Traffic

Perfetto.

Peak cinema.

Vynikající, suverénně zfilmované melodrama s několika fantastickými inscenačními řešeními záběrů a scén (hello Věrná kopie). Sirkovskou zakázanou romanci starší žena-mladší muž z All That Heaven Allows tentokrát Haynes převádí v podchlazeně perverzní studii tvorby vlastního sebeobrazu, v níž předstírání existuje na obou stranách: ve vztahu Gracie a Joea a v postavě herečky Elizabeth, která se na návštěvě u Gracie snaží dopátrat pravdy, ale paradoxně se nedokáže odpoutat od špatně předstíraných sympatií, afektovanosti a cynického záškodnictví. Takřka každá scéna je jaksi vychýlená, znepokojivým způsobem "špatně", a to způsobem, jaký nepamatuju z žádného jiného filmu. Je tam tolik vrstev, rozporů, ambivalencí (a samozřejmě paralel), že se k May December budu chtít rozhodně ještě vrátit. Nejlepší Haynes od Carol.

Napadá mě několik paralel s Klubem rváčů. Oba filmy stojí na protagonistově voiceoveru, který bychom mohli označit za nespolehlivý, ale v každém případě z trochu jiných důvodů. Zatímco Jack / Tyler Durden je nespolehlivým vypravěčem, s nímž sdílíme schizofrenně poblouzněné vidění reality, stoické promluvy nájemného vraha v Zabijákovi jsou nespolehlivé v tom smyslu, že přes zdání husťáckých (sebe)motivačních keců představují zvrácený postoj ke světu, s nímž se nakonec ocitá v rozporu i sám asasín. Je to taková krajně nihilistická variace Ghost Doga, v níž se východní praktiky jako meditace a jóga staly především dalším nástrojem k zefektivňování vlastní práce. Když si pak zabiják podesáté zopakuje mantru "Neimprovizuj" a vy přitom vidíte, že od začátku nedělá nic jiného, než že improvizuje, musíte se tomu smát. (Ano, Zabiják je černá komedie, která by se měla jmenovat Gone Wrong). Vypravěčsky přitom skvěle fungují jak první tři kapitoly, v nichž jsme převážně pozadu za protagonistou (a částečně stejně jako on netušíme přesně, proti čemu stojí), tak kapitoly čtyři až šest (plus epilog), kde už má akce spíš charakter postupně odškrtávaných fajfek, nicméně jakýkoli dojem mechaničnosti dokáže šikovně přesměrovat do ubíjejícího aktu pomsty jako takového. Druhá paralela s Klubem rváčů je více tematická. Oba jsou to filmy (černé komedie) o životě v pozdním kapitalismu. Jenže zatímco v Klubu rváčů ještě Jack / Tyler sní o autentickém vzdoru proti systému, v Zabijákovi už je jakékoli domnělé outsiderství protagonisty plně začleněné do neoliberálních struktur. Jestliže Tyler Durden se bouří proti konzumu a pokouší se obnovit smysl pro autentickou zkušenost (a autentickou maskulinitu), anonymní zabiják s nekonečným množstvím identit a mega tučným bankovním kontem (které si ale nemá čas užít) ze svojí askeze udělal integrální součást sebe jako pozdně kapitalistického subjektu. Všeprostupující distance (odcizení) už není nežádoucím prvkem, který bychom měli překonat, ale naopak žádoucí součástí takřka všech profesních i jiných vztahů. Scéna v restauraci je antitezí steakové scény z Matrixu, kde ještě existovala domněnka, že člověk se zaprodá systému kvůli povrchním smyslovým počitkům; tady už ani tohle nefunguje. Není to nic extra nového, o týchž věcech už kdysi točil Antonioni, a pokud mi Zabiják nějaký film připomněl, tak (vedle Melvilleových gangsterek) Povolání: Reportér. Fincherův smysl pro jízlivost mi ne vždycky sedne, ale tady je natolik jemně a hladce zašitý do přesně šlapající žánrovky, že mě to bavilo velmi.

