Traffic

Perfetto.

Nečekal jsem, že bude mít Barbie něco společného s Nejvyšší kartou Petry Hůlové. Obě nahlížejí na feminismus a soužití žen a mužů skrze vyhrocené rozpory, které vůči sobě porůznu konstrastují. A zároveň stejně tak kontrastují různé rozpory mezi hlásanými feministickými idejemi a takzvaným reálným světem. Zatímco Hůlová skrze postavu stárnoucí spisovatelky dochází k tomu, že ženská tragédie spočívá v biologicky podmíněné znásilnitelnosti žen fyzicky zdatnějšími muži, Greta Gerwig nachází styčnou plochu "skutečných" žen v návštěvách gynekologa, tedy opět ve společensky plně nevykompenzovatelných a zcela nenarovnatelných záležitostech těla. Proto předtím film zdůrazňuje, že ideální Barbie a ideální Ken nemají pohlavní orgány. Oni - a růžový svět, který obývají - je totiž světem čirého sociálního konstruktivismu odpojeného od výše zmíněného fyzična a jeho působení. Je samozřejmě také světem korporátním, formovaným kapitalistickou logikou Mattelu - a v tomto směru se film může jevit jako kritika krajně neoliberálního feminismu, který se tváří, že každý může být kýmkoli a na materiální (či fyzické) limity příliš nehledí. Protože film na konci vykračuje ze světa sociálních konstrukcí (byť jen zčásti, Hollywood je zde reflektován jako stejně umělý jako Barbieland) a přiklání se k plně nekomodifikovatelné tělesnosti, připadá mi odvážnější než jak může na první pohled vypadat. Ale nejsem si tím jistý. Proč na druhé straně nevidíme Kena, jak jde k andrologovi kvůli problémům s erekcí? Nebo co je mužským ekvivalentem návštěvy gynekologa? A kde na této platformě tělesnosti mohou ženy a muži nalézt rovnost? Lze to vůbec? Film naznačuje, že ne, protože tuto druhou mužskou stránku vypouští. Koneckonců se nejmenuje Barbie a Ken, ale jenom Barbie. Možná, že tady film skutečně naráží na svoje ideologické mantinely, aniž by je na rozdíl od všech dalších reflektoval.

Blade Runner, ale tentokrát hledáš androidy mezi herci.

