Traffic

Nadšené reakce, objevující se (ne tak) paradoxně v umělecko-auteurských kruzích (např. Notebook/MUBI), mě přiměly očekávat od Pompejí málem Andersonův magnum opus, ale k nekompromisnímu designu Resident Evil: Odplaty má tenhle film bohužel celkem daleko. Je pravda, že mizanscéna tady získává na důležitosti jako jeden z určujících prvků snímku, který v kontrastu pracuje s naprosto jednoduchým (byť ne zcela primitivním) vyprávěním. Stejně důležité jako postavy je tady prostředí, ve kterém se nacházejí. Film to nejsilněji signalizuje na samém začátku, kdy vystřídá několik různých lokací (aréna, les, pole) a vždycky postavy snímá v zadních plánech skryté za nejrůznější přírodní nebo architektonické překážky - trávu, stromy, mříže apod. Ke konci se zase ke slovu dostává očekávaná totální destrukce, která pak ovládá obraz zase trochu jiným způsobem - nicméně postupně se stává zcela dominantní, což určitě bylo ještě mnohem patrnější na plátně v 3D. _________ Pompeje jsou nicméně zajímavé interpretačně, kdy jde o ukázkový, přímo vzorový příklad apokalyptického filmu, který do krajních mezí dovádí Žižkovu ideu "dokážeme si spíše představit konec světa, než sebemenší změnu v kapitalistickém systému." Katastrