kingik

Gay hudba v podání dvou gaylordů. Hudba, z níž se mně chce slzet dojetím, že tohle někdo může regulérně vypustit do hudebního světa. S hudbou to samozřejmě nemá nic společného. Klip je neméně příšerný, ještě k tomu černobílý, vyhlíží levně a hnusně. Akorát se divím, že se do něj nechala uvrtat Vlastina Svátková, která musela předstírat zájem o nehezkého Andreje Poláka. Jasně, prděla na něj a v rámci onanistického klipu si udělala rychlokur(vaj)z z lesbického sexu. A jeden z největších hudebních blivajzů je na světě. Nedám hvězdičku ani za Svátkovou. Hrozná sračka! 0%

Pokud Krejčířovi (ne)závidíte jeho 35letou jihoafrickou milenku, měli byste se podívat, jak to s ním bylo, než smočil do JARky. Co na tom, že film velmi často osciluje mezi krimi, životo(po)pisným drama, akčním dramatem a parodií. Síla filmu tkví v tom, že se v něm pojednává o "aktuální" postavě, respektive o člověku, který je naživu. Není to tedy případ žánrově spřízněného filmu "Příběh kmotra", v němž kmotr Mrázek už dávno poskytl dostatečné hnojivo fialkám. Každopádně je český film bohatší o nový žánr, jehož název si může každý divák vymyslet podle toho, co mu na filmu o signifikantních zločineckých postavách našich zdejších luhů tvořených z vytunelovaných bank a hájů, v nichž tihle ptáčci mocně a úspěšně cvrlikali, až jim jejich hrdélka zaškrtil mamon. Oba filmy spojuje jméno investigativního novináře Jaroslava Kmenty. Ten opět spolupracoval na scénáři a tím dodal filmu na určité věrohodnosti, která je ale dost relativní. Filmu rozhodně nejde o stoprocentní autenticitu, usiluje především o nezúčastněný náhled na zločince, který ovládal podsvětí, šířil strach a plaval kraul v penězích. Je nepřehlédnutelné, že Radim Kraviec alias Káčko je zde líčen jednostrunně, po celou dobu je bezcitným hajzlem, který nikoho nešetří. Jen minimálně dějem prosvitne jeho "citově" zvýšený zájem o (umučeného) otce ((ú)trapný Jaromír Hanzlík), atraktivní partnerku Sandru (sexuálně zajímavá Vlastina Svátková), ale jinak jde přes mrtvoly. A zajímavým zjištěním bylo, že panickou hrůzu v něm vyvolal pouze zvuk zubní vrtačky, co se linul ze zubní ordinace, když čekal na stomatologický zákrok. Kraviec byl obklopen bezcitnými sviněmi jako byl on sám. Ani jeden z jeho kompliců neměl v sobě zábavný rozměr. Obávaného vraha Siváka přezdívaného Řezník neopatřil Alexej Pyško žádným vyšším a zapamatovatelným rozměrem, "slušný" darebák Milota Miroslava Etzlera také za moc nestál, nejblběji a nejméně uvěřitelně působil (známý) politik Tomáše Jeřábka. Divák sice pozná, jakého ministra a budoucího premiéra vlády představoval jeho politik Klein, ale zde už film nabral nevítaný parodický rozměr. Nejzábavnější byl donchuánský "la(j)nař" v podání Jana Révaie. Větší prostor dostal Kraviecův důvěryhodný komplic ztvárněný Predragem Bjelacem. Ten story opatřil voice-overem hned, co příběh přestal komentovat jeden z vyšetřujících policistů, Filip Čapka. Ten spolu v tandemu se Zdeňkem Žákem působil jako zjevení. Ani o jednom z nich se nedozvíme nic z jejich soukromí, není to ani lepší s diváckými sympatiemi směrem k nim. A nechce se mně tvrdit, že by snad někdo dokázal fandit Káčkovi, ale Hynek Čermák ukázal, že má na to poškádlit divácké sympatie. Nyní k tomu, co film shazuje. Je to vlastně každá akční scéna, o kterou se film pokusí. I vraždy mohly být znatelně propracovanější i realizačně méně odbyté - vždyť jedna z obětí po smrti