Dr.Zhivago

"Dick Laurent je mrtev!" Už když se divák úvodní noční divokou jízdou kamery po pusté pouštní silnici vřítí do příběhu a skrz mikrofon elektronického vrátného si vyslechne výše zmíněná první slova filmu, je mu jasné, že se ocitl v krajině nepodobné čemukoliv, co kdy na plátně viděl. Adresátem záhadného sdělení je jazzový saxofonista Fred Madison (Bill Pullman), který však zjevně netuší, kdo má být Dick Laurent a navíc marně vyhlíží oknem toho, kdo větu do mluvítka vůbec pronesl. Žije v hypermoderní vile v drahé čtvrti a když v noci odchází vyhrávat do baru svá divoká sóla, nechává svoji krásnou černovlasou ženu Renee (Patricia Arquetteová) doma samotnou. Ale opravdu doma? A opravdu samotnou? Vždyť když jí o přestávce volá, telefon nikdo nezvedá. Je možné uvěřit vysvětlení, že spala a telefon neslyšela? První čát filmu je především sugestivní vizí narůstající žárlivosti a nejistoty hlavního hrdiny, která je jenom podtržena záhadnými zásilkami videokazet se zrnícími záběry chladného nitra Fredova domu i spícího manželského páru. Na klidu Fredovi nijak nepřidá ani tajemný mužík s nemrkajícíma očima, který se mu vnutí na banálním večírku s informací, že je teď právě u něj doma - a vzápětí to dokáže pomocí mobilního telefonu. Následuje další videokazeta, tentokrát odhalující Fredovu ložnici jako scénu hrůzného zločinu a nakonec je saxofonista zatčen pro podezření z vraždy vlastní ženy. Čtenáře, který nepochybně už teď nevěří vlastním očím, musím upozornit, že to všechno zdaleka není konec - naopak. Šokující scenáristickou kličkou se tvůrci drze odříznou od Fredova příběhu a vtrhnou do historie mladého automechanika, který se zamiluje do milenky místního gangstera pana Eddieho (Robert Loggia). Milenku Alice hraje znovu Patricia Arquetteová, tentokrát ovšem odbarvená na blond, a pravé jméno pana Eddieho je - Ha! - Dick Laurent! Když gangster začne mladou dvojici podezírat, přemluví Alice Peteho k útěku a tomu, aby si peníze opatřili přepadením dalšího Aliciina gangsterského milence. Plán ovšem nevyjde tak jak by měl, milenec končí na podlaze hned vedle svého mozku a Pete prchá do pouště, kde se u motelu Lost Highway překvapivě neshledáváme s ním, ale znovu s Fredem Madisonem, Dick Laurent je, jak bylo řečeno na začátku, opravdu mrtev a nakonec vše končí tak jako začalo, divokou jízdou hlavního hrdiny (Freda nebo Peteho?) po pouštní dálnici, s policejními sirénami v patách.

V roce 1982 napsal Kurosawa ve své autobiografii: "Vždycky jsem si myslel, že bychom měli mít podstatnější jídlo, podstatnější filmy. A tak mě napadlo, abych se pokusil udělat film, který by byl tak zábavný, že máte chuť ho sníst." A tak Kurosawa vytváří v ryze japonském prostředí nesmrtelný "western", do hloubky inspirovaný americkými filmy a přece zcela nový a jedinečný svým pojetím i zpracováním, takže se jeho film triumfálně vrací ke svým zdrojům přes oceán a stává se modelem nejen Sturgessových slavných Sedmi statečných (Magnificent Seven), ale celé plejády action filmů jako Děla v Navarone (Guns of Navarone), Špinavý tucet (Dirty Dozen), Dogs of War (Psi války), Peckingpahových Major Dundee (Major Dundee) a Wild Bunch (Divoká banda), Last Samurai (Poslední samuraj) a mnoha a mnoha jiných. Žádný z velkých japonských filmů se zpočátku nesetkal s takovým nepochopením u kritiků, jak v Japonsku tak na západě, jako Sedm samurajů. Známý a vlivný filmový kritik Sató Tadao napsal, že jelikož film byl natočen v roce 1954, tedy v době, kdy byly založeny Japonské sebeobranné jednotky (Džieitai), je vlastně jakousi záměrnou oslavou vojenského ducha a podporou japonského militarismu. Levicoví intelektuálové zase ve spojení samurajů a sedláků spatřovali příslib revolučního spojení antagonistických tříd, jiní brali samuraje jako metaforu pro intelektuály jako takové. Osobně jsem přesvědčen, že Kurosawovo myšlení bylo na hony vzdáleno jakýmkoliv ideologickým či politickým předpisům a požadavkům, že rozhodně nechtěl ilustrovat žádné dějinné procesy, tím méně ospravedlňovat japonský militarismus a podobně. Šlo mu především o to, aby v akčním, co možná zábavném filmu vyjádřil svou humanistickou filosofii života, své přesvědčení, že smysl života není něco vnějšího, co nám kdosi může nabídnout jako dar, ale spočívá především v mužném činu, kterým si každý svůj smysl života vytváří. Tuto základní existenciální svobodu máme za každých, i těch nejtěžších okolností. A konečně, Sedm samurajů je i povzdechem nad tím, že v plebejském světě už není místo pro šlechtické noblesse oblige, že život sice půjde dál, lid bude zpívat a sázet rýži v neměnném koloběhu rození a umírání, ale elegance, čest, ochota obětovat pro vyšší princip hrdla i statky, se z tohoto světa k jeho nesmírné škodě, nenávratně vytrácí.