Jeanne Dielmanová machinimy

Zatím nejodvážnější a nejkrásnější film Angely Schanelec. Film vymykající se času a prostoru, nejen vypravěčsky, ale celkově. V jistém slova smyslu je strašně jednoduchý až primitivní, zároveň ale stěží proniknutelný. Působí, jako by vypadl z nějaké dávno minulé éry, kde ještě lidé nevyvinuli složitější vyjadřovací prostředky a svoje stavy mysli a pohnutky těla vyjadřovali rozvážnými objetími, vyluzováním zvuků, prostým pohybem. Zároveň ale působí jako film z éry mnohem vyspělejší, než je ta naše; z časů dávno po současné překotné modernitě, kdy se lidi naučili se zklidnit, vnímat víc jeden druhého i všechno kolem s klidem a vyrovnaností, včetně nevyhnutelné a všudypřítomné smrti. Když Iro vejde do lékárny, aby pro Jona koupila pantenol a obvazy na jeho poraněné nohy, došlo mi, že v tomto filmu neexistuje společnost, jak ji známe. Alespoň ne společnost hierarchická a jasně rozparcelovaná, s národními státy, řízením podniků a institucí, strukturami vedení a podřízenosti. Film místo toho buduje kolektiv věcí, zvířat a lidí, v němž lidé jednoduše žijí, plavou, milují se, hrají si, učí se, dozorují a opatrují se, střídavě mluví a zpívají různými jazyky a pochopitelně umírají. Třeba je to jenom moje představa a třeba to tak ve filmu být nemá a není. Myslím, že je to ale úplně jedno. Tohle je nesmírně imaginativní a imaginaci probouzející film, jehož síla tkví právě v tomto: v naznačování a sestavování horizontů a světa, který se zdá být úplně mimoběžný a cizokrajný ve vztahu k našemu známému světu a filmům, které se v něm točí, ale ve skutečnosti se jeho podstaty dotýká víc než kterékoli klasicky natočené nebo konvenčně realistické dílo. Vím, že tady už vstupuju na ošemetnou půdu esenciálních kvalit a nepolapitelného transcedentna, ale ten film se jí dotýká, stejně jako Bressonovy nebo jiné duchovní filmy. Dělá to ale svébytně a se samozřejmým, a přitom suverénně kontrolovaným akcentem na tělesnost a múzičnost, která v soudobé kinematografii nemá obdoby. _______ Asi nejblíž má film k režisérčinu dřívějšímu filmu Cesta snů, který mi tehdy tolik nesednul a měl bych si ho někdy pustit znovu. V závěru Hudby se ale krátce po sobě objevují upomínky na starší filmy, v nichž ještě režisérka nechávala postavy celkem běžně mluvit: jezírko připomínající rybník z čechovovského Odpoledne a nakonec poslední záběr, dlouhá vláčná jízda zdálky sledující volně se prostupující řetízek z postav kráčjících po cestě dopředu, mezi stromy: přesně tak se uzavírá i film Můj pomalý život. _______ Jinak mě zaráží, jak si někdo může dovolit režisérku na dálku diagnostikovat jako autistku a de facto ji tím urážet - není tohle vrchol arogance? Jenom proto, že film nekomunikuje zrovna s vámi, tak to znamená, že nekomunikuje s nikým, nebo dokonce se světem? Proč by Schanelec měla vést "dialog s dobou"? Vždyť to přesně dělá naprostá většina ostatních filmařů. A soudit ji podle rozhovorů - co když prostě AS není člověk, který se vyjadřuje slovem, notabene v cizím jazyku, který ne úplně ovládá? Za Schanelec mluví filmy, které jistě mohou budit - a pravidelně budí - pozdvižení, nesouhlas, radikální odmítnutí. Chápu, je to kontakt s něčím radikálně jiným, ale to by nás přece mělo vést spíš k pozornějšímu zkoumání, pokoře a obratu k vlastním limitům a předpokladům, místo abychom svoje míjení s dílem svalovali na to dílo, nebo dokonce jeho autorku, nebo ne? Možná jsem pořád moc velký idealista.

Možná se doslechnete, že filmy Ariho Astera jsou akorát tak o dysfunkčních rodinných dynamikách a že jinak o ničem víc nevypovídají. Není to pravda. Asterovy filmy jsou koncentrovaným útokem na principy západní moderní racionality, v každém filmu trochu jinak, s akcentem na jiný pilíř modernity. V Děsivém dědictví je to psychologie a psychiatrie. Ve Slunovratu etnografický nebo antropologický výzkum a věda obecně. Zatím nejambicióznější On se bojí pak podniká originální výpad proti nedotknutelné descartovské dualitě subjektivní a objektivní reality. Obojí tady totiž nerozlišitelně splývá v jedno, aniž by to přitom až na výjimky procházelo nějakým zásadnějším vývojem, připomínajícím nějaký postupný propad do králičí nory. Začátek filmu může být stejně ne/reálný, jako jeho konec. Nejsou tady žádné švy, žádné přechody mezi snem a realitou, podle kterých bychom se mohli alespoň částečně orientovat, jako např. v Lynchových filmech (Mulholland Drive, Lost Highway). On se bojí je zdánlivě psychoanalytický film, který ale rezignuje na psychoanalytické vidění světa. Je to přitom hlavně promyšlená práce s mizanscénou, prostorem a jeho vrstvením, která tenhle film odlišuje od ostatních titulů s podobnými ambicemi. Logika narušené mysli nebyla nikdy tak precizně zvnějšněná - a zároveň černohumorně provázaná s různými typy hororu - jako tady.

