Dr.Zhivago

Konečně čistě lidské pojetí Krista, při kterém věřící kroutí hlavou, Vatikán se rozpaluje a obyčejný kulturní člověk chápe jak se věci mají.

Píše se rok 1860 a na Sicílii se vyloďují Garibaldiho oddíly. Lid povstává proti nenáviděným Bourbonům a povstání se šíří jako požár. Do vily Salina poblíž Palerma, kde žije se svou rodinou kníže Fabrizzio, dochází poplašné zprávy, což ovšem nebrání knížeti, aby si po večeři nezajel do města za prostitutkou Mariankou. Jeho synovec, hezký a lehkomyslný Tancredi Falconeri, kterého má kníže raději než své syny, se rozhodne přidat k povstalcům a odjede. Boje se brzy rozhoří i v samotném Palermu, kde se bojuje o každý dům, každou barikádu. Povstalci zvítězili a Salinové vše přečkali bez pohromy. Pouze Tancredi byl v bojích zraněn, ale vzápětí za statečnost povýšen do hodnosti kapitána. Proto může rodina jako každý rok vyrazit na letní byt v Donnafugaty. Tady se Tancredi seznámí s krásnou Angelikou, dcerou zbohatlíka Calodera Sedara, a okamžitě se do ní zamiluje. Rozhodne se poprosit knížete, aby mu zprostředkoval sňatek, což se velmi dotkne komtesy Concetty, která pohledného mladého důstojníka také miluje. Historická freska, kterou v roce 1962 natočil podle stejnojmenného románu Guiseppa Tomasiho di Lampedusy slavný režisér Luchino Visconti (Vášeň, Rocco a jeho bratři, Soumrak bohů) patří k nejvýznamnějším italským filmům šedesátých let a je právem počítána do zlatého fondu světové kinematografie. V hlavních rolích se představí hollywoodská hvězda Burt Lancaster (Ostrov Dr. Moreaua, Odtud až na věčnost, Pole snů) jako Don Fabrizio - kníže ze Saliny, Alain Delon (Tři muži na zabití, Zorro, Povídka o policajtovi) jako Tancredi a Claudia Cardinale (Dárek, Tenkrát na Západě, Bubovo děvče) jako Angelica. V dalších rolích se objeví Paolo Stoppa (Rocco a jeho bratři, Tenkrát na Západě, Boccaccio 70) jako Calogero Sedara, Rina Morelliová (Krásný Antonio, Dobrodružství Salvatora Rosy) jako kněžna Maria Stella, Romolo Valli (Bobby Deerfield, Smrt v Benátkách) jako otec Pirrone a v roli Cavriaghiho uvidíte mladého Maria Girottiho, který si později začal říkat Terence Hill a proslavil se především jako partner Buda Spencera v dlouhé řadě dobrodružných komedií plných honiček a rvaček.

Mistrovské dílo aneb "za vším hledej ženu!"

Americký satirický film Charlieho Chaplina, v němž tento geniální herec a komik zaujal již v roce 1941 své kategoricky odmítavé stanovisko vůči fašismu a jeho vládcům. Prostředky jemu vlastními, satirou a hluboce zaměřeným vtipem, odhaluje celou šíři obludnosti diktátorského režimu a jeho představitelů. V dvojroli ztělesňuje Chaplin diktátora Hynkela (Hitlera) a pronásledovaného židovského holiče, kteří jsou nakonec pro zevní podobnost zaměněni.

Někdy je zapotřebí setkat se s bláznem, abyste našli zdravý rozum!

Film Princezna Mononoke, který byl natočen za rekordní částku 2,35 miliard jenů, patří k nejdražším japonským animovaným projektům. Úspěšností je však na absolutní špičce v historii návštěvnosti japonských kin. V našich zemích je tento film víc než důstojným reprezentantem tzv. žánru "anime", což je japonský výraz pro japonské animované filmy, v nichž, jak možná málokdo ví, na rozdíl od běžného japonského animovaného zboží, jímž jsou zaplaveny trhy, existuje několik špičkových animátorských dílen. A studio Ghibli, v jehož dílnách vznikla Princezna Mononoke, je jejich nejlepším příkladem. Hayao Miyazaki, autor scénáře a režisér filmu, má na svém kontě již několik animovaných filmů, jejichž zvláštností je, že nejsou jen pro děti. Originální výtvarné pojetí celého plátna a promyšlený scénář, který si nijak nezadá se scénářem k velkému hranému filmu, předurčují tyto kreslené filmy na velké plátno kin. Animace je tak detailní a živá, že divák chvílemi zapomene, že postavy, jejichž příběh prožívá, jsou kreslené. Výtvarná krása animovaných exteriérů i jemná práce s hudbou nemohou nepřipomenout vytříbenou tisíciletou japonskou kulturu a nechají na chvíli zapomenout na jednoduché animace Disneyovských studií. Nakonec největším důkazem osobité a nepopiratelné hodnoty filmů studia Ghibli je fakt, že všechna distribuční práva na prodej jejich filmů po celém světě zakoupila právě Disneyova společnost. Filmy studia Ghibli jsou pro děti stejně jako pro dospělé. Každý v nich objeví něco. Výtvarnou krásou a dokonalou filmovou režií (která dokázala, že animovaný film může být v nejlepším slova smyslu akční) počínaje a dobrodružstvím, mystikou, ale i lyrikou konče. Od pohádkového tajemství až po mytologické legendy.