zřetelně dýchala(!), v nich měl navrch "Příběh kmotra". Pozornému divákovi možná neujde, že některé technologické vymoženosti v tom popisovaném období ještě neexistovaly. A sexuální scéna se Svátkovou potěšila prsa chtivé oko, ale k jejímu obnažení mělo dojít rozhodně víckrát. Film shledávám o stupínek zajímavější a podstatně dynamičtější a kupodivu i uvěřitelnější než byl ideově zatížený "kmotrák", i když známky za technické pasáže neudílím nijak vysoké. Na Seychelách prostřednictvím filmu, respektive pokračování, určitě nebudu chybět. 70%

Koťátko Lorenová se řadí k policejním nováčkům. A od své první noční směny na staré a opuštěné policejní stanici, která má naopak svoji derniéru, si slibuje, že ji v pohodě přečká, aby ráno mohla podat hlášení o jejím bezproblémovém průběhu. K jejímu překvapení ale zpráva bude obsahovat zejména zvýšený výskyt přeludů, nadpřirozených úkazů a nadpřirozených sil. Ze záhrobí se na výročí své smrti vrací maniakální trojice bestiálních vrahů, která zde před rokem přišla o život. Kdyby se film honosil názvem "Prokletá policejní stanice" nebo "Policistka a přízraky", jednalo by se jistě o simplicitní názvy, nicméně poměrně výstižné. A hlavně divák by hned prokoukl, co od tohoto horůrku čekat. Píši "horůrek", protože působí docela levně, nijak velkolepě, nemá známé herce, přitom není až tak blbě a bez nápadu natočen. Má dokonce ambici nezůstat jen u jedné strašidelné scény, na diváka se jich valí pěkná porce. Jenže jen minimum těch scén má průraznost, která nesetrvá v hladinách průměru. Prostě to se mnou neseklo. Občas se objevila pěkná a povedená maska, potok krve, ale nic, z čeho bych byl posraný a psychicky rozervaný. Prostory opuštěné stanice mají příjemně zatuchlý a atmosférický rozměr, film zpočátku ani trochu nenaznačuje, že by se mělo jednat o horor. Příjemně realistický rozměr ale samozřejmě opadá s příchodem prvního dulucha. Duluši jsou tady skoro až na škodu. Občas jejich přítomnost působila trapně a pičoidně, zaznamenal jsem ale i podstatně zdařilejší scény. Celkově jsem musel uznat, že film měl několik zajímavých nápadů (přítomnost policisty, co přišel na kontrolu, sympaticky děsivé telefonáty,) a především děj táhla úplně neznámá herečka Juliana Harkavy, s níž film docela dobře ubíhal. Tím "docela dobře" je vyjádřeno, že tempo nebylo nijak vysoké, rozjezd byl pozvolný, občas přišel i nezdravý "zíving" a určitá nepřehlednost i zmatenost v dějové linii. Závěr neoslnil, byl divný a ne zcela k pochopení. Kdo jej pochopil, gratuluji. Píchat hlavní představitelku by byl asi nejsmělejší přelud, ale ten přítomnost nevykazoval. Režisér Anthony DiBlasi hororům hoví. Rád jsem se obeznámil s jeho tvorbou. Se svými krvelačnými duchy na mě ale přesto nevyzrál. 60%

Když není v dohledu extra námět, je nutno sáhnout po dobrých hercích, aby byl zaručen alespoň (nad)standardní výsledek. Jeden herec v téhle bakalářské povídce ční nad ostatní. Je jím Petr Nárožný, ze kterého si vystřelí mladá holka, co v pánovi v letech probudí druhou mízu. Strohý suchar, jenž má v hlavě místo citů počítadlo, už ostatně ani nepočítal, že by v mladších ročnících vzbuzoval vášně. A přece se plešatý účetní dočká, když svoji příbuznou bude připravovat na zkoušky na ekonomku, i když ta má v hlavě jen hereckou kariéru. V domnění, že skutečně činí pro ni to nejlepší, neboť je hluboce přesvědčený, že herecká konzervatoř je jen pro ty, co mají herecký talent, se chytí