selfesteem

Tak jsem nedávno na tento film natrefila v TV a řekla jsem si, jooo, to je přece ta děsně vtipná a propracovaná krimi s nápaditým bankovním lupičem a vtipným poldou Washingtonem! Ale ouha, vůbec jsem se nesmála! A pak jsem zjistila, že čekám 3/4 hodiny na neuvěřitelně vtipnou hlášku, která nakonec ve filmu nezazněla (pro zasvěcené, jde o kluky Jamala a Jesuse a o jejich dovádění ve sprše). Tady opravdu záleží na tom, s jakým dabingem se setkáte, protože s jedním je to jedinečný a úsměvný zážitek a s druhým nuda a šeď. V originále bohužel film neznám. Pořád mi není jasné, proč se ten samý film dabuje dvakrát a ještě i se stejnými dabéry. Je to škoda a ztráta času. Film na druhou stranu jeden z nejlepších, který jsem kdy s Denzelem viděla.

Byla jsem na tomhle koncertě a dobrovolně se přiznávám, že jsem si trošku zatrpěla. Nejen výškou, ve které jsem se nacházela (ale když já na to nemám :), ale některé skladby se mi zkrátka opravdu nelíbily, je to zvláštní, ale mám to u Honzíka v extrémech. Budˇ se mi to děsně líbí nebo to nemůžu ani slyšet. Když ale jako poslední zahrál hudbu k Počátku, tak strašně jsem se dojetím a nádherou té skladby rozbrečela, že jsem si ji nakonec ani neužila. Takže díky za záznam, dalo se odejít a tu poslední, mou oblíbenou, náležitě prožít.

kleopatra tady píše, že první předpoklad, aby nás zaujal film, je znalost Beach Boys a jejich písní. Musím se tedy přiznat, že songy jsem znala převážně z filmů, Love Actually a spol. a je ostuda, že jsem ani netušila, kdo je zpívá. Teď už to vím! A jsem moc ráda, že to vím! Film mě úplně rozebral. Chvílemi jsem se mohla vzteknout, až skoro vyletět z kůže, v dalším jsem uronila slzu, případně napjatě a s chloupky v pozoru na rukách a na tvářích sledovala tvorbu jejich hitů. Jen jedna věc mi vadila, že když už člověk s napětím pozoroval a hlavně poslouchal zrození kterékoli z jejich písní, tak pak ji bohužel neslyšel celou, nebo alespoň její větší část. To mě vždycky úplně zabolelo. Přece to nemůžete takhle usekávat, když je to tak hezký! Jinak neobyčejně povedený film, jak už to tak u těch hudebních bývá.

Tak od téhle paní, kterou tak mistrně ztvárnila Helena Bonham Carter, v životě svému dítěti knížku nepřečtu, tzn. ani nikdy nekoupím. Bylo strašně náročné ten film sledovat a mohu jen říct, že jsem paní sice "poznala", ale netěší mě a v mžiku zapomínám.

V práci mám kolegu, který má takový zvyk, že chodí každý den, děj se co děj, spát o půl desáté. Podle jeho slov tak občas přijde i o kvalitní film v televizi, protože pokud jde o ty kvalitní, dávají je skutečně až tak od desáté výš. Možná přichází i o divadelní představení, koncerty, a jiné radosti, které lze po půl desáté prožít. Ale každý jsme nějaký, že, nechme ho spát (zřejmě se teď právě chystá do hajan). Když jsem já objevila, že v televizi poběží francouzský film s názvem Dejte i pokoj, který skončí až o půl jedné ráno, neváhala jsem. Od první minuty mě zaujal a pobavila jsem se, jak už dlouho ne. Dívali jsme se všichni na ten samý film? Podle hodnocení to tak nevypadá. Druhý den jsem sice mžourala a moc kvalitní výkony nepodávala, ale za tenhle film to stálo. Někdy člověk musí obětovat i trochu toho spánku, aby viděl třeba i takovou perfektní komedii, kterou tento film dozajista nepochybně je.

