mat.ilda

Je málo filmů, které mě posadí na zadek a příběh Patricka "Kitten" Bradena mezi nimi našel své místo. Citlivě odvyprávěná touha po identitě a potřebě lidské blízkosti, dožadující se naplnění dosti svéráznými, proto jedinečnými způsoby, v podání neskutečného C. Murphyho, provázená dobovou, skvěle vybranou hudbou, podtrhující poezii místy až geniálních záběrů - to je Snídaně na Plutu. Podstatu příběhu nejlépe vystihl sám Neil Jordan: "Film není pouze jednoduchým příběhem o transvestitovi - šlapce. Je to příběh o nevinnosti a proměnlivé síle představivosti a o tom, jak dobro mění svět - pokud to jen jde". Tak tak, i červenky to vědí:-)

Tento film nemá hluché místo. V náladě obrazů starých holandských mistrů nabízí nečekané zážitky, umocněné hereckými výkony. Tom Cruise byl v roli lékaře tak přesvědčivý, že bych neváhala svěřit mu své zdraví a jeho putování za nevšedním milostným dobrodružstvím po šokující otevřenosti jeho sošné ženy přesně vyjadřovalo rozporuplnost jeho postavy - touhu po zapovězeném, pro kterou je té noci ochoten udělat cokoliv a svou zásadovost, kterou do onoho večera považoval za neotřesitelnou. Jako divák se však nedozvím, zda by svou touhu naplnil , nebýt událostí v podobě telefonátu manželky, odhalení na tajemných orgiích či neblahé zprávy o nakažené prostitutce, a právě tak tomu je i v životě - nemůžeme paralelně porovnávat následky svého chování za různých okolností a vše, co uděláme, je nevratné. Dr.Harford za svou sexuální zvídavost mohl zaplatit vysokou cenu - od rozpadu manželství až po vlastní život, nakonec vyvázl s poznáním, že jist si nemůže být ničím, ani sám sebou. Příběh se nevěnuje ničemu, co bychom neznali, ale způsob jakým je natočen, neustále udržuje naši pozornost, nutí přemýšlet a smyslově prožívat každý záběr i tón. Luxus vyšších tříd je vyobrazen tak podmanivě, že div necítíte drahé parfémy žen a doteky pěstěných rukou mužů, ulice velkoměsta působí skutečně a povědomě, v útulném bytě hlavního hrdiny vnímáte bezpečí domova a při úvodním ceremoniálu zvrhlé seance nevěříte vlastním očím. Hudba jen nepodkresluje, ale stává se spolutvůrcem příběhu, se vznosným valčíkem v roli vypravěče proplouváte dějem k vypjatým úderům kláves hlásajících nebezpečí, až po tóny zmaru Mozartova Requiem. Nejlépe snímek funguje napoprvé.

To blond holka ze seznamky mě málem připravila o filmový zážitek! Hned po prvních minutách, strávených v její společnosti, jsem velmi vážně uvažovala o ukončení mého trápení, jenže se mi vůbec nechtělo opustit Wilsona, i když by mu podle mého bylo mnohem líp další osamocený rok v depresi, než pokročit někam dál s arogantním kanálem bez vychování, jménem Vivien. Naštěstí blažené okamžiky, kdy dokázala zmlknout a slovo dostal její pravý opak, byly stále delší a vedly k její pozvolné proměně, kterou jsem už byla schopná akceptovat. A odměna za výdrž i důvěru ve Wilsona byla sladká. Černobílý obraz byl víc než příjemnou změnou, dokonce ani L.A. v něm nevyhlíželo lacině, spíš seriózně, jako město pro život, toulky po něm byly fajn, stejně jako většina dialogů (ale přirovnání kondomu k toaletnímu papíru jasně vede), ovšem nejlepší chvíle se dostavily, jak praví název - s půlnočními polibky - a do finále se jen vylepšovaly, abychom si nakonec do nového roku mohli všichni zahulákat "Wind of Change" :-)

Kdybych musela náhle odcestovat do australského Dampieru, nebudu se bát - mám tam spoustu dobrých známých - vypitých těžařských buranů z toho největšího zapadákova, jaký si dovedete představit - ačkoliv jsem je poznala teprve včera večer... to mně vyprávěli všechny ty historky o sobě, italské vesničce Abruzzi, Johnnym a hlavně o psím příteli jménem Red Dog. Všechny ty příběhy hřály lidstvím a věrností nespoutaného psího tuláka, radostí, smutkem i steskem po domově v cizí zemi, vše naprosto pohodově odlehčeno výběrovými odrhovačkami. NEJLEPŠÍ VÝROK: Potřebuješ domov, aby se ti stýskalo, kámo... A brečela jsem. Pětkrát. *****

Křišťálově čistý mix citů, které se nebojí překročit hranici chápání, přesto je dokážete pochopit, splývání dvou odlišných světů, přesto nemáte potřebu je rozdělit, dvě hodiny času a nechcete je ukončit, transcendentní aranžmá Café de Flore a nemůžete přestat poslouchat... Tak takový je to film.

