William H. Macy, ad. Pilot: Wolfgang Petersen - režisér skvělých thrillerů S nasazením života, Smrtící epidemie a Ponorka. Vyhlídky na příjemný let se bohužel velmi záhy rozplynuly především díky Andrewu W. Marloweovi (scénárista seriálového shitu Zmije), který dráhu letu určoval. Pasažér Harrison Ford po celou dobu cesty trpěl nekontrolovatelnými záchvaty patriotismu, což se dá prohlásit i o pilotech v doprovodných stíhačkách. Pilot Petersen se snažil seč mohl, avšak těch turbulencí během letu bylo velké množství. Do stejného letadla už nikdy nevlezu.

Hodnocena je prodloužená – více než tříhodinová – režisérská verze. Ačkoliv matku všech starořeckých hrdinských epik – Iliadu – znám, spousta detailů od jejího čtení (byla to, tuším, povinná četba na střední škole) se z mé mysli již nenávratně vytratila a před projekcí její filmové adaptace jsem si dokázal vybavit jen základní příběhovou kostru a jména ústředních postav (těch je tu celkem dost, společenstvo Prstenu se může jít klouzat…). Vzhledem k tomuto prostému faktu mi nepřísluší převzít na sebe roli kritika hodnotícího míru věrnosti předloze, neboť jednoduše nedisponuji pro tento úkol dostatečným množstvím znalostí. Dle dodatečného sběru informací (viz mim jiné i sekce „zajímavosti“ zde na csfd)však mohu konstatovat, že změn vůči předloze nebylo málo a některé z nich byly dosti rapidní, z výše uvedených důvodů však tuto problematiku přenechám osobám povolanějším. Zmínil bych snad jen mnohými diskutovanou a velmi markantní změnu – vyškrtnutí božstev z celého příběhu. Postavy o nich nezřídka mluví, poskytují jim oběti, konají v jejich jménu, doufají v jejich náklonnost a sílu a bojí se jejich zloby. Samotní bohové však do příběhu vůbec nezasahují, nezjevují se a zastávají pouze funkci abstraktní. Tento film se však nejmenuje Ilias, nýbrž Troja, nepovažuji ho tedy za přímou adaptaci literárního díla a ve výsledném filmu spatřuji spíše snahu o natočení příběhu o trojské válce, kdy Ilias slouží „pouze“ jako volná předloha faktu, na jejíž základě chtěli tvůrci vytvořit realistickou rekonstrukci – jednoduše řečeno natočili vizi toho, „jak to tehdy ve skutečnosti mohlo vypadat“ – absence božstev je v tomto případě tedy logická. ______ Pokud budu Troju hodnotit bez ohledu na předlohu a s jasnou představou o tvůrčích záměrech, musím ke svému velkému překvapení (negativní reakce udělaly své) uznat, že se jedná o celkem vyvedený film, kterému prakticky není moc co vytknout. Největší problém spatřuji v obsazení dvou postav, jejichž zapovězená láska vyvolala celý konflikt. Orlando Bloom jakožto Paris je krajně nesympatický (oproti roli Baliana v nedoceněném Království nebeském – rozšířené verzi) a pokaždé, kdy se objevil na plátně, jsem mu přál dýku mezi žebra. Diane Kruger v roli Heleny předvádí nijak zvlášť výrazný výkon a funguje zde prakticky jen jako atraktivní tvářička s dokonalým poprsím, která pobláznila hlavu jednoho puberťáka. Její postavě chybělo i něco navíc než jen hezká tvářička, pod tou pohlednou skořápkou se nacházela jen prázdnota a možná proto jsem nebyl schopen uvěřit té legendární velké lásce, která rozpoutala jednu z největších bitev antiky – spíš to na mě působilo jako chvilkové naivní vzplanutí poblázněných dětí. V porovnání s Helenou mi srdci o mnoho více přirostla oduševnělá Briseovna v podání Rose Byrne, přičemž romance mezi ní a Achillem na mě zapůsobila znatelně více. Až na tyto výjimky Troja oplývá skvostným obsazením – Brad Pitt jakožto Achilleus ze své nejednoznačné a vrstevnaté postavy vytěžil maximum a po většinu filmu je zatraceně „cool“, Eric Bana v roli Hektora je natolik sympatický, že z jeho úst i ty nejnaivnější dialogy zní celkem přijatelně, Brendan Gleeson a Brian Cox jako záporáci s jasnými motivacemi si své role vyloženě užívají a Sean Bean v roli Odyssea by si zasloužil vlastní film…třeba o tom, jak se vrací domů. Akorát ten Peter O´Toole po většinu času takříkajíc „jede na neutrál“. _____ Vizuální stránka filmu je umírněná v duchu realismu, takže se nedočkáme žádných povrchně efektních atrakcí, režie Wolfganga Petersena se nestaví nad vyprávění a ačkoliv tento německý rodák poněkud tápe v masivních scénách a velkých celcích obecně a jiní režiséři v čele s takovým Ridley Scottem by zajisté stvořili osobitější a pohlednější podívanou, faktem zůstává, že Petersen v kontaktních soubojích přímo exceluje. Pokaždé, když se Achilleus se svým mečem řádně rozparádí, stojí to zato Vrcholem celé Troji je pak duel Achilleus-Hektor oplývající strhujícím adrenalinem, napětím, rytmem a parádní choreografií. U této scény mě navíc potěšilo užití hudby z Planety opic (r. Tim Burton) od Dannyho Elfmana, která v klasické kino-verzi, myslím si, chyběla (vzhledem k problémům s tvorbou soundtracku pro film by mě to ani nepřekvapovalo). _____ Troja je přes zmíněné výtky solidně odsýpající epickou podívanou, která mě navzdory masivní stopáži ani na moment nenudila, což považuji za velký úspěch. Jedná se spíše o film několika skvělých scén (celý úvod s pobíhajícím psem a Achilleovým prvním bojem je boží) a velkých jmen (a charakterů), který v emocionální rovině někdy úplně selhává (hl. románek Parida a Heleny) a v neakčních pasážích doplácí na naivitu některých dialogů.