V bezprostředně poválečném údobí stavěla po tři roky za sebou Britská filmová akademie do výsadního postavení režiséra nejlepšího filmu roku Carola Reeda díky jeho snímkům Štvanec, Padlý idol a Třetí muž, v nichž se tento tvůrce představuje jako imaginativní vypravěč ponurých příběhů plných vražedných intrik, příznačně vyjadřujících atmosféru té doby, ztěžklou břemenem deziluze jako důsledku nedávno překonané II. světové války. Z nich Třetí muž dosáhl největšího mezinárodního věhlasu (tři oscarové nominace, nejlepší film Cannes 1949), významně se podílel na vzniku konkurenční bariéry evropských filmů hollywoodské produkci na starém kontinentu a ve filmové historii zaujal místo klasického díla, vykazující přímý vliv amerického noir stylu. Padlý idol zahájil Reedovu spolupráci se spisovatelem Grahamem Greenem v postavení autora námětu a současně i scenáristy. Vedle Třetího muže jsou spolupodepsáni ještě pod Naším člověkem v Havaně. Pro oba tvůrce je typická tendence silného příběhu, situovaného zpravidla do cizích lokalit, jehož děj se odvíjí z hlubin psychologie postav rozpolcených ostrým morálním dilematem. Tematicky nejčastěji směřují k pocitům viny, vědomí vlastního selhání, otázkám zodpovědnosti vůči vyššímu mravnímu principu či paradoxům životních peripetií, většinou rozehraných na pozadí konkrétní politické situace. Třetí muž svým dějem, symbolikou situací i významem svého sdělení dokonale naplňuje vnímání světa obou tvůrců. Jejich film má dva hlavní hrdiny, oba Američany. Spisovatel westernových (rodokapsových) románů na mizině Holly Martins přijíždí do Vídně na pozvání svého kamaráda z dětství Harryho Limea, s nímž dlouho nebyl ve styku, a proto stále setrvává v nejlepší víře o jeho charakteru. Brzy se dozvídá o Limeově neblahé pověsti cynického spekulanta, jenž mrzačí pacienty, zvláště pak děti ředěným penicilínem, který je ve vítěznými mocnostmi okupované Vídni silně nedostatkovým zbožím. Jak je záměry Limea vtahován do pavučiny intrik podsvětí, Martins postupně odhaluje pravdu. Oči mu plně otevře osobní setkání, jež se odehrává ve slavné scéně na ruském kole v zábavním parku Pratru. Lime zde obhajuje své zločinné metody slovy: V Itálii pod vládou Borgiů po třicet let zažívali hrůzy války, vraždění a krveprolití, ale zrodil se zde Michelangelo, Leonardo Da Vinci a renesance. Švýcaři se těšili po pět set let bratrské lásce, demokracii a míru.A co dali světu? Kukačky! …Holly Martins začíná uvažovat o vytvoření nového portrétu svého přítele, o zpodobení „Třetího muže“. Téměř s jistotou se dá tvrdit, že neexistuje slavnější repliky z dramatického filmu. Její autorství, stejně jako režie, další dialogy a nasvícení proslulé scény v bludišti vídeňské kanalizace, je připisováno Orsonu Wellesovi, jehož Harry Lime je jeho nejslavnější hereckou kreací mimo vlastní filmy. Nejen v osobě Wellese samotného jako interpreta, ale i v rozvedení témat korumpující moci a vztahu peněz k umění (Martins je spisovatel a zaprodává se, Limeova přítelkyně, jež zrazuje a je zrazována, je herečka a Lime sám sebe považuje za genálního tvůrce intrik) je tento film vlastně pokračováním kaneovské tradice. Ostatně, to se týká i jeho vizuální podoby, jež je stylizována do výrazně kaneovského expresivního výrazu pomocí ostrých světel, příkrých kontrastů temných a světlých míst snímaného prostoru, hloubkou záběrů vytvářenou imaginativní hrou stínů a šerosvitem. Dominantní složkou kameramanského přístupu je pak vertikální vymezení obrazu, kterého Robert Kraske dosahuje scénografickým využitím exteriérů stojících trosek rozbombardované Vídně, až příkře vymezenými spodními úhly postavení kamery, a jednak velmi častým využívání svislého (holandského) švenku. Uplatnění této výrazné stylistické pomůcky (příznačné spíše pro Evropu, neboť v Americe se příliš neuchytila) vrcholí právě Třetím mužem. Všechny zmíněné prostředky sledují navození tíživé atmosféry života plného nejistoty a soustavného ohrožení.