Veliký film o velikém člověkovi, jinak se to nedá říct. Do shlédnutí filmu jsem o Gándhím v podstatě nic nevěděl, po skouknutí si člověk musí nutně položit otázku, jak na tom vlastně svět je. Všude člověk vidí zlo, války, terorismu, za svobodu se bojuje se zbraní v ruce a vypadá to, že to ani jinak nejde. A kdybych nevěděl, že Gándhí byl skutečná postava, nejspíš bych si řekl, že to je pěkná blbost - ale film se drží podle různých článků, co jsem si přečetl docela věrně skutečného života tohoto muže. A ukazuje nám, že všechno se dá dělat i jinak. Gándhí je člověk, za kterým bych dokázal bez váhání jít a vůbec se nedivím tomu, co dokázal. Jeho přesvědčení, odhodlání a víra v lidské dobro je tak silná, že probudí něco i v tom nejtvrdším cynikovi. Zajímalo by mě, jestli by takový muž dokázal dneska totéž - strhnout takhle masy, obrátit je k dobru, jestli by dnes vůbec ještě šlo. Co se filmu týče, má všechno co může film mít - hluboce lidský příběh, strhující životopisné drama, klasické téma boje za svobodu, Kingsleyho, který Gándhího nehraje, který jim je. Překrásnou výpravu, kameru, kostýmy, hudbu a téměř každá scéna stojí za zapamatování. Jestli mě něco nejvíce dostalo, tak to byli lidi, kteří bez obrany, bez šance na úspěch pochodovali proti vojákům do solnovaru. Nebo Gándhího slavnou větu - jsem křesťan, muslim, hindu, žid - v této větě se skrývá nesmyslnost všech náboženských válek.

Když je člověk génius, dokáže divákovi nadělit mistrovskou lekci o tom, jaké filmařské možnosti mu skýtá omezeny prostor jednoho pokoje. Neboť prakticky jen tam se odehrává v podstatě velmi prostý thriller o fotografovi, dočasné znehybněného zlomeninou nohy, který se baví pozorováním sousedů a příjde při tom na stopu vraždě. A nebyl by to Hitchcock, aby na nás při tom škodlivě nemrkl...

Jako gay se bohužel, po shlédnutí tohoto "počinu" stydím !!! :(

Pravděpodobně nejkrásnější filmový příběh všech dob. Murnauův první americký film je čistou filmovou prací, za zmínku stojí především herecký koncert dvou hlavních představitelů (George O'Brien a Janet Gynor), ale rovněž také samotná Murnauova režije a naprosto dokonalá kamera, ketrá byla rovněž oceněna oscarem. (tehdy poprvé).

Poupě. Slovo jenž nedává význam a přesto v tom většina vidí souvislost. Ovšem ve své hlavě a ne hlavě občana Kanea.

Pan Grrison: (jako pan klobouk): Posaďte se děti, dneska se toho musíme hodně naučit. Pan Grrison: To je fakt pane klobouku. Začneme několika novými matematickými příklady. Kolik je pět krát dva? No tak děti, nestyďte se a prostě to zkuste... Ano, Clyde?¨ Clyde: Dvanáct! Pan Grrison: Jistě... A co kdyby to teď zkusil někdo, kdo není úplný debil? kdokoli, no tak nestyďte se! Kyle: já myslím, že to vím, pane Grrisone! Eric: ně, ně, ně, ně, ně, ně... Kyle: Drž hubu ty, tlustoprde! Eric: neříkej mi tlustoprde ty zasranej žide! Pan Grrison: Ericu, tys řekl sprosté slovo?! Eric: "žid"? Kyle: Ne, ve škole se neříká "zasranej", ty tlustá píčo! Pan Grisson: Kyle! Eric: Proč ne? kurva! Pan Grrison: Ericu! Stanley: Vole 'tys řek' "kurva"! Pan Grrison: Stanley! Kenny: blablablabla..... Pan Grrison: Kenny! Eric: Co je na tom špatnýho, vždyť to nikomu neublíží. Kurvajs, kurva, kurvička! Pan Grrison: Co kdyby jsi šel k výchovnému poradci! Eric: Co kdyby jste mi vylízal prdel! Pan Grrison: Co jsi to řekl???!!! Eric: Pardon, promiň tě... Chtěl jsem říct -- CO KDYBY JSTE MI VYLÍZAL PRDEL, PANE GRRISONE!!!

