Sobis87

Když odhlédneme od hlavního hrdiny, který je klasicky „hitchcockovský“ („nepravý“ muž, který se k nadcházejícím událostem připlete dílem náhody), lze Na sever severozápadní linkou nazvat celkem přesnou variací na rané bondovky (tedy ty se Seanem Connerym), kde se dere do popředí špionážní zápletka. Roger Thornhill sice ve hře intrik neúčinkuje jako profesionál, avšak jakožto běžný občan uvrhnutý do špionážní hry funguje jako spouštěč mnoha komediálních momentů a osobně si troufám říct, že humor Hitchcockova Thornhilla je ještě lepší a údernější než ten Bondův, na čemž má samozřejmě lví podíl samotný Cary Grant se svou osobitou komikou. ___Hitchcockova režie je jako vždy precizní a z každé potenciálně divácky silné scény těží maximum, přičemž takovými scénami scénárista Ernest Lehman při psaní svého vrcholného díla rozhodně nešetřil. Na sever severozápadní linkou je studnicí ikonických momentů kinematografie, ať už se jedná o legendární a až na hranu napínanou scénu s práškovacím letadlem nebo o finální střet na Mount Rushmore, a i dnešnímu divákovi dokáže nabídnout poutavý příběh plný akce, napětí a trefného humoru. Žádná atrakce zde není pouze na efekt, vše slouží primárně příběhu a kdyby dnešní blockbusterová dobrodružství vypadala stejně jako Na sever severozápadní linkou, vůbec bych se nezlobil.

Po shlédnutí tohoto filmu již naprosto chápu, proč si Syd Field vybral právě scénář Čínské čtvrti jako jeden z názorných příkladů pro svou knihu „scenáristickou bibli“. Tenhle scénář je dokonale vybroušeným diamantem, který nejen že staví na poutavé detektivní zápletce, které nechybějí rázné body obratu a vše propojující vygradované finále, ale i samotné postavy jsou zde umně vyprofilované a všechny ty malé detaily (přejeté hodinky, brýle,…) nepřestávaly překvapovat po celou stopáž. Už samotný úvod nastavuje laťku zatraceně vysoko – během pouhých pár minut se skrze malou událost dozvíme vše potřebné – co hlavní hrdina dělá, jakou má povahu, atd. – geniální.Scénář je základem všeho a v tomto případě se precizního psaného textu ujal zručný režisér Roman Polanski, díky čemuž s přihlédnutím k obsazení (Jack Nicholson a Faye Dunaway) nemohl vzniknout jiný než skvělý film. V celém vyprávění není nic navíc, informace jsou dávkované s matematickou přesností a z vizuálního hlediska se jedná o Polanského standard (rozuměj precizní atmosférická podívaná). Čínská čtvrť je dokonalé žánrové řemeslo (film-noir), které mě i po několikátém shlédnutí nepřestává fascinovat svým perfekcionalismem a výborně vystavěným konceptem.

Jednotlivé scény v Podivných jsou řemeslně na precizní úrovni, mohou se pyšnit dobrou dramaturgickou stavbou a atmosférou, hlavním nedostatkem tohoto remaku je ovšem jejich propojení v celek prostřednictvím průměrného scénáře, který nešetří klišovými momenty, nelogickými situacemi a celkově je vlastně velmi předvídatelný.Největším scénáristickým úletem je scéna, kdy se hrdinka po propuknuvší maloměstské apokalypse vrací domů a první věc, co udělá, je to, že začne nervně sbírat oblečení z prádelní šňůry, což nejspíše mělo prohloubit psychologii postavy jakožto budoucí matky otupělé silným traumatem, ve výsledném podání ale celá scéna působí maximálně tak směšně. Takovýchto neohrabaných pokusů o hlubší vykreslení postav se ve filmu najde více, avšak díky výtečné režii debutujícího Brecka Eisnera, který se projevil jako žánrový fanoušek, se několik těch přešlapů dá odpustit a díky ďábelskému tempu si většinu nedostatků (převážně scénáristických) uvědomíte až poté, co film skončí. Gore efekty jsou skvělé, brutalitou se nijak nešetří, na druhou stranu ale není ani samoúčelná a výrazně nevytrhává z celkového zážitku. Veskrze průměrný (avšak divácky vděčný) scénář vedle režisérova nesporného talentu částečně kompenzují i zvolení herci v čele se sympatickým ranařem Timothy Olyphantem a v béčkových vodách zběhlou Radhu Mitchell. ____ Podivní jsou čistokrevným předvídatelným béčkem, které sice ztrácí body při snahách útočit na emoce a hlouběji profilovat postavy, na druhou stranu ale nabízí nemálo divácky atraktivních momentů (s výraznou podporou laciných ale stále funkčních lekaček) a s od úvodu nepolevujícím solidním tempem ani nestihne nudit. V rámci žánru rozhodně nadprůměr (na poli rejsků rozhodně), ovšem nic extra. 65%