Rozhodně jeden z nejlepších filmů poslední doby. S dalšími zhlédnutími jenom roste. Netuším, kde a jak se Todd Field v uplynulých šestnácti letech vypracoval v tak suverénního vypravěče, ale je to rozhodně prospěšná evoluce. Nevěřte nikomu, kdo tomu filmu přisuzuje nějakou politicky vyhraněnou pozici nebo jej interpretuje jako "cancel culture movie", případně jako pohled do mocenských až predátorských manipulací ve světě umění. To je ve výsledku dost banální čtení. Především Tár - navzdory svému názvu - s hlediskem a názory své protagonistky rozhodně nesplývá. Když Lydia v Juilliardu mileniálním robotům vysvětluje, že coby dirigenti musejí tváří v tvář orchestru, autorovi díla a Bohu svoji vlastní identitu úplně rozpustit, je to podobně zjednodušující pohled jako ten politicky uvědomělý, kde identita, sexuální orientace a etnický původ autorky či autora určuje náš pohled na jeho či její dílo. Všimněte si mimochodem, jak se Lydia upíná k představě, že za dílem stojí především Autor s velkým A, jehož Záměr s velkým Z bychom měli respektovat. Je to proto, že sama sebe vnímá jako takového Autora. Navzdory vzletným řečem o rozpouštění vlastní identity a službě dílu je ve skutečnosti sebestředným narcisem, který edituje svoji vlastní Wikipedii a schovává si pečlivě vystřižené články, které o ní vyšly. Stejně tak když se od Andrise dozvídá, že "všechno je vlastně pastiš" a že Beethoven vlastně vykradl Mozarta, je to pro ni pochopitelně depresivní zjištění. Což je vlastně nesmírně ironické, protože neexistuje snad jiný umělec, který by natolik těžil z tvorby jiných - nejen těžil, ale byl s tvorbou jiných provázán - jako právě dirigent velkého orchestru. Film tak vědomě a místy až potměšile obnažuje limity Lydiina uvažování, její koncepce hudby a sebe sama. Proto všechny ty noční výlety k ledničce a zděšené momenty při běhu v lese, při kterých se bůhvíodkud ozývá srdceryvný ženský křik. Lydia je po celý film neustále pronásledovaná zvuky, které nedokáže polapit a kontrolovat, ale které jí přesto neustále zasahují do života, a potažmo i do její tvorby. Hudba, naznačuje film, je mnohem víc než autorův záměr či dílo geniálního tvůrce. Jsou to všechny tyhle hmotné i nehmotné věci, které hudbu obklopují a zároveň přivádějí k životu. Víc v recenzi v nadcházejícím Cinepuru.

Počínaje Drive a jeho úspěchem si Refn nepochybně začíná budovat svůj autorský brand: přechází ke značce NWR, ještě posiluje neonovou stylizaci a rozvádí do větších extrémů polaritu estetické pomalosti s náhlými výbuchy brutality. To všechno navíc s oblibou zasazuje do archetypálních, mytických a metažánrových rámců, které nadto provazují tělesné se sakrálním či transcendentálním. Kodaňský kovboj v tomto směru představuje dosud možná nejvrstevnatější syntézu, v níž kromě všeho výše zmíněného nalezneme také ozvuky režisérovy dealerské trilogie (zápletka s balkánskou mafií a návrat Zlatka Buriće). Je přitom obdivuhodné, jak navzdory inspiračnímu mišmaši celá série drží pohromadě jako svébytný originál. Ano, můžeme Miu označit za hybrid nemluvných pistolníků, androgynní Ženy která spadla na Zemi a bressonovské Jany z Arku, ale rozhodně tím nevystihneme stoické charisma Angely Bundalovic, která ve svých modrých péřových soupravách vyhlíží jako mimozemšťan zatoulajivší se sem z dávné sovětské expedice na Venuši. Její minimalistické herectví a prudké pohybové kontrasty (Miu jako jediná postava v tomto skutečně souzní s celou estetikou série) stejně tak můžeme připodobnit k některým raným filmům Bruna Dumonta (než se z něj stal jurodivý šprýmař), které ostatně také stojí na radikálních protikladech pomalosti a výbuchů násilí (Twentynine Palms) a mysteriózní protagonisty staví na nevyslovitelnou hranu démonického a spasitelského (Stranou satana a další). Ale znovu tím nevystihneme, jak Kodaňský kovboj působí. Nebo můžeme obvinit NWR z toho, že opět vykrádá postupy transcedentálního stylu či spirituálního filmu (okázalé pohyby kamery o 360 stupňů, dlouhé pomalé jízdy, práce s mrtvým časem), ale zároveň si musíme uvědomit, že podobně stylisticky excesivní bývaly třeba spaghetti westerny Sergia Leoneho nebo některé brakové subžánry (např. giallo). Když pominu, že závěr působí trochu na sílu jako revanš za Death Stranding, je tohle v dnešní televizní krajině pořád velmi unikátní zážitek, který je třeba si hýčkat. Netflix je esence hit or miss a týká se to i autorských projektů, kde značně rozporuplná díla, jako je Mank, střídají soustředěné a puntičkářsky promyšlené bizáry, jako je Bílý šum nebo Kodaňský kovboj. Většinový divák asi prská, ale já se bavím královsky.