Cesta do fantazie je dalším triumfem jednoho z nejslavnějších japonských filmových tvůrců, Hayao Miyazakiho. "Dosud jsem natočil pouze jeden film pro menší děti - Můj soused Totoro", říká režisér a scenárista Miyazaki. "V Laputě se malý chlapec vydá hledat ztracené město a v Kouzelnické škole se mladá dívka naučí být sama sebou. Ale nenatočil jsem zatím žádný film pro desetiletá děvčata. Nemám rád slabé ženské postavy. Myslím, že je nudné, kolik mladých mužů je nám dnes prezentováno v rolích hrdinů. Ve skutečnosti muži už prohráli svou bitvu a současnost patří silným ženám. V našem příběhu se přirozená síla hrdinky projeví až díky situacím, ve kterých se ocitne," pokračuje Miyazaki. "Chtěl jsem ukázat, že v lidech dřímá síla, na kterou se můžou spolehnout, když se ocitnou v nezvyklé situaci. Chtěl bych, aby takoví byli mí mladí diváci a myslím, že oni také doufají, že takoví budou." K námětu Cesty do fantazie Miyazaki říká: "V době mých prarodičů se věřilo, že bohové a duchové existují všude kolem nás - ve stromech, v řekách, ve hmyzu, ve studnách, všude... Moje generace už v to nevěří, ale mně se líbí myšlenka, že bychom si měli vážit všeho kolem nás, protože by v tom mohl žít bůh nebo duch a skrývá se v tom život. V japonštině existuje obrat 'yaoyorozu no kami', který doslova znamená 'osm miliónů bohů'. Ale pokud vím, nikdo je zatím na vlastní oči neviděl. Proto jsem si musel jejich tváře a těla vymyslet. U některých jsem se inspiroval pověrami, legendami a jinými materiály. Například je obecně rozšířený názor, že říční bůh vypadá jako had nebo drak." Natáčení filmů Hayao Miyazakiho většinou začíná dávno před tím, než je hotov scénář. "Příběh se dotváří když kreslím storyboardy. Ještě před jejich dokončením se začíná natáčet. Nikdy nevíme, jak se příběh vyvine, zatímco na filmu pracujeme." Miyazakiho specialitou je také fakt, že konkrétní dialogy v jeho animovaných filmech vznikají až zcela nakonec, na základě toho, jak postavičky pohybují ústy. "Na počátku natáčení jsem spolupracovníkům vysvětlil, že lázně bohů v tomto filmu jsou jako naše Studio Ghibli. Když se mezi námi objeví nový spolupracovník, zpočátku se tady nevyzná. Kdyby například zabloudil do třetího patra, narazil by tam na našeho strašidelného producenta Toshio Suzukiho, který pořád ječí přesně jako Yubaba. Mnozí mí spolupracovníci naopak tvrdí, že jako Yubaba vypadám já. Uznávám, že mám velkou hlavu, ale s tímto přirovnáním nemohu souhlasit. Jsem jen prostý řemeslník, který vyrábí film, podobně jako dědeček Kamaji v Cestě do fantazie. Až na to, že já nemám šest rukou." Kromě Yubaby, Kamajiho a mladého čaroděje Haku se Chihiro setká s dalšími magickými bytostmi: Boh je obří syn Yubaby. Zaměstnanci lázní jsou žabáci. "Bůh smradu" se přichází do lázní přerodit v říčního boha. A nejpodivnější je tajemný Kaonashi (doslova "ten bez tváře"), poloprůhledná nemluvná bytost, která je nebezpečná pro každého, kdo se k ní přiblíží. "Vytvářel jsem ve svých filmech takové hrdiny, kteří se mi líbili", pokračuje Miyazaki. "Ale tentokrát jsem chtěl, aby byla hlavní hrdinka typičtější - aby se s ní snadno identifikovala všechna desetiletá děvčata. Je těžší stvořit takovou hrdinku."

Pro Kadára s Klosem je typické, že přes všechnu etickou vyhraněnost nejsou moralizátory. V příběhu truhláře Tóna Brtka (ve vynikající herecké interpretaci Jozefa Kronera) a jeho snaze o arizaci obchodu židovky Lautmanové je obsažena tragédie malého člověka, který jednou zatouží po zdánlivě malém kompromisu se zlem, chce se přidat k mocným a bezohledným a skončí sebevraždou jako oběť svého činu. V tomto obraze trestajícího svědomí nejde jen o jeden lidský osud. Je to kritický obraz totalitních dějin našeho národa, varování před zvráceností naší národní povahy, naším provinčním siláctvím a velikášstvím, zastíráním naší malosti a podřízenosti, nadouvající se řazením mezi velké a mocné do "světového dění".