Těšila jsem se na Ester Geislerovou, ale v první polovině filmu jsem horko těžko zahlédla její obličej. Jako by tam vůbec nehrála, i když byla přítomna. Kamera se jí prostě vyhýbala. Proč proboha? Ona byla to nejlepší, co se v této slátanině vyskytovalo. Ještě, že jsem na to nešla do kina. Plakáty mě totiž navnadily. Do nebe volající hloupost, tenhle film.

Další z filmů, který jsem před lety zhlédla v kině na Národní třídě. Co si opravdu výrazně pamatuji, byl záběr na chodidla Evy Green při nějakém milostném aktu. Detailní záběr na její prsty u nohou a obzvlášť na palec, na kterém měla docela dost tmavých chloupků. Kinem to zašumělo. Doma jsem s hrůzou zjistila, že je tam mám taky! Okamžitě jsem se jich zbavila. Přesto, že mi tento fim něco vzal :), přesto mi i něco dal. Jako studentce se mi moc líbil, musím se k němu opět někdy brzy vrátit.

Sledování dokumentu bylo náročné. Nepochybně kvůli jeho příšernému obsahu, zejména ale kvůli jeho délce, protože 4 hodiny je opravdu moc. Je to působivé, šokující, prostě hrůza. Zvlášť ty pasáže, kdy vidíte a posloucháte Jacksonova vyznání, prakticky veškerou autentickou komunikaci určenou těm klukům. Je z toho cítit touha, vzrušení. Je až fyzicky nepříjemné se na to dívat, a k tomu slyšet detailní popis všeho, co se údajně událo. Píšu údajně, protože já fakt nemůžu říct, že je to pravda. Podjatá jsem každopádně, protože jsem byla jeho skalní fanynka (víc v komentáři k This is it). Trvalo mi, než jsem našla odvahu se na dokument podívat. Bála jsem se. Navíc jsem máma, jsem starší a víc si věci beru. Na světě je tolik bordelu a vůbec se to nelepší, jen zhoršuje. Poté, co jsem se sebezapřením přečetla (mimochodem brilantní) povídku Motýli z knihy První láska, poslední pomazání od Iana McEwana, jsem netušila, že téměř totožné pocity hnusu, odporu a hlavně ochromujícího strachu se ke mně ještě někdy vrátí. Je toho až příliš. Povídka byla fikce, ale tohle jako fikce nevypadá. V povídce šlo o sexuálního násilníka, vypočítavou obludu, která přes dárky a sliby získávala svou oběť. V dokumentu je to ještě těžší kalibr. Jít na to, kromě dárků, ještě navíc přes lásku, přes zamilovanost, přes ten nejkrásnější cit. A pak, konec. Výměna za jiného. Ignorace, nezájem, zavolat, jen když něco potřebuju. A vědět, že ten druhý bude skákat radostí, když uslyší můj hlas. Tohle nebylo jako dostat kopačky od Honzy z Mladé Boleslavi, když vy bydlíte v Praze. Tohle bylo tím těžší, že ten kopanec byl adresován od člověka, který z vašeho života jen tak nezmizí. Bude v televizi, ve filmech, v reklamách, na plakátech, v upoutávkách, prostě všude a vy ho přesto všechno pořád budete mít rádi a nebudete mu chtít nikdy ublížit. Těm klukům určitě „pomohlo“, že MJ už není mezi námi, protože se jim o tom, co se jim stalo, mluvilo lépe. Navíc obě ty matky byly tak strašně hloupý! Vydýchávala jsem to dlouho, nebylo mi z toho dobře a nevěděla jsem, co si mám myslet. Druhá strana prostor nedostala, ale dosáhli i toho, že jsem ve vítězoslavném pohledu a řeči těla Macaulaye Culkina, který svědčil ve prospěch MJ, viděla jen faleš a pýchu za dobře odvedený herecký výkon (nehledě na jeho změnu vizáže, proměnu v trosku, v pozdějších letech). Za pár dnů jsem si pustila Jacksonovu píseň Remember The Time a brečela jsem u ní. Proč? Možná z důvodu, že všechno, v co člověk věřil, myslel si a představoval si, je úplně jinak, možná proto, že už se nikdy nikdo na něj nepodívá bez toho, aby si představil všechnu tu hrůzu, kterou popisovali v Leaving Neverland, možná i proto, že díky tomu, jaký byl/nebyl, dojde k tomu, že už nikdy nikdo neuslyší a neuvidí jeho písničky. Jsem toho názoru, že by mělo být odděleno jedno od druhého Jackson umělec/Jackson člověk. Zrovna nedávno jsem si pustila Vyjednavače. Jen proto, že se mi zastesklo po Kevinu Spaceym (další aktuální aféra), a film jsem si užila. Asi to tady nevyřeším, nevím, kde je pravda. Faktem zůstává, že tohle jim už asi nikdo neodpáře a pochyby zůstanou. Bohužel.