Baumbachovy nejlepší filmy se vyznačují dokonalou ekonomikou hereckého výrazu a jeho stylové inscenace. Jsou tak precizně seskládané, až se tato preciznost (alespoň pro mě) stává hlavní předností celého filmu a zastiňuje vše ostatní. White Noise je v tomto směru vůbec nejextrémnější Baumbachův film. Jedná se v podstatě o muzikál, v němž postavy nezpívají a kolektivní taneční číslo přichází až se závěrečnými titulky, nicméně s kteroukoli replikou se zde zachází jako se silně muzikálním, precizně rytmizovaným prvkem, který je v dokonalém souladu s těmi sousedními. Nečetl jsem DeLillovu předlohu, takže nevím, jak moc věrný film to je (ale prý hodně), nicméně mnohokrát si lze všimnout, že dialogy i monology se rýmují - ne vždy, ale dost často na to, aby bylo zjevné, že jde o koncepční pravidelnost. Hysteričnost a absurdita DeLillových románů je tak jiného rázu, než třeba v Cronenbergově Cosmopolis. Nabývá takřka hudebních rozměrů a působí spíše podprahově: je nám po celou dobu jasné, že "něco je jinak" případně "něco je špatně", ale těžko hned dokážeme říct přesně proč. Proč svět White Noise působí tak zvláštně, proč je tak zcizující a zároveň pohlcující (přistoupíme-li na jeho stylizaci). Zhruba od půlky jsem při sledování více méně přestal řešit, co přesně postavy říkají a už jsem se jen opájel jejich přednesem a mizanscénou (barvy!). Tohle je film, v němž bych se chtěl nimrat a analyzovat jej záběr po záběru, kdybych na to měl čas. White Noise je někde mezi Wesem Andersonem, Caraxovou Annette a Cronenbergovou Cosmopolis, ale zároveň nepřipomíná ani jedno. ______ Poznámka pod čarou: White Noise má kupodivu hodně společného s Eyes Wide Shut. V obou filmech jsou zcela zásadní barvy, nejen ve vztahu ke konkrétním postavám a motivům, ale také ve vztahu ke společnosti a konzumerismu. Vánoční světýlka na konci Kubrickova filmu příznačně ožívají v nákupním centru, kde Cruise a Kidmanová zdánlivě "procitají" ze zlého snu, ale ve skutečnosti v něm nadále setrvávají: hledají útěchu ve chrámu konzumu, kde mohou nadále procházet světem s "očima dokořán zavřenýma" a být loutkami všemocných neviditelných elit. Baumbachův film spojuje duhovou pestrobarevnost také s prostorem supermarketu, který také představuje jedinou zdánlivou jistotu moderních amerických rodin, do níž mohou unikat před nebezpečným, nepředvídatelným vnějším světem. V obou filmech navíc procházejí ústřední manželské páry krizí důvěry: žena mimo dohled manžela vstupuje do sexuálních dobrodružství s cizími muži (ať už skutečných nebo imaginárních) a zhrzení muži nejsou schopni se s tímto ohrožením plně vyrovnat. V obou filmech je jejich snovost podprahová neboli subliminální. Ano, White Noise je Baumbachův Eyes Wide Shut a dost možná jeho zatím vrcholné dílo (ukáže čas).