Zatím nejodvážnější a nejkrásnější film Angely Schanelec. Film vymykající se času a prostoru, nejen vypravěčsky, ale celkově. V jistém slova smyslu je strašně jednoduchý až primitivní, zároveň ale stěží proniknutelný. Působí, jako by vypadl z nějaké dávno minulé éry, kde ještě lidé nevyvinuli složitější vyjadřovací prostředky a svoje stavy mysli a pohnutky těla vyjadřovali rozvážnými objetími, vyluzováním zvuků, prostým pohybem. Zároveň ale působí jako film z éry mnohem vyspělejší, než je ta naše; z časů dávno po současné překotné modernitě, kdy se lidi naučili se zklidnit, vnímat víc jeden druhého i všechno kolem s klidem a vyrovnaností, včetně nevyhnutelné a všudypřítomné smrti. Když Iro vejde do lékárny, aby pro Jona koupila pantenol a obvazy na jeho poraněné nohy, došlo mi, že v tomto filmu neexistuje společnost, jak ji známe. Alespoň ne společnost hierarchická a jasně rozparcelovaná, s národními státy, řízením podniků a institucí, strukturami vedení a podřízenosti. Film místo toho buduje kolektiv věcí, zvířat a lidí, v němž lidé jednoduše žijí, plavou, milují se, hrají si, učí se, dozorují a opatrují se, střídavě mluví a zpívají různými jazyky a pochopitelně umírají. Třeba je to jenom moje představa a třeba to tak ve filmu být nemá a není. Myslím, že je to ale úplně jedno. Tohle je nesmírně imaginativní a imaginaci probouzející film, jehož síla tkví právě v tomto: v naznačování a sestavování horizontů a světa, který se zdá být úplně mimoběžný a cizokrajný ve vztahu k našemu známému světu a filmům, které se v něm točí, ale ve skutečnosti se jeho podstaty dotýká víc než kterékoli klasicky natočené nebo konvenčně realistické dílo. Vím, že tady už vstupuju na ošemetnou půdu esenciálních kvalit a nepolapitelného transcedentna, ale ten film se jí dotýká, stejně jako Bressonovy nebo jiné duchovní filmy. Dělá to ale svébytně a se samozřejmým, a přitom suverénně kontrolovaným akcentem na tělesnost a múzičnost, která v soudobé kinematografii nemá obdoby. _______ Asi nejblíž má film k režisérčinu dřívějšímu filmu Cesta snů, který mi tehdy tolik nesednul a měl bych si ho někdy pustit znovu. V závěru Hudby se ale krátce po sobě objevují upomínky na starší filmy, v nichž ještě režisérka nechávala postavy celkem běžně mluvit: jezírko připomínající rybník z čechovovského Odpoledne a nakonec poslední záběr, dlouhá vláčná jízda zdálky sledující volně se prostupující řetízek z postav kráčjících po cestě dopředu, mezi stromy: přesně tak se uzavírá i film Můj pomalý život. _______ Jinak mě zaráží, jak si někdo může dovolit režisérku na dálku diagnostikovat jako autistku a de facto ji tím urážet - není tohle vrchol arogance? Jenom proto, že film nekomunikuje zrovna s vámi, tak to znamená, že nekomunikuje s nikým, nebo dokonce se světem? Proč by Schanelec měla vést "dialog s dobou"? Vždyť to přesně dělá naprostá většina ostatních filmařů. A soudit ji podle rozhovorů - co když prostě AS není člověk, který se vyjadřuje slovem, notabene v cizím jazyku, který ne úplně ovládá? Za Schanelec mluví filmy, které jistě mohou budit - a pravidelně budí - pozdvižení, nesouhlas, radikální odmítnutí. Chápu, je to kontakt s něčím radikálně jiným, ale to by nás přece mělo vést spíš k pozornějšímu zkoumání, pokoře a obratu k vlastním limitům a předpokladům, místo abychom svoje míjení s dílem svalovali na to dílo, nebo dokonce jeho autorku, nebo ne? Možná jsem pořád moc velký idealista.

Vynikající, suverénně zfilmované melodrama s několika fantastickými inscenačními řešeními záběrů a scén (hello Věrná kopie). Sirkovskou zakázanou romanci starší žena-mladší muž z All That Heaven Allows tentokrát Haynes převádí v podchlazeně perverzní studii tvorby vlastního sebeobrazu, v níž předstírání existuje na obou stranách: ve vztahu Gracie a Joea a v postavě herečky Elizabeth, která se na návštěvě u Gracie snaží dopátrat pravdy, ale paradoxně se nedokáže odpoutat od špatně předstíraných sympatií, afektovanosti a cynického záškodnictví. Takřka každá scéna je jaksi vychýlená, znepokojivým způsobem "špatně", a to způsobem, jaký nepamatuju z žádného jiného filmu. Je tam tolik vrstev, rozporů, ambivalencí (a samozřejmě paralel), že se k May December budu chtít rozhodně ještě vrátit. Nejlepší Haynes od Carol.

Možná se doslechnete, že filmy Ariho Astera jsou akorát tak o dysfunkčních rodinných dynamikách a že jinak o ničem víc nevypovídají. Není to pravda. Asterovy filmy jsou koncentrovaným útokem na principy západní moderní racionality, v každém filmu trochu jinak, s akcentem na jiný pilíř modernity. V Děsivém dědictví je to psychologie a psychiatrie. Ve Slunovratu etnografický nebo antropologický výzkum a věda obecně. Zatím nejambicióznější On se bojí pak podniká originální výpad proti nedotknutelné descartovské dualitě subjektivní a objektivní reality. Obojí tady totiž nerozlišitelně splývá v jedno, aniž by to přitom až na výjimky procházelo nějakým zásadnějším vývojem, připomínajícím nějaký postupný propad do králičí nory. Začátek filmu může být stejně ne/reálný, jako jeho konec. Nejsou tady žádné švy, žádné přechody mezi snem a realitou, podle kterých bychom se mohli alespoň částečně orientovat, jako např. v Lynchových filmech (Mulholland Drive, Lost Highway). On se bojí je zdánlivě psychoanalytický film, který ale rezignuje na psychoanalytické vidění světa. Je to přitom hlavně promyšlená práce s mizanscénou, prostorem a jeho vrstvením, která tenhle film odlišuje od ostatních titulů s podobnými ambicemi. Logika narušené mysli nebyla nikdy tak precizně zvnějšněná - a zároveň černohumorně provázaná s různými typy hororu - jako tady.