do pasti. Julie už s ním má svůj vychytralý plán a herectví se vůbec nevzdala, jak si myslel. V popředí se Náročný ocitá od prvních okamžiků a všechny okamžitě zastíní. Nejlepším momentem povídky je, když se zálibně prohlíží v zrcadle, aby se ujistil, že má na to být těžkým lamačem vagin. Pointa není žádný zázrak, je docela průhledná, jenže je zde ten jmenovaný Nárožný, který si na malém prostoru exkluzivně poradil se všemi polohami a možnostmi své postavy. Divák si ani téměř nevšimne, že zde s ním účinkovaly ještě tři další herečky - Hegerlíková, Fišárková a Lenka Kořínková, která v podstatě hrála hlavní roli, ale její kvalitnější herecký kolega ji o ní nekolegiálně připravil. Ve výsledku se režie a scénář potkaly v přijatelné symbióze. Povídka je celkem zapamatovatelná i originální. Vtip však do ní protlačil a nudu z ní i vytlačil jen Petr Nárožný. 60%

Smutný příklad toho, když se dvě piče (scenáristky) a jeden čurák (režisér) dostanou k péru (pomůcka na psaní, též hovorově pyj) a vagině (kamera v Česku). Zahodit, smazat, spálit! Zkrátka zapomenout, že něco pod názvem V.I.P. vraždy existuje. Opravdu impresivní seriál, který vás inspiruje k tomu, jak správně zabít televizi. A pak být vyšetřován Patrikem Dělohou a Soňou Noklitorisovou. 0%

V souvislosti s tímto hororem se mně vybavil song Dalibora Jandy "Oheň, voda, vítr, déšť". Všechny živly totiž mají v tomto filmu své zastoupení. Největší prim však hraje oheň. Ten spolu s větvemi stromů z větší části tvoří plazivé stvoření, které jsem pojmenoval Větvohořák, které se po sto letech rozpomnělo, že má zaútočit na přístavní městečko, které stihla dávná kletba. Vraždění o Halloweenu má být trestem za šest upálených dívek, které městečko proklely. Tři sestry siroty mají smolíka v tom, že se za svojí tetičkou vydaly zrovna, když se monstrum probudilo. Ba co hůř, to se výhradně krmí mladými dívkami. Jedná se o televizní horor, nelze tedy spoléhat na gejzír gore a mimořádné speciální efekty. Režisér Sheldon Wilson si libuje v televizní hororové tvorbě, kterou si i produkuje a výjimkou není jeho vlastní námět a scénář. Mohl si dovolit i známější herečku, kterou je někdejší sexice Deborah Kara Unger, která zde v roli tetičky setrvá jen na úvodní sekvenci. S hereckým obsazením jsem problém neměl, holky nebyly prvoplánově sexy, ječáky měly slušné, takže v pohodě. Monstrum silně připomínalo strašáka z předchozího režisérova počinu "Legenda o vraždícím strašákovi". Kdo film viděl, určitě si toho všimne. Tenhle horor s tím o strašákovi má i poměrně podobný průběh. Efekty jsou ale lepší, vraždění je slabé. Větvohořák sice svým obětem vydloubává očička a spaluje jejich těla zevnitř, ale z toho mého popisu to zní líp než samotné provedení. To zabíjení příliš neuspokojí brutalitou nasáklé horory, krev skoro žádná. Obětí je tak akorát. Velkým plusem je, že se většina filmu odehrává ve dne, akce je celkem dynamická, děj nijak nestagnuje. Tím ale není vyhráno. Monstrum působí směšně, objeví se i několik stupidních pasáží. V rámci televizního formátu se film pyšní schopným vizuálem, několik nápadů se najde. Finále je poměrně delší, konec se mohl udělat zajímavější, několik postav nečekaně zemře. Když to půjde takhle dál, Sheldon Wilson jednou natočí horor i pro kina. Dnes ještě ne. Musí odbourat nechtěně směšné prvky i zapracovat na tom, aby se jeho příští horor monstra dala brát vážně. Ale je fakt, že si nedovedu představit, jak by to dopadlo, kdyby se nějaký český režisér rozhodl natočit televizní horor. To by teprve byla sranda. 60%