Cogito ergo sum. Veleznámá věta slavného francouzského filosofa a matematika je se snímkem Blade Runner spjata víc, než by se mohlo zdát. Nakonec základní vodítko (Deckard – Descartes) je až primitivně jasné (nepokládáte-li nápadnou podobnost jmen za náhodu…). V prvním plánu je sice divákovi předkládána „akční“ sci-fi, kdy správňácký policista stíhá „zlé“ replikanty, při pozornějším sledování ale zachytíme velice výraznou linku směřující ve vyznění úplně jinam. Pod pláštíkem jednoduše střiženého příběhu se Scott diváka ptá: „Kde je hranice, za kterou se již nejedná o ,bytost´?“ Myslím, tedy jsem. Lze implantované vzpomínky, a koneckonců i implantovanou inteligenci, uznat jako rovnocenné? Co když se vyvíjí? Co když samotná implantace byla jen prvotním impulsem, či lépe řečeno „stvořením“? Člověk coby konstruktér se pak dostává téměř do role Boha – a má Bůh právo (povinnost?) diktovat jím stvořené bytosti její další vývoj? Při sledování filmu divák jaksi podvědomě cítí, že replikanti stojí vlastně jen o jediné – o možnost žít. Žít tak, jak chtějí. Ono násilí, páchané jimi na lidech, se při bližším pohledu jeví spíše jako zoufalá obrana otroka před otrokářem. Odkaz k USA druhé poloviny devatenáctého století je nepřehlédnutelný, ovšem Ridley Scott nám žádného Lincolna, co by zrušil otroctví, nenabídne. Ukazuje společnost jako neprůstřelný systém, kde přílišná odlišnost nemá místo. Deckard, člen komanda Blade Runners, je pak archetypální „šachovou figurkou“, která zcela neplánovaně začne pochybovat sama o sobě, resp. o svém poslání. Vyústění snímku následně relativizuje vše, co jsme dosud sledovali, a otázku „kde je vlastně pravda“ zlotřile nechává na nás. Oproti producentské verzi (obohacené o takřka stupidně komentovaný závěr) nabízí režisérský sestřih více odpovědí, ale také více otázek, vztahujících se k ústřednímu tématu „práva na život“. Blade Runner, stejně jako další nadprůměrné počiny kinematografie, se drží jedné jediné zásady – nenapovídat. Nechává na nás, jak si jeho „poselství“ vyložíme. V tom je úchvatný a současně děsivý.

Na rozdíl od lehkovážných komedií typu Toma Jonese má Kubrick ambice podrobně zkoumat svého hrdinu. Vytvořil sociologicky přesnou studii doby, v níž žil, rozmáchle načrtnul obraz zvyků a obyčejů (od stolování po vedení válečných bojů, kdy čelně postupující šiky spořádaně kráčejí vpřed bez ohledu na střelbu protivníka). Herectví se bezvýhradně podřizuje zvolené režijní koncepci, která s ním zachází jako s jedním ze stavebních prvků, rozvážně kladených do celkové mozaiky. Největší hodnoty snímku jsou však výtvarné. Kameraman John Alcott komponuje každý záběr jako malířské dílo, krajinomalbu či zátiší. V interiérových záběrech, které převažují zejména v druhé části vyprávění, kdy Barry se usadí ve šlechtickém sídle, je patrná snaha postihnout autentické světelné podmínky, rozsáhlé místnosti jsou často osvětleny jen několika svícemi. Alcott se průkopnicky vyhýbá umělému dosvětlování. Barry Lyndon je samozřejmě pozoruhodné dílo. Ovšem přípravu i natáčení provázela stejná pečlivost jako snímky ostatní. Dokládá to i důsledně vybraná hudba, provázející jednotlivé dějové struktůry. Zaslechneme skladby 18. století s výrazným podílem sólových smyčců a též píšťal, často táhlé a teskné (několikrát se v různých variacích vrací Haendlova Sarabanda, vytvářející tak ústřední hudební téma), občas probleskne pochodový rytmus. Film zcela oprávněně získal čtyři Oscary, mimo jiné právě za kameru a hudbu.

Billy Wilder je génius a sotvaco je toho lepším důkazem než proslulá černá komedie, která je, troufnu si říct, nejlepším filmem o hollywoodu, jaký kdo kdy natočil. Billy Wilder tu v příběhu němých filmů, jež žije v zajetí své vlastní minulosti, a scenáristy, který slíbí napsat scénař jejího comebacku, nejdřív velmi obratně vytváří obraz nostalgické dokonalosti zašlých časů, aby ho obratem zničil způsobem, z nějž člověku běhá mráz po zádech. Kromě fascinujícího výkuno Glorie Swansonové, která tu zčásti hraje samu sebe, je nepřejlednutelný Erich von Stroheim jako její podivinský komoří. Nezapomenutelné -- Takový odchod ze scény, jaký její hrdinka předvádí na samém konci filmu, si Gloria Swansonová určitě vždycky přála!