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno.

Napadá mě několik paralel s Klubem rváčů. Oba filmy stojí na protagonistově voiceoveru, který bychom mohli označit za nespolehlivý, ale v každém případě z trochu jiných důvodů. Zatímco Jack / Tyler Durden je nespolehlivým vypravěčem, s nímž sdílíme schizofrenně poblouzněné vidění reality, stoické promluvy nájemného vraha v Zabijákovi jsou nespolehlivé v tom smyslu, že přes zdání husťáckých (sebe)motivačních keců představují zvrácený postoj ke světu, s nímž se nakonec ocitá v rozporu i sám asasín. Je to taková krajně nihilistická variace Ghost Doga, v níž se východní praktiky jako meditace a jóga staly především dalším nástrojem k zefektivňování vlastní práce. Když si pak zabiják podesáté zopakuje mantru "Neimprovizuj" a vy přitom vidíte, že od začátku nedělá nic jiného, než že improvizuje, musíte se tomu smát. (Ano, Zabiják je černá komedie, která by se měla jmenovat Gone Wrong). Vypravěčsky přitom skvěle fungují jak první tři kapitoly, v nichž jsme převážně pozadu za protagonistou (a částečně stejně jako on netušíme přesně, proti čemu stojí), tak kapitoly čtyři až šest (plus epilog), kde už má akce spíš charakter postupně odškrtávaných fajfek, nicméně jakýkoli dojem mechaničnosti dokáže šikovně přesměrovat do ubíjejícího aktu pomsty jako takového. Druhá paralela s Klubem rváčů je více tematická. Oba jsou to filmy (černé komedie) o životě v pozdním kapitalismu. Jenže zatímco v Klubu rváčů ještě Jack / Tyler sní o autentickém vzdoru proti systému, v Zabijákovi už je jakékoli domnělé outsiderství protagonisty plně začleněné do neoliberálních struktur. Jestliže Tyler Durden se bouří proti konzumu a pokouší se obnovit smysl pro autentickou zkušenost (a autentickou maskulinitu), anonymní zabiják s nekonečným množstvím identit a mega tučným bankovním kontem (které si ale nemá čas užít) ze svojí askeze udělal integrální součást sebe jako pozdně kapitalistického subjektu. Všeprostupující distance (odcizení) už není nežádoucím prvkem, který bychom měli překonat, ale naopak žádoucí součástí takřka všech profesních i jiných vztahů. Scéna v restauraci je antitezí steakové scény z Matrixu, kde ještě existovala domněnka, že člověk se zaprodá systému kvůli povrchním smyslovým počitkům; tady už ani tohle nefunguje. Není to nic extra nového, o týchž věcech už kdysi točil Antonioni, a pokud mi Zabiják nějaký film připomněl, tak (vedle Melvilleových gangsterek) Povolání: Reportér. Fincherův smysl pro jízlivost mi ne vždycky sedne, ale tady je natolik jemně a hladce zašitý do přesně šlapající žánrovky, že mě to bavilo velmi.

