NinadeL

Film z kolekce "život - jaký je". A tato kolekce začíná být velmi fajn, počítá mezi sebe totiž stejně jako Adèle i první díl Nymfomanky. Tyto hrdinky je potřeba milovat. A projít si s nimi kus vlastního života. Na opačném konci spektra stojí pak apel života vyplývající z mládí hrdinů Klipu. Je nepodstatné odkud tito hrdinové jsou, ale čím nám nastavují zrcadlo. A i kdyby nic jiného, oblíbený problém vášnivých vztahů vždycky bude o tom, co s načatým večerem, když se nám naše polovička dostatečně nevěnuje? Stojí nám to zahýbání a rozchody za ty chvilkové pocity uspokojené marnivosti? Zároveň musím dodat, že mě velmi mile překvapil i původní comics, který se dá přečíst v anglickém překladu jako Blue Is the Warmest Color. Předloha je něžnější a zároveň chmurnější, Adèle má jiné jméno a filmový přepis se vědomě vzdal některých detailů a motivů z jejího života. Toto zrcadlení ale velmi přirozeně ponechalo comics žít si svůj vlastní svébytný život a pokud vás tedy filmový Život Adèle byť jen trochu oslovil, přečtěte si jeho předobraz, stojí to za to.

Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Nemůžu ani říct, že by mě to urazilo. Já prostě jenom chci, aby to vůbec neexistovalo. Takže jsem s odstupem zkusila jít do divadla a místo leknínu na plíci mám leknín na mozku.

Nemám vás rád, famácké výrobky, ještě stále nejste zralé na normální distribuci. Nehledě na to, že opakovaný vtip není vtipem a obsazovat Marii Doležalovou do rolí femme fatale fakt můžou jen ve studentských vtípcích.

Jsem více ctitelkou tvorby Svěráka Zdeňka, nežli Jana, ale tady je to zřejmě poprvé, kdy jeho scénář zavrhuju. Takto si totiž představuju tvar, který měl syn otci hodit na hlavu, tak jak se to přihodilo během příprav Vratných lahví. Dále mi extrémně vadí casting, kdy i v každé jednozáběrové roli musíme mít nějaké ty populáry - příkladně sudičky v pohádce o Růžence představované Rottrovou, Bittovou a Černockou, stejně jako ty hlavní role jsou svěřené takovým celebritám Klusovského a Dykovského typu. V dalším plánu mě pak zabíjejí všechny ty Čvančarové a Míčové, kdy se nám ty herečky vůbec nesnaží hrát jinak, než ve svým dospěláckých projektech. Lábus už zřejmě dávno zapomněl, kterého je pohlaví a tak by se dalo pokračovat dále a dále... Ze širšího hlediska bych si sice dovedla představit takto rozehranou Šípkovou jako samostatnou muzikálovou pohádku a vlastně bych se s ní i potěšila, kdyby alespoň ten princ byl jiný. Způsob jakým je tu udělaná Červená Karkulka mě nechává klidnou v tom slova smyslu, že verze se Zdenou Kavkovou z roku 1920 tímto zůstává cele nepokořena. Mít tu na místo vlka Jerseyského ďábla z papundeklu fakt nepotřebuju. Navíc pohádka 12 měsíčků už svojí celovečerní podobu nedávno získala a i proto bych do toho triptychu volila jinou. Chtělo by to něco, co by více navazovalo a nebylo to spojené jen vyloženě náhodně. Těch normálních princezen či dívek (nikoli malých holčiček) máme k výběru dostatek, není tedy důvod kombinovat klasický mustr o zakleté krásce s dětskou Karkulkou a naprosto mimoňskou Maruškou, která si beztak svou pohádku odehrává sama a její příští manžel jde akorát zrovna okolo, když už je po všem. Nicméně interakce s diváky do cca osmi let funguje a to pro ospravedlnění existence takového tvaru - zdá se - postačuje. Otázkou zůstává proč identická Troškova láska k idealizovanému vesnickému baroku je v jeho filmech haněna, zatímco identicky aplikovaný nápad u Svěráka by pojednou kýčem být neměl?

Na nové vlně pohádek s novými posunutými významy stále ještě vyloženě neujíždím, ale jestli jsou některé další alespoň takhle vymazlené jako Maleficent, tak to vidím velmi nadějně. Sice pořád ještě nesleduju ani seriálové Once Upon a Time, ale panenko skákavá, toto byla lahoda. A to nejsem fanda ani Angeliny, ani původní Disneyovky. Zkrátka když se daří, tak se daří. Protože tady je božská i ta Lanina titulková píseň a všechen ten jemný humor kombinovaný s epikou.

Baví mě ty negativní reakce, ačkoli je to naprosto stejně přeslazená romkom jako Pretty Woman a navíc překvapivě s poněkud realističtějším základem. Na Richarda beru, Julča hraje velmi dobře zase někoho úplně jiného, než obyčejně, nejde v žádném případě o kopii Vivian, takže co řešíte? Že princ nakonec dostal nabídku k sňatku od princezny? Bóže.

Ilona je Ježíšek!

Samozřejmě má svou logiku, pakliže zabřezl celý tým kolem Nellis, že je to všechny vtáhlo do vyprávění o různých tvářích rodičovství. Ale způsob, jakým se s tímto životním obdobím vyrovnali, je téměř k neusledování.

Postmoderní upíří romance, která jde ruku v ruce a bok po boku s Jordanovým Byzantiem. Extrémně pomalé tempo, scénář připomínající fan fiction a nad vším kralující božská Tilda. I taková může být cesta žánru.

Ambice by měla, průpravu taky, výsledky též, ale zatím to pořád lépe fungovalo ve formaci s Destiny's Child.