Nikdy bychom se neměli vracet tam, odkud jsme utekli plni hořkosti, staré rány začnou být znovu citlivé na dotek, a co víc, můžeme být bohatší o nové šrámy na duši i na těle... vše je napsáno v MacFadyenových očích, jen průběžně tápete, zda to, co se v nich odráží, je podíl viny, duševní choroby či syndrom raněného zvířete. Nestává se mně často, aby mě filmové dílo tolik pohltilo a zároveň vyvolalo vlastní duchy minulosti. Niterně bolestný zážitek.

Jeden z těch vzácných filmů, co dokáže lehce plynout a z diváka padá všechna tíha přesto, že ve vzduchu jsou cítit trable... Spokojenou americkou domácnost o třech figurantech naruší příjezd přemýšlivé studentky Sophie, která, jakoby si svůj vpád načasovala přesně do počínající krize středního věku muže, který se začíná rozpomínat po čem toužil předtím, než mu vyhlídky zakryla clona existencionálních přízemností, manželských ušlápnutostí a profesní rutiny. Sophiin životní postoj nahlodává Keithovu mysl, která ještě stále odmítá zkornatět, i když si uvědomuje, že otázka volby není aktuální po celý život, je zásadní na jeho počátku, dokud jsme na ni sami, bez břemen... Dál je to už o poblouznění a s ním spojeném riziku - spálit most a vrhnout se po hlavě do peřejí, právě v onu chvíli nezáleží na tom, jestli dopad bude znít jako BUM ááááááá, nebo ááááááá BUM... Nic zvláštního ani objevného, říkáte si, jenže - to by vedlejší roli nesměla dostat krásná hudba a tu hlavní Guy Pearce, který je naprosto famózní - z jeho postavy vyzařuje dobrota, odevzdanost a neskutečná něha a spojení s Felicity Jones dává vzniknout Eliášovu ohni těsně předtím, než udeří blesk, ale erotické dusno není tím, oč tu kráčí, jedná se o ukázkové splynutí duší... dokud nás smrt, nebo jiný naschvál, nerozdělí... No nic. Smile!

S okamžitou platností požaduji přihození šesté hvězdy na hodnotící stupnici, jelikož o páté bylo rozhodnuto dříve, než odbila patnáctá minuta a nějak si nedovedu představit, jaké zvraty v ději i vtipu by mé rozhodnutí dokázaly zvrátit. Tuze roztomilá upírská hříčka točená formou pseudodokumentu, ve kterém se s námi partička krvelačných tvorů podělí o zážitky ze svého běžného, nočního života... a nečekejte jen bohapusté vysávání bezbranných obětí, tihle spolubydlící mají svoji úroveň, zrovna jako nějaký ten vrtoch a také spoustu obyčejných starostí, podobných těm našim, o čem svědčí i kuchyňský rozpis služeb na mytí nádobí, jen nemají tolik naspěch, přirozeně. Filmová lahůdka, kterou slovy nepopíšeš, Taika Waititi je nápaditý hýřil, který dokáže "fakta" o nadpřirozenu naprosto přirozeně, a hlavně neskutečně zábavně, převést do zatraceně sympatické formy. Herci do jednoho parádní, smíchu plný hrnec, super triky, rozkošná angličtina... prostě Nový Zéland jede a já mám nového kluka do topky, i kdyby už nikdy nic dalšího nenatočil (jenže natočil a dají-li producenti, určitě ještě natočí).

Ale ale, někdo se tady s nenápadnou naléhavostí chystá rozšířit řady mužů účinkujících v mých bezesných nocích a Burn Gorman ani Andrew Lincoln to nejsou... Že by neotesaně působící tvrďák s muskulaturou, kvůli které mu nepadne žádné oblečení, ale na kouzlo osobnosti vystál frontu hned dvakrát? Pak to musí být jedině Tom Hardy, Heathcliff z Bouřlivých výšin, který jako jediný překonává fantazií vyšperkovaný obraz hrdiny z knižní předlohy přesto, že se mu ani vzdáleně nepodobá. Brontëovská klasika se tak ke mně ve skromném, a přece velkolepém představení vrací se stejnými zmatky při orientaci v příbuzenských vztazích, kterými si projdu každé naše setkání, se stejným údivem, jak může tolik bolesti jeden člověk unést, i se stejným poznáním, že nejvíce mstivá umí být pomsta sama... a dnes k tomu obohacena vyzrálým herectvím, kladoucím důraz na osobní prožívání sebezničujících vášní. Nezměnila bych nic... snad jen, přeobsadit postavu Cathy? (nejlépe mnou, přirozeně :-))

Prosluněný snímek s kolíbavou kamerou, naddimenzovanou intenzitou zvuku, dobrodružným nádechem a s více než zajímavým tématem, který nesvádí k lítosti nad údělem nevidomých, nýbrž nad námi samými - pro polozapomenuté prožívání vjemů, o které se nevědomky připravujeme, když registrujeme jen nezbytné informace nutné k přežití a něco tak krásného, jako jsou zvuky, zapomínáme řadit k zážitkům všedního dne. Film o důvěře, naději a touze po svobodě, který je škoda nevidět a neslyšet...