Dovolím si mírně nesouhlasit s velectěným JFL, jelikož tenhle kvaziprogresivistický Bay mi rozhodně nepřijde z politického hlediska absurdně zhovadilý. Jasně, je to totálně hektické melodrama s kokainově vystřeleným Jakem Gyllenhaalem a typickou mistrovou muskulaturní režií, ale s ohledem na téma (ne)dostupné lékařské péče a zacházení s etnicky/genderově/sexuálně rozmanitými postavami je to náhodou silnější a podnětnější film než leckteré deklamativní "woke" počiny, které z Hollywoodu vypadávají v posledních letech. Od začátku je zřejmé, že důraz se tu klade na štěpení hlediska, neboli multiperspektivní nahlížení na události, kdy vedle gangsterů mají více méně rovnocenný prostor policajti a doktoři ze záchranky. Pokud se dřív Bayovi vytýkalo, že jeho mizantropickým Transformerům naprosto schází lidský rozměr obětí všech těch kolosálních městských bojů, tady probíhá naprosto důsledná a emocemi nabitá korekce. Bay nikdy nebyl mainstreamový filmař v tom smyslu, že by esteticky a ideologicky hladce odpovídal hlavnímu proudu, jako to typicky dělají filmy studia Disney. I když pracoval na (mnohdy otřesných a pro mě těžko usledovatelných) franšízových Transformers, pořád si uchovával výlučnost, která jej právem řadila do sporné kategorie "vulgar auteurism". Ať už zesílenou diskontinuitou a rozpadlým vyprávěním nebo takřka nesnesitelným nihilismem, který ale mimochodem zviditelňoval vyhrocenosti a rozpory pozdního kapitalismu. Ambulance je ovšem nezastíraně humanistický film, v němž ani gauneři nejsou "bad guys" a všichni touží akorát po tom vrátit se domů. Podobně jako například Collateral, je i Ambulance film důkladně zužitkovávajícím geografii Los Angeles - je to film o megalopoli jako multikulturním tavicím kotli a této logice odpovídá i zmíněné mnohohlediskové pojetí. A podobně jako pozdní filmy Tonyho Scotta (Nezastavitelný), i tady sledujeme v podstatě nonstop adrenalinovou akci v pohybu. Není tak moc času na kdovíjaké vyjasňování pozic a hlubší charakterizaci postav, ale o to v posledku nejde. Uprostřed tohohle ultimátního maelstromu prostě není čas dlouze řečnit o tom, kdo je jaké etnicity nebo pohlaví - sledujeme prostě různorodé lidi, kteří ze všech sil bojují o život a počínají si přitom víc či míň sobecky nebo naopak obětavě. A přestože by se dalo říct, že si tady nikdo s ničím moc neláme hlavu a rozdíly mezi kladnými a zápornými postavami se stírají, není to vůbec relativizující dílo, ale naopak dílo s velmi dobře vykalibrovaným morálním kompasem. Stačí se podívat na závěrečné vyznění a zkuste mi někdo namítnout, že tohle není naléhavý manifest za Medicare For All. Stejně jako pozdní Tony Scott, taky tohle je expresivně řečeno film o modrých límečcích a jejich kurva těžkých dnech v práci. A o tom, že kdyby všichni měli nárok na důstojné zdravotní pojištění, tohle se vůbec nemuselo odehrát. WE DON'T STOP! Majkle, nezastavuj, tohle je jeden z tvých vrcholů.

Dokonalý protipól Slova od Beaty Parkanové. A přitom jsou to v jádru podobné filmy: teatrální, dobové, zaklesnuté do paralel, dualit, opakování. Jenže zatímco ve Slově jde o morální čistotu, přičemž neosobní veličiny jako řád a velké dějiny se tyčí nad postavami, které musí vynaložit zbytečky sil na to, aby se vůbec zvedly z domácího gauče a došly do kanceláře, Arvéd naopak do posledního místečka zlovolně ovládá a kolonizuje celý svůj film, rozlézá se do všech štěrbin, cizích těl a českých kulturních ikon (Švejk, Kafka, Oldřich Nový...). Takhle vypadá přebujelé ego na plátně, maniakálně rozpínavé, ale přitom vnořené do sebe, do několika málo interiérů, támhle jedna cimra, támhle druhá a jeden exteriér nakonec, až když je po všem. Film tak arvédovsky egomaniakální, že sebereflexivně komentuje každý svůj krok, tón, přetvářku, uzel ve vyprávění. Trochu nadsazuju, v popisu i hodnocení, ale je mi to jedno.