Jestli dokáže někdo po sto letech, kdy vznikl film, na poli kinematografie stále něčím překvapovat, jsou to právě Japonci. Věřte, že Tokyo Gore Police nabízí pár věcí, které jste doposud neviděli (možná tak v nějakém anime...), monstra jsou zde opravdu originální a scény nápadité, bohužel to celé troskotá na technickém provedení nízké kvality a absenci většího nadhledu. Mám rád asijské úchylárny, přemrštěnou brutalitu a podobné výstřednosti, kterými se tu opravdu nešetří, ale pokud si tohle výstřední pozlátko odmyslím, musím uznat, že jako celek ten film moc nefunguje a v některých ohledech je až amatérský. Škoda, tvůrcům nechybí koule, s tím talentem to je ale už o něco horší.

Nebudeme si nic nalhávat, Souboj titánů z 80.let je sice nehynoucí klasikou, ovšem nápad udělat jeho remake není oproti ostatním projektům není až tak nelogický, a ačkoliv nedám na originál dopustit a neodmyslitelně patří k mému dětství, docela jsem se na novou verzi těšil. Výsledné hodnocení jasně naznačuje, že jsem se nejspíš těšil až moc. Souboj titánů nového tisíciletí se jednoduše moc nepovedl a lví podíl na tom mají scénáristé, či snad konečný zásah studia, které původní režisérskou vizi prý značně překopalo. ______Spoustě remakům bývá vytýkáno, že jsou zbytečné, protože prakticky zaobalí ten samý příběh do stejného hávu, nový Souboj titánů, ale nebízí příběh nový, vyznění některých postav je zcela rozdílné a těch pár chabých motivací taktéž, díky čemuž je existence tohoto remaku ospravedlněna. Paradoxně by ale tvůrci udělali lépe, kdyby původní příběh zachovali, neboť ten nový je až zoufale špatně napsaný, postavám chybějí jasné (a logické) motivace, dialogy šustí papírem, až to není hezké, základní pravidla kauzality jsou popřena a celá fabule je prakticky jen změtí epizodických střetů, které zaručeně naštvou svou nahodilostí a absencí vnitřního řádu._____Perseus jde lesem a nalezne meč. Fajn. Perseus jde zase o kousek dál a tam potká Pegase. To se ještě dá. O kousek dál jdou lesem Perseovi vojáci a potkají Kaliba. Vojáci jsou zmasakrováni, na místo dobíhá Perseus a následuje krátký souboj. Raněný Kalibos utíká, Perseus se svojí bandou za ním, najednou se na scéně objeví obří škorpióni, což tedy znamená další souboj. Když už je situace vyhrocená a Perseovi hrozí, že v několika příštích vteřinách zaklepe sandálem, na scéně se najednou objeví parta džinů a ukáže se, že tato banda dokáže škorpióny ovládat. Celá Perseova parta nakonec odjíždí na hřbetu ochočených monster za dalším takto konstruovaným dobrodružstvím. Toto je klasický případ špatně koncipovaného děje. Vidíte, jak neohrabaně jsou všechny ty události pospojované? Takovému vyprávění chybí vnitřní soudržnost a řád a celé to je založeno na epizodičnosti. Postavy prostě jen přecházejí od jedné atrakce k druhé – pár kroků v lese a divák se může kochat pohledem na létající koně; pár dalších kroků a máme tu první souboj s Kalibem; Perseus uběhne pár desítek metrů a vběhne tak do další atrakce – boje se škorpióny. Dialogy mezi atrakcemi jsou bohužel jen podprůměrně napsanou vatou, která pouze určí motivace postav(navíc i tak dosti pochybně) a když si připomeneme základní funkce dialogu z hlediska scenáristiky – tedy posun v ději a hlubší rozvoj zápletky, vykreslení postav a vztahů mezi nimi a komentář k situaci skrze optiku postav – musím podotknout, že ani v tomto ohledu scénář Souboje titánů nevyniká. ____Titáni jsou z hlediska příběhu velmi plytkou podívanou, která toho nemá moc na vyprávění a při svém epickém námětu vlastně ve výsledku připomíná spíše přímočarou (to je to správné slovo!) návštěvu zábavního parku s několika atrakcemi. Toto naznačovala už samotná stopáž filmu, která je jen něco málo přes hodinu a půl dlouhá, což je na zamýšlený epický kolos zatraceně málo (zde bych zmínil podobný průšvih – Náhradníky J. Mostowa; 88min). ____Abych ale jen nekritizoval a obhájil výsledné dvě hvězdičky v hodnocení, musím uznat, že jakožto jednorázová popcornová zábava Souboj titánů celkem obstojně poslouží, neboť režisér Leterrier dokáže zplodit aspoň nadprůměrnou akční sekvenci, přičemž první střet s Kalibem oplývá slušnou dávkou adrenalinu (ten druhý je ovšem naopak zoufale nedotažený a uspěchaný), následující potyčka se škorpióny je velmi solidní (zároveň ale i přitažená za vlasy a chaotická) a scéna s Medúzou taky celkem ujde, ačkoliv její potenciál nebyl plně využit. Závěr se slavným Krakenem pak už nedokáže překvapit, ale i tak se jedná o celkem efektní a režijně zvládnutou scénu, kýžená epičnost jí ale bohužel chybí, což je ostatně problém celého filmu. Početná tlupa kvalitních herců bohužel doplatila na jednorozměrné charaktery a nejlépe z celého filmu vychází Dán Mads Mikkelsen, který je sympatičtější než v příběhu neukotvený Perseus v podání snažícího se Sama Worthingtona. Souboj titánů je vizuálně a technicky velmi zdařilý (3D verzi ignoruji), design monster mě v některých případech dokonce nadchl, cameo sovy Bubo potěšilo a vlastně jsem se při tom uhánění za atrakcemi ani nestihl nudit. Potenciál látky ale bohužel nebyl ani z poloviny využit, překopaný příběh také nebyl nejšťastnější volbou a scénář celkově je katastrofou epických rozměrů…tak aspoň v něčem je ten film epický. V mém případě se jedná o obrovské zklamání, ale věřím, že v Hollywoodu by to šlo ještě hůř. Budu doufat v režisérskou verzi, ale nevěřím, že kvalita výrazně stoupne. 50%