S Tetrem Francis Ford Coppola dále rozvíjí nový směr ve své tvorbě nastolený rozporuplně přijatým (avšak fascinujícím) snímkem Youth Without Youth, stále více se odpoutává od mainstreamu a navzdory vysokému věku ke svým autorským počinům přistupuje jakožto mladý nadšenec toužící po stylistických a formálních experimentech a vyzývavém ohýbání představ o adekvátním filmovém tvaru. Tento „filmový spratek“ mladé generace filmařů 70. let může být díky oběma výše jmenovaným filmům konečně považován za opravdového auteura, jehož odhodlání sejít ze zažité cesty a vzdát se osvědčených postupů s rizikem odmítavého přístupu běžného diváka mi připomíná práci filmařů francouzské nové vlny 60. let v čele s Jeanem-Lucem Godardem. On má Tetro celkově velmi blízko k francouzské nové vlně, a to nejen z hlediska nepřátelství vůči konvencím. Sama titulní postava je velmi vzdálená představám klasického konzervativce, charaktery a vztahy jsou centrem vyprávění a místo trojaktového rozvržení je příběh spíše episodický – místo kauzality očekávejte nahodilost v duchu italského neorealismu. _____ Pokud chcete porušovat pravidla a bořit konvence, musíte je nejdříve dobře znát a jestliže filmaři jako Godard, Truffaut, Rohmer nebo Rivette pěstovali své intelektuálské kvality v oblasti filmu jakožto filmoví kritici a teoretici (časopis Cahiers du cinéma), Coppola byl vržen přímo do víru formujícího se nového Hollywoodu, kde tvořil žánrové snímky a osvojoval si filmový klasicismus. Nyní ve věku jednasedmdesáti let se Coppola úplně neříká klasického stylu, ale jako tvůrce-veterán ho transformuje, deformuje a různě ohýbá. Z jeho práce lze poznat, jak si je jist filmovým médiem a o to více pak může zajít do krajnosti ve svém experimentování, aniž by se výsledné dílo roztříštilo ve změť nesourodých výjevů. Z formálního hlediska lze u Tetra zpozorovat některé prvky totožné s Coppolovými Dravými rybami (taktéž autorská záležitost) – především pak důraz na fotogenii jednotlivých záběrů snímaných na černobílý materiál, přičemž zde Coppola s kameramanem Mihailem Malaimarem inklinují k představě o fotografii do let 80. – fotogenie je chápána jakožto umění mizanscény, pečlivého komponování a přesného svícení, které mé blíže k realismu než ke stylotvornému užití. Jestliže se ve dravých rybách objevovaly některé předměty v barevné podobě (zlaté rybky v akváriu), Tetro obsahuje scény, které jsou kompletně barevné a dokonce mají i jiný formát – 4:3 – jedná se o scény z minulosti (divák je z klasických filmů zvyklý na obrácený postup – přítomnost je snímána barevně, flashbacky pak černobíle). Tetro, ač nevšední, je vizuálně nádherný – stejně jako zmíněný film Youth Without Youth – a doufám, že bude Coppola s Malaimarem i nadále spolupracovat. ____ Tetro osciluje mezi groteskou a vážným dramatem, svět tohoto filmu obývají groteskní figurky i tragické postavy s problémy jak z antického dramatu a při této bipolárnosti jsem si okamžitě vzpomněl na neorealistickou klasicku Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Doufám, že nízký divácký zájem (a nepochopení) u Tetra i Youth Without Youth Coppolu neodradí v dalším rozvíjení dosavadní tvorby, byla by to velká škoda, protože to jsou díla nadmíru zajímavá.