James Wan vypustil démona. No jo, jenže pokolikáté už, že jo. Hororový příznivec zbystřil, když zjistil, že kvalitní tvůrce produkčně zaštítil celkem nadějný a hrůzyplný projekt. Akorát se v tom filmu skoro nic hrůzyplného neděje, film se pořád na něco celou dobu chystá a pořádně se nerozjede. Případ prokletého domu, v němž před léty (ve filmu zazní, že k rituálním vraždám došlo před 25 lety, posléze že před 20 lety, tak nevím, ale zabít scenáristy) došlo k masakru, opět zaměstnává současnou policii vedenou ostříleným detektivem (Frank Grillo) a pornoidní zkušenou psycholožkou (Maria Bello). Oběma připadlo vyšetřit krvavý masakr, a s tím spojená záhadná zmizení, jehož oběťmi je šestičlenná skupinka mladých lovců duchů, kteří do starého domu zavítali, aby zde zdokumentovali paranormální jevy a zabrnkali na nervy démonům sídlícím v jeho zdech. Prdlajs démoni! Ti ve filmu nehrají prim. Vše se točí kolem mladíka s vidinami, který jako jediný přežil krvavé běsnění. Divák bude svědkem jeho výslechu, který neprobíhá úplně standardní formou, ke všemu se policejní odborníci musí prohrabat tunou kamerových záznamů, které možná odhalí, co se skrývá za celou záhadou a kdo je viníkem a pachatelem celé nevysvětlitelné tragédie. I bez toho, aniž bych naznačoval výslednou pointu, nedá protřelejšímu divákovi práci odvodit si, jak se věci ve skutečnosti mají. Jenže běžná pointa tvůrcům nestačila a rozhodli se film šíleně nakombinovat a posléze překombinovat. Nebýt surového kombinování několika hororových (sub)žánrů v jednom filmu, jen těžko by film uvízl v paměti. Tvůrci do filmu narvali prvky found footage, duchařin, nechybí ani fantazijní prvky aj. Dost často film připomene, o čisté vykradení se tak úplně nejedná, i jiné hororové snímky (Identita, Evidence, Vrána aj.) Tato kombinace může být pro někoho až přebytečná a nežádoucí, pro jiného zajímavá a hororově pestrá. Rozhodně se ale film nijak nepřetrhl ve své hororové intenzitě. Není moc dlouhý, ale s démonem/démony v domě se dost šetří. Dávají si načas, co hůř, ukáží se jen na pár minut. Vyprávění mladíka o tom, co se v domě semlelo a který je krajně podezřelý, zabírá většinu filmu. Takže jsme chvíli v prokletém domě, hned zase zpátky u výslechu s psycholožkou. Do toho tam pobíhá detektiv se svým policejním sborem. Režisér Will Canon má cit pro budování napětí, jen neměl ideální scénář, takže ty nezajímavé scény převyšují ty zajímavé. Hodně filmu pomohl kameraman Michael Fimognari, který horory snímat umí. Jeho snímání tmavých prostor a tmavých koutů domu umí probudit v divákovi představivost a nepříjemné pocity z neznámého. Když se hororu upíše Frank Grillo a Maria Bello, očekával bych horor, ze kterého se mně srolují trenky a po filmu budu mít vlasy na Richarda Gera. Tak tedy nic z toho. Tedy pokud nepočítáme pyj v pohotovosti z Maruny Bellovic. Trochu se to táhlo, pointa až moc překombinovaná, herci, kamera fajn, scénář se nepředvedl, režisér sice režijně neděsil, tvůrčí záměr překvapit diváka se ale minul účinkem. Pokud nemáte v hororech nakoukáno, zřejmě vás to chození po domě asi fakt vystraší. Nějak ovšem ve filmu nenacházím nějaké extra nabušené scény, z nichž by měl divák (démonicky) strachem srát. 60%