Nejsem singl padesátnice, takže mě ten film tematicky silně minul, ale to, že neprožívám to samé, co postavy filmu, neznamená, že si nemůžu užít solidní senior komedii. Milostný trojúhelník Meryl Streep-Alec Baldwin-Steve Martin na mě sice zpočátku působil trochu nešťastně, protože jsem Martinovi po rejsku Růžového pantera přestal věřit, Baldwina jsem za jeho mladých let nemusel a Meryl Streep si jakožto herečky velmi vážím, avšak ve zvěrstvu Mamma Mia! předvedla, že dokáže být pěkně otravná. Po závěrečných titulcích tohoto filmu si nicméně sypu popel na hlavu, neboť všihni tři zmínění herci se sakra vyšvihli. Martin rezignoval na své šaškovské pitvoření a s přehledem zahrál citlivou a uvěřitelnou postavu, aniž by zanedbal i ty jemnější charakterové rysy, Streep odvádí svůj slušný standard, i když se její postava v souvislosti s logikou chvílemi chová poněkud podezřele a Baldwin…to je prostě božan. Už v seriálu 30 Rock předvedl, že mu komediální poloha na stará kolena zatraceně sedí a tady to navíc zdatně míchá s dramatickými prvky. Na menší ploše výrazně vyniká i John Krasinski, který doslova zazářil ve Tvrdých palicích, především pak ve Všude dobře, proč být doma a musím říct, že se tu rýsuje nový „wilderovský“ komik. Nějak se to komplikuje je prostě film postavený na hereckých výkonech, v tomto ohledu exceluje, s haprujícím scénářem to je sice už o něco horší, ale i ten nabízí dostatek zábavných a hlavně opravdu vtipných situací. Škoda jen těch několika slabších křečovitých chvilek, jako je třeba rozhovor vyzrálých žen o srostlé vagíně. Ale i tak slušná zábava. 75%

