Margot*

Tak přemýšlím, jestli jsem někdy viděla horší zpracování literárního díla. To je teda zoufalý. Ocenila bych snad jen recitaci pana Třísky a krásné barevné přírodní scenérie, jinak neměl film z Máchy vůbec nic. Neuchopitelný slepenec. Vilém... jako chladnokrevný vědomý otcovrah, němá Jarmila, která má snad jen jednu „zálibu“ a z jejích pocitů divák neví zhola nic a naprosto nepochopitelná rocková party umrlců, nesmyslně zhudebněný text skvostného Máje??? Nějak mi uniká záměr i interpretace díla filmaři. Jedno zhlédnutí bohatě vystačí na celý život!

Veliké očekávání podnícené velkými jmény následovalo neméně velké zklamání. Hlavní postavy se zmítají ve vlnobití proměn historických kulis. Plochost dramatu je na osobnost Miloše Formana poněkud zarážející. Celý film ve výsledku vyzněl až tragikomicky. Přesto je chvályhodné připomenutí jedné historické epochy, ze které se můžeme učit dodnes - téma nebezpečí spočinutí moci v nesprávných rukou je až příliš aktuální.

Tento western pokládám za skutečný skvost ve svém žánru. Už tak velmi kvalitní herecké obsazení, vizuální vnímání, řemeslnou filmařinu ještě o třídu povyšuje překrásná hudba. Přestože filmová plátna rozjasňuje už několik desetiletí, rozhodně neztrácí na svém půvabu. Z původně skromné linie o pomstě harmonikáře se nakonec vyklubal tříhodinový epos. Místo dramatických přestřelek však režisér napíná diváky dlouhými tichými scénami plnými detailů, horkého slunce, much bzučících kolem obličeje, prachu, který se nepříjemně lepí na rty. Ovšem poté, co zazní Ennio Moriccone, stává se film čímsi nadpozemským. Lahodnou melodii střídá zlověstně znějící harmonika. Celý nervy drásající příběh nakonec ústí do grandiózního finále. Nádherná žena, potrestaní bandité, dovršená pomsta. To vše podtrženo opakující se strhující hudební kaskádou.

Ve své době byl tento film něčím naprosto novým. Trojice autorů (Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, Karle Nový) se pokusila prolomit trend dosavadních často bezduchých romancí či veseloher. Na filmové plátno přenesla vážné problémy Podkarpatské Rusi. Hlavní dvě témata – Marijčina nevěra a Petrova vražda, se v dnešní době hororů a filmů tipu Anatomie pekla zdají být k pousmání. Pokud jsou ale zasazena do třicátých let a reality Podkarpatské Rusi, kde se snad ještě více než kde jinde odehrával život uvnitř uzavřené společnosti vesnice, která nic neodpustila, jejich závažnost se stává zřejmou. Mimo jiné je neotřelým způsobem zobrazeno i postavení běžných vesničanů, židovských obchodníků, Slováků i Čechů, kteří vnáší do prostředí charakteristické prvky své kultury. Originálně pracovali autoři také s technikou – poměrně ostrá kamera, dynamický střih, střídající se horizontální a vertikální scény, až téměř výtvarně pojaté obrazy, práce s detailem. Neopominutelná je také práce s neherci, která je pak příznačná pro italský neorealismus – ale ten přišel až po Češích:-D Na svou dobu byl film natolik novátorský, že jej veřejnost nepřijala příliš příznivě (jistou roli sehrála jistě i jazyková bariéra – pro větší autentičnost vložili autoři do úst svých postav dialogy v jejich vlastních jazycích, tudíž se divák setkává s češtinou, slovenštinou, němčinou i dialektem Podkarpatské Rusi). Zpětným pohledem napříč kinematografií 20. století ovšem musí každý divák přiznat tomuto filmu vysokou uměleckou kvalitu.

Tomáš Vorel se pokusil o filmové uchopení „aktuálního tématu“. K tradičnímu střetu generací přistupuje snaha skupiny mladých lidí najít cestu z bezvýchodné existence v zažitých společenských názorech a postojích. Vnímám tento film jako pokus o průnik několika žánrů – karikatury společnosti, grotesky, komedie, kritiky komerčnosti, kritiky masové „populární“ kultury. Tady ovšem moje pochopení pro tento film končí. Ač se snaží o originalitu, nevyhýbá se zažitým klišé, stereotypům, kterými se snad snaží získat na svou stranu masového diváka (protichůdná tendence k původnímu záměru!). A protože se jedná o „film o mládeži“, není možné vyhnout se prostředí školy, která je zde zobrazena zvlášť tristním způsobem. Kromě toho, že jsem na kritiku školy nepovolanýma očima zvenčí ve filmech alergická, zdejší školní prostředí reprezentuje několik groteskních typů, které nemají (díkybohu) s realitou moc společného. Snad mohou svou funkci plnit v drobnějších groteskách (např. Chemikál, 1986), nikoli však v celovečerním filmu, který má ambice rozebírat závažné společenské problémy.