Německé "Hilfe" se zde ve psané formě objeví hned několikrát, přesto je to film norský a tak poněkud pošahaný jak Breivikova mysl. Hlavní je, že jsem po tomhle filmu zjistil, že mně norština zní. Tudíž jsem se ihned nechal zapsat do kurzů norského jazyka s Norou Fridrichovou, kde pravidelně u liščí nory procvičuji norská slovíčka a hledí na nás místní norek (hovorový výraz pro ožralu). Už umím říct plynně dvě celé věty. Na norskou kinematografii hledím s despektem, tenhle hororový kousek poněkud vylepšil můj postoj k ní, i když se do dalších filmů nehrnu. Tenhle horor to hraje dost na stísněnou atmosféru než na nějaké hutné a chutné gore, které má ve filmu nízké procento zastoupení, což je škoda vzhledem k průběhu děje. Severských lesů si divák tentokrát moc neužije, bloudění v nekonečném areálu bývalého sanatoria však rozhodně ano. To za války sloužilo k pokusům na pacientech, ale od konce sedmdesátých let je komplex uzavřen a určen ke zbourání. Do jeho prostor přijíždí na inspekci výzkumný tým, který na svoji práci nebude mít klid. V prostorách zchátralého komplexu je cosi velmi znepokojivého, co dá o sobě zanedlouho vědět. Tým na místě nachází podivínského správce, který ví o pohnuté minulosti areálu opravdu víc než dost. Správce Karl připomínal starší verzi Babiše. Dovedu si představit, že kdyby jednou přišel o svoje miliardy, tak takhle nějak bude vypadat, protože bude mít běžné starosti obyčejných smrtelníků. A tenhle Karl Babitsch (z filmu pochopíte, proč jsem to takhle napsal) nebyl zdaleka jedinou postavou, co obývala tyhle nehostinné prostory. To sami uvidíte, kdo všechno se tam ještě vyskytl. Námět skupinky v ohrožení je už klasika žánru. Nic nového, ani objevného, nepřináší zjištění, že se v sanatoriu děla za války zvěrstva, ani to, kdo je měl na svědomí. Tenhle horor v podstatě diváka, pokud jde o drastičnost, docela šetří. Asi největší slabinou je, že režisér to nenatočil dostatečně napínavě, přehledně a srozumitelně. Postavy nemají legrační jména - Frank (to byl muž), Live (to byla žena a zároveň vedoucí výpravy), Synne (to byla žena), Ole (byl muž) atd. Čekal jsem, že mně ta směšná jména budou připadat směšná, ale celkem normál. Poměrně horší, trochu i nechtěně směšné, bylo ale finále. Určitě se o něm nedá prohlásit, že bylo explozivní a napínavé. Film se rozjížděl postupně, rytmus i tempo měl solidně nastavené, i když nijak zběsile, objevily se i příjemné náznaky strašidelné atmosféry, situace, do níž se hrdinové dostali, se jevila bezvýchodná. Pracovalo se převážně s obehranými prvky, kterým se nepodařilo vtisknout nějaký zásadní inovativní rozměr. Pokud jde o úmrtí jednotlivých postav, nebyla stoprocentně přehledná. Nezřídka se stalo, že někdo náhle zmizel ze scény, ne nutně to znamenalo, že zemřel, ale zpětně jsem ztratil přehled, co se s tou kterou postavou vlastně stalo. Značné nejasnosti panovaly v postavách z dávné minulosti, u nichž nebylo srozumitelné, jakým způsobem tak dlouho přebývají v opuštěném sanatoriu, případně co jsou zač. Režisér svoji kůži nedal ale tak snadno, snažil se. Tak se taky diváci snažte u tohoto hororu vydržet a nevolat Chocholouška. Ten, pokud vím, nepocházel z Norska. Ale řečeno jeho slovním obratem: na norský horor se podívám jednou, maximálně dvakrát za deset let. Ale spíše to bude častěji. 60%