V pořadí již pátá bondovka zaznamenala znatelný kvalitativní pokles snad na všech frontách. Ačkoliv je samotný námět celkem zajímavý a zlotřilecký plán organizace SPECTRE prezentovaný v tomto díle patří k tomu propracovanějšímu, zpracování tohoto konceptu do scénáře se ve výsledku už moc nepovedlo, respektive to je chvílemi docela natahovaná nuda. Bohužel znatelně ubylo i humoru, Connery už tolik nehláškuje jako v Thunderballu a celý nápad s přetvořením agenta 007 v japonského ninju (včetně modifikace obličeje!) mi přišel poněkud nešťastný a (v tomto případě) nechtěně vtipný. Dokonce i bondgirl je v tomto díle nevýrazná, což po předešlém Thunderballu, který se mohl pyšnit hned dvěmi uhrančivými představitelkami, dost zamrzí. Slovo „nevýrazná“ celkem dobře vystihuje i akci, která mě až na scénu s vrtulníky moc nebavila, postrádala nápad a promyšlenost z Goldfingera, což zvláště ve výbušném finále, které mělo nemalý potenciál, nepříjemně překvapilo. V případě záporáka se zde opakuje stejná situace jako u Dr. No – padouch, v tomto případě samotná hlava organizace SPECTRE Blofeld, se objeví až v posledních dvaceti minutách a nehledě na to, že je ve výsledku celkem působivý, to filmu dosti ubližuje, neboť Bondovi tak v předcházejících dvou třetinách chybí silný protihráč. V tomto ohledu jsem si začal ještě více vážit Srdečných pozdravů z Ruska, které měly skvělého padoucha, což platí i pro Goldfingera a i Thunderball v tomto ohledu vítězí, neboť jeho záporák (fyzicky) prostupuje celým příběhem. Přes všechnu tu kritiku je film Žiješ jenom dvakrát stále nadprůměrnou bondovkou, z první pětice filmů s Connerym ji ale hodnotím jako nejslabší. 70%

Takhle to vypadá, když si strážci zákona bojující se závislostí na koblihách hrají na akční hrdiny 80.let...směšně. Amerika musí být opravdu nebezpečná, když tam nechají po ulici běhat s bouchačkou skoro každého. Kdyby se to nebralo tak vážně, byl by z toho asi celkem fajn sitcom.

U tohohle filmu jsem se hodně nasmál, což ale nebylo úmyslem tvůrců, neboť Zelené barety se berou zatraceně vážně...a o to jsou s přihlédnutím k výsledným "kvalitám" vtipnějších. Ona ta okatá propaganda je prostě jen k smíchu, o kýčovitých dialozích ani nemluvě a starý John Wayne jakožto Rambo šedesátých let a hodný strýček ze sousedství v jednom je také zábavný tím nechtěným způsobem. Tenhle film byl předvojem pro tupá akční béčka pekelných 80.let, bohužel se ale nevyrovná jejich zábavnosti - Komando je prostě jenom jedno.

Já tomu Emmerichovi asi prostě nikdy nepřijdu na chuť. Jeho narativně strohé filmy vystavěné jako prvoplánová přehlídka destruktivních atrakcí mne upřímně nudí, stejně tak velké množství patosu a přestřelený patriotismus. Jak nad tím tak přemýšlím, tak skoro ke všem jeho filmům bych mohl psát stále ten samý komentář, neboť Emmerich se jako režisér a vypravěč vůbec nevyvíjí a omílá stále to samé dokola – národní hrdost, rodinné hodnoty, spojení národů vlivem velké katastrofy/hrozby, infantilní humor a spousta, spousta destrukce. To vše platí i pro americký remake Godzilly, která ve své době mohla ohromit trikovou stránkou a megalomanstvím, to ale nemění nic na tom, že tenhle film není ničím víc než jen tupým blockbusterovým béčkem. Navíc snaha o přiblížení se krvelačným velociraptorům ze Spielbergova Jurského parku ve scéně s mláďaty působí celkem uboze, nehledě na to, že Godzilla ničící New York podezřele vznikla necelý rok poté, co zmíněný Spielberg nechal řádit T.Rexe po ulicích Los Angeles ve Ztraceném světě. Trendy se holt musejí následovat, takový je Hollywood. 50%