Nic víc než průměrně natočená a příšerně napsaná nízkorozpočtová nuda.

Youth Without Youth je atraktivní podívaná permanentně stimulující mozkové závity, u níž si nejsem jistý, zda jsem všechno pochopil přesně tak, jak bylo tvůrci zamýšleno, avšak ono přemýšlení nad ní mě náramně baví. Další projekce je v tomto případě povinností. Francis Ford Coppola tímto filmem zahajuje novou etapu své rozmanité tvorby, zcela se odpoutává od mainstreamu a Youth Without Youth by se spolu s následujícím Tetrem dalo označit za čistě artovou záležitost, která obsahuje tolik nezvyklých prvků, že může být pro běžného diváka nestravitelná. Z tematického hlediska se jedná o velmi komplexní dílo, které se nebrání složitější (a méně známé) filosofii, postavy zde dokonce mluví i dnes již mrtvými jazyky, jako je sanskrt nebo babylonština. Z celého díla lze poznat, že na jeho tvorbu bylo vynaloženo obrovské úsilí, ať už se jedná o práci historiků, filosofů nebo lingvistů. A co samotný Coppola, který měl před tímto filmem desetiletou tvůrčí pauzu? Své řemeslo rozhodně nezapomněl, ba naopak působí jako neomylný umělec, který má dokonale osahané veškeré prostředky, a tak si může dovolit trochu více experimentovat. S kameramanem Mihaiem Malaimarem divákovi servíruje jeden pozoruhodný záběr za druhým, přičemž vizuální stránka celého díla není nikterak prvoplánově líbivá, místo toho hýří nápady a odkazuje ke klasické kinematografii – delší statické záběry převažují, je kladen velký důraz na mizanscénu a precizní svícení. Celkový styl filmu je umírněný a nápaditý zároveň. Youth Without Youth navíc oplývá pohlcující atmosférou, která udržuje divákovu pozornost i v těch momentech, kdy si vlastně není moc jistý, o čem že se to vlastně postavy baví. ___ Tim Roth v ústřední roli je naprosto skvělý, stejně tak i Bruno Ganz spolu s nádhernou Alexandrou Marii Larou a já musím říct, že nový směr, kterým se Coppolova tvorba ubírá, se mi velmi zamlouvá. P.S.: Narážka na teorii o nadčlověku od mého oblíbence Friedricha Nietzscheho mě velmi potěšila.

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče.

Takhle nějak vypadá hollywoodský doják, který nejspíše vznikl na zakázku pro upevnění představ o pravém americkém snu. Houby velké drama, tohle je jak Zachraňte Willyho...jen bez kosatky. S tímhle ocucaným cukrkandlem se jděte bodnout, pane Lee Hancocku.