Když se mi něco opravdu líbí, často se k tomu vracím. Ať už je to písnička, kniha, divadelní představení nebo film. Tento film jsem viděla 6x v průběhu pěti dnů a teď už to ani nepočítám. Pokud jsem se na něj náhodou nedívala, zbytek dne jsem o něm stejně přemýšlela a v hlavě mi zněla jeho nádherná hudba. Tak jako právě teď. Trošku se bojím, jestli o něm už konečně někdy přemýšlet přestanu. Strašně moc se mi líbí filmy, ve kterých se jejich postavám plní jejich sny. Když s nimi můžu hluboce vnímat jejich potěšení, radost, ten úžasný pocit štěstí, někdy uspokojení, vzrušení. Zrovna tak mě okouzlují a zároveň ničí filmy, ve kterých jeden druhému svěří svá nejtajnější přání a touhy a zůstává nepochopen (La Pianiste). La Vénus à la fourrure je jedním z takových filmů. Přestože to asi tak má být, že mám mít problém přijít na odpovědi na těch milion otázek, co se mi honí hlavou, jedno snad vím jistě. Qui demande, apprend - Qui ne demande rien, n´a rien. Líná huba, holý neštěstí. Co z toho, že sen se plní, když ten druhý to vidí jinak? Jako sexismus, pornografii, degradaci žen? A opačně to vidět prostě nechce? To asi mělo být jedním z varování. Co na tom, když vám na dveře zaklepe krásná, přitažlivá, inteligentní, talentovaná a všehoschopná žena (tak trochu poručík Columbo, Pretty woman a Mary Poppins), evidentně s fotografickou pamětí, kterou ale vedou úplně jiné pohnutky k tomu, aby to s vámi hrála až do konce a navíc, i přes její inteligenci, jí stále něco skutečně podstatného uniká? Třeba ta finální část? Nic ho přece nenutilo v tom i na konci pokračovat, ale on to chtěl, byl za to rád a jeho nejtajnější sen se pomalu stával skutečností. Fandila jsem mu! Neuvěřitelně dojemná záležitost! Když tu opět přichází ona nevědomost, tentokrát však na jeho straně. Nenapsal snad on sám, že když mi lichotíte, cítím v tom lest? Škoda toho finále, v mých fantaziích to v tomhle filmu dopadá malinko jinak. Určitě se ale neunáhlím, když tady napíšu, že to byl ten nejlepší a nejkouzelnější film, který jsem kdy viděla. Ideální spojení prostředí – divadlo!, scénáře, dialogů plných touhy, rozechvění, vášně, temperamentu a především humoru. Oba představitelé prudce atraktivní, šikovní a jako bonus navíc, mluvící francouzsky! (až na pár anglických vsuvek - pourquoi?) Který jazyk je svůdnější než právě francouzština? A to čekání, kdy už se konečně vzájemně dotknou, ve vzduchu je cítit napětí, takřka elektrizující, a pak to přichází a graduje. Bravo Vám oběma a samozřejmě panu režisérovi, dostali jste mě, totálně a navždycky! Splendide!

Další z filmů, které už NIKDY nechci vidět. Na konci jsem obdržela doslova pěstí mezi oči, bolelo to hodně a doživotně mě to poznamenalo. Už nikdy víc!