sulimo

Na tohle je pět hvězd sakra málo. Obžaloba národa, jeho s prominutím vlezdoprdelství, kolaborantsví, ziskuchtivosti v kontrastu s mravními principy pramála jedinců, kteří tohle pochopit prostě nemohou a nechtějí. Obsahově mě to smetlo a formou pak i rozdrtilo a do toho všeho jsem to probrečela snad jako žádný filmový zážitek. Mimořádně důležitý film.

Nepobírám to vysoké hodnocení, zahrané to je pěkně v rámci možností, a právě ty možnost, respektive ten zbytek kromě herců je krutej kýč. Scénář je moc pitomej i na to, že se jedná o padesátá léta výroby a příběh sám o sobě je nesnesitelně dlouhej a nudnej. Nevim, třeba jsem něco nepochopila, každopádně za sebe mohu říct, že jsem měla co dělat, abych to dokoukala do konce, ale vydržela jsem, asi jsem jak kokot prostě čekala, kdy příjde ten velký zvrat, díky kterému to tu má těch v současnoti 83%....nedočkala jsem se. V tom filmu se prostě za boha nic neděje.

Je to kýč, ale překrásnej. Kdo se na konci ubránil usměvu, spokojenosti, enormní dávce optimismu a alespoň krátkodobé víře v to, že život je krásnej, tak je robot. A to tvrdí pesimista, největší, kterého znám, pesimista, který tomuhle kouzelnému filmu naprosto a totálně podlehl..... hned mám hezčí den :-))

You've got mail...pardon, vlastně letter. Snímek který se zabývá romantickým evergreenem, kdy z velké nenávisti se rodí ještě větší láska a zjevně nezáleží na době. Očividně i po více jak sedmdesáti letech tohle funguje, i po sedmdesáti letech se romantik jako já bude rozplývat nad omyly a popichováním ústřední dvojice. Škoda jen, že to popichování nebylo přece jen torchu ostřejší, o to víc by si pak divák užil to láskyplné finální zmagoření těch dvou. Tenhle příběh prostě nikdy nezrezaví a Láska přes internet, jako remake, o tom diváky přesvědčí minimálně stejně kvalitně.

Na tohle normální člověk potřebuje podstoupit lobotomii, aby se mu to líbilo a nebo být už sám o sobě idiot, jako těch v současnosti 1023 fanoušků týhle nehorázný debiloviny. Opravdu nemám slov (no vlastně mám jich na jazyku dost, ale jsou při nejlepším nepublikovatelná).

Puzzle jménem život, ze začátku chaotické, nevíte, jaký obraz svým konáním tvoříte, když pak jednotlivé dílky do sebe začínají zapadat, to krásné a šťastné se mísí s s tím zoufalým a tragickým, vyjde vám něco tak strašně emocionálně silného a zároveň přirozeného, až vás to smete, a říkáte si, že jste měli život o mnoho šťasnější, než jste je začali skládat. Ano, tak mocný je ten výsledný obraz. Tohle je film, na který se normállní divák koukne jednou, a pokusí se na něj (marně) zapomenout, já to shodou okolností viděla třikrát a i na potřetí mě to totálně rozhodilo aspoň na měsíc. Tohle není pro slabší povahy a někdy je nevědomost, repsektivě v tomto případě neviděnost opravdu mimořádně sladká. Až si jednou budete připadat až moc šťastní, spokojení, tak si to pusťte, tohle vás hodí zpět do normálu, do reality s takovou rychlostí, že si pak ani nevzpomenete, co to je být šťastný. Moje top 10.

Osamělost a neuznání v přetechnizovaném světě japonských teenagerů, kde mizí hranice mezi dobrem a zlem, mezi významem života a smrti, to vše vede k ohavným činům, které mají těm osamělým a nedoceněným jedincům dopomoci k vymanění se z toho postmodernistického chaotična současnosti, no a pak je tu ta pomsta, která má za cíl zbořit ten ohavný svět a od základu ho přebudovat tou nejdrastičtější možnou cestou. Si občas člověk řiká, že už toho viděl fakt dost, ale tohle jste ještě neviděli, to prostě ne. Budete pohrdat sami sebou, jak se vám to bude líbit a hnusit zároveň, jak budete fascinováni, činy, obrazem, emocemi bez emocí, pochmurností....no prostě vším do takové míry, že u toho přestanete snad i mrkat, aby vám nic neuniklo. No, skutečně jedinečné.

Svět plný beznaděje, nepochopení, ignorace, zklamání, podvodů, do toho všeho je vám 15, jste zabouchlí do přítele vaší matky alkoholičky, který se na malou chvíli stává jedinou a mimořádně vratkou oporou ve vašem naprosto žalostném životě, ze kterého se za boha ne a ne vymanit. Tohle je hodně depresivní záležitost, hodně naturalistická, až člověka zamrazí při všech těch situacích, které ukazují zoufalou realitu bez patosu, sebelítosti, prostě takovou jaká je, a kterou bych nikdy žít nechtěla. Uf.

Tohle se těžko hodnotí. Mám z toho tak smíšené pocity, že bych pochopila toho, kdo tomu dá dvě hvězdy, ale zároveň i toho, kdo jich dá pět. Pro mě to je film místy neuvěřitelně nudný svojí atmosférou, které k oné unylosti dopomáhá prostředí šedo-bílo-béžové Paříže a svým způsobem i výběr kostými herců je takto barevně sladěn. Na druhou stranu,, právě ona otrava a unylost je největším plusem filmu. Vystihuje nálady, odevzdanost společnosti a zároveň, když se pak někdo trochu vzbouří, jeho vybočení z celkové nálady filmu působí o to intenzivněji. Prostě to bylo divný, ale dost dobře divnný, tedy alespoň v mém případě. Mimochodem to napětí mezi touhou, posedlostí a láskou, to je prostě thriller. Z té nádherné obrazovosti, nádherně unylého prostředí, nádherných herců a zejména pak nádherně vygraduovaných pocitů, budete mít oči přilepeny na obrazovce jako nikdy před tím.

Málokdy se člověku poštěstí nostalgicky vzpomínat na léta, která nezažil, na prostředí, ve kterém jaktěživ nebyl, na prazvláštní individua, která ve své vesnické nebo maloměstské škole nepotká, co je život teenagera dlouhej (teda aspoň mě se tohle netýká) a na hudbu, která se tu snad nikdy pořádně/legálně nehrála, alespoň když "na západě" byla v módě. Jo jo, to byly časy todleto.