Jak si užít (erotické) odpoledne doma se slečnou, ale nebýt prozrazen před svým malým bráchou, potažmo maminkou, jež by mohli naléhavý mrd zhatit. Ideální je vymyslet si nějakou hodně divokou historku, které ten malý naiva uvěří. Co takhle mít rázem doma uprchlého medvěda z cirkusu? No jo, horší už ale bude zamezit šíření poplašné zprávy, kterou malý bráška a jedna starostlivá sousedka bleskurychle roznesou po okolí. Tahle povídka zrovna neoplývá zajímavým zpracováním, nemá žádné výrazné gagy, i když sahá po "crejzy" rozměru. Je však zajímavá svým hereckým obsazením. O třináct let mladšího bratra totiž hraje dnes uznávaný režisér David Ondříček. V jeho blond andílkovské vizáži je ho však obtížné identifikovat. Přítelkyni staršího bráchy hraje zesnulá a zapomenutá Jana Robbová, která si do své postavy přenesla nesmělost a cudnost slečen, co ještě nepoznaly š(l)uk. Dnes již zřídka obsazovaný Ivan Pokorný je zde za staršího bráchu, který to celé spískal, a měl tehdy bujný kudrnatý porost. A tím veškerý zajímavý rozměr končí. Tahle povídka z bakalářského cyklu se prostě nemá čím blýsknout. Bylo by potřeba ji obohatit nějakým tím třeskutým gagem, nic takového se ale nekoná. Ani Zázvorková v roli agilní sousedky, zde herecky nejvýraznější, nebyla v tak komediální náladě, scénář jí rovněž nepřisoudil nic vtipného. Technická kvalita snímku už byla na samé hraně únosnosti. Černobílý formát byl naprosto pekelný pro bulvy. Režijně i scenáristicky fádní. Občas ale zasvitl náznak originality. Pánové Dietl a Dudek se zase jednou moc nepředvedli. Pravda, už ten námět stál za piču slou(lo)žící soudružky nepoužívající deodorant a žiletky. 40%

Příslušníci VB a žlutobílé žiguli v akci a ve službách prachmizerného režiséra Miloše Zábranského, který věrně sloužil a dostal příkaz vykreslit dobu typicky zkresleným způsobem. Veksláci, smažky, výtržníci nebo násilníci, vždycky to byla lůza, kterou měl ale bývalý režim svým způsobem pod kontrolou. Josef Vinklář a spol. ukázal, jak oddaně sloužit soudruhům, bojovat s neřádem v (nočních) pražských ulicích a mít fajn příští víkend už v bezpečných ulicích. Film je žalostně natočen. Ukazuje se jen to, co se tehdejší cenzuře hodilo. Samozřejmě scény násilí jsou mírné, jednotlivé přečiny v socialistickém soužití divákovi nezvednou tep, ve filmu není pomalu jediná scéna, který by nevypadala strojeně a pitomě. Z filmu se nějakým nevysvětlitelným způsobem vytratila autenticita. Ani herecky to za moc nestojí. Švestka Vinklář je nesymp k pohledání, do role nijak nezapadl, film nijak nepozvedl. O dalších hercích se také nedá zrovna prohlásit, že by nějak úchvatně hráli. Čím víc se film táhl, nikam se neposouval, o to víc byl nesnesitelnější. Vymydlenost filmu, z něhož byl odstraněn všechen škodlivý p(r)ach, je hodně okatá a naivní. Občas se objevil náznak nějaké potenciálně dobré scény, ale režijní neobratnost nedala vůbec ničemu vyniknout. Film je zřejmě považován za nepovedený socialistický výblitek, protože přílišného počtu repríz se v tv nedočkal. I tak mám pocit, že kdyby se námětu ujal někdo režijně schopný, někdo, kdo umí pracovat se střihem a dynamikou záběru, story by tím získala na potřebné hutnosti, v níž by se (možná) eliminovala scenáristická nemohoucnost a špatné herectví českých herců, od kterých bych to nečekal. Výsledkem je povrchní a režijně nezvládnutá pitomina, jejíž zmanipulovaný obsah ani nedopřává tomu, aby jej divák vnímal kontroverzně. Nic pro ty, kterým se příčí evidentní fabulace totalitních tvůrců, byť s vědomím toho, že režim už oslaboval. Tak takhle by to ale soudruzi nešlo! Tuhle dramaturgicky slabou oslavu práce "esenbáků" nebrat. 20%