Na tento film jsem byla od počátku velmi zvědavá. Nakolik se odvážným tvůrcům podaří přenést na filmové plátno velmi zdařilé novely Květy Legátové? Už hvězdné herecké obsazení (Aňa Geislerová, Ivan Trojan, Iva Bittová aj.) naznačovalo, že si tvůrci dělají vysoké ambice. Poprvé jsem film viděla ještě na gymnáziu a byla jsem od počátku s celkovým vyzněním filmu spokojená. Nedostatky by se jistě našly, to je nakonec věc subjektivního vnímání filmového umění, ale hodnotím film jako velmi dobrý. Osobně za nejnosnější pokládám část první třetinu, kdy je Hanule násilně vytržena ze svého prostředí, je nuceně přemístěna na slovenské hory, vehnána do manželství s mužem, ze kterého má zprvu strach. O své situaci pochybuje, v želarské komunitě se cítí nejistě. To vše dodává filmu jiskru a vnitřní napětí. Je škoda, že na úkor partyzánského rabování, nepříliš dobře sestříhaného, nedostal tento úsek větší prostor. Nakonec ani srovnání filmu s literární předlohou není dost dobře možné. Kvůli přílišnému okleštění původního textu zbyla jen základní tematická linie, kterou tvůrci přizpůsobili, místy snad až příliš, potřebám filmu. Do jisté míry zmizel hluboce zasahující lidský rozměr celého příběhu, postrádám také hlubší filmovou poetiku. Pokud film zpočátku nějakou má, poněkud neohrabaný závěr ji úplně pohlcuje.

Udivuje mě, jak mnozí seriál kritizují, přitom si pletou hlavní postavy a zapomínají na hlavní fakt - "jalovost" či "naivita" vyplývá z intencionality díla, tzn. že je určen zcela výhradně dětským divákům. Tak je k tomu třeba přistupovat. A nakonec nikdo Vás nenutí se na seriál dívat. Prostředí jižní Moravy a běžné starosti holek kolem 10.-12. roku mi nostalgicky připomínají dávno uplynulé dětství. Závratné filmařské umění v tom nehledám, ale jako oddechovka je seriál z moravského prostředí stále neodolatelný!

MÍSTO PŘEDMLUVY: „Jednoho listopadového večera roku 1840 zaklepal u doktora Ricorda hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké skeptické rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, pane doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, jsem zoufalý. Mám spleen, nudím se, mám hrůzu ze sebe i z lidí, z celého světa.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“ Tato historka se vypravuje o všech velkých komicích. Je však pravdivá jen o Deburauovi.“ (Z knihy Františka Kožíka (1909-1997) NEJVĚTŠÍ Z PIEROTŮ, která se stala předlohou pro celou tuto minisérii.) PŘÍBĚH KOMIKA SE SMUTNOU DUŠÍ Jean-Baptista Gaspard Deburau, nám známý též pod českým jménem Kašpar, byl původem po matce Čech, po otci Francouz. Otec sloužil jako voják ve francouzské armádě, se kterou se dostal až k českému Kolínu, kde potkal svou ženu. Celá rodina však žila v bídných podmínkách, proto se vypravila hledat štěstí do otcovy vlasti, do Francie. V té době byl Kašpar ještě dítě. Již po cestě se rodina začala živit akrobatickými komediálními výstupy, ve kterých nepříliš ohebný Kašpar za svými zdatnými sourozenci zaostával. Již to předznamenalo jeho osud pokorného otloukánka. Nakonec našla rodina angažmá v pařížském divadle Funambules. S přibývajícími lety se však projevovaly sílící rozpory v rodině. Sourozenci se Kašparovi rozprchli do světa, nemocný otec zemřel, zoufalá matka se utopila. Kašpar zůstal se svým smutkem na světě i v divadle sám. Ale ne, nebyl tak docela sám – měl přece své publikum, které ho milovalo, a on miloval své diváky. Postava Pierota byla čím dál známější a populárnější. Kašparova hvězda smutného hrdiny stoupala na pozadí proměňujících se politických poměrů ve Francii první poloviny 19. století, které celé dílo bravurně zachycuje. Šťastné období však netrvalo nikdy příliš dlouho. Kašpara opustila nevěrná žena, která mu zanechala jediného syna, jenž vyrůstal především v divadle. Ovšem v duchu filozofie původní literární předlohy, kterou se tvůrcům seriálu podařilo přenést i na plátno, symbolizuje závěr naději. Ke starému a nemocnému Kašparovi se vrací jeho první láska, Margot, která je motivem procházejícím celým dílem, vnáší světlo a symbolizuje právě zmíněnou naději. Pomáhá Kašparovi unést dojemné loučení s divadlem, s jeho publikem. Ale co to? Kašpar dál vystupuje i po svém rozloučení? V publiku to vře – Deburau se vrátil! Ano, vrátil. Jen o mnoho let mladší, pružnější a svěží. Toho si ale pod kostýmem a silným líčením nikdo nevšimne. Pierot žije dál! EPILOG: Do jeho náhrobního kamene byl vytesán nápis, který je tam údajně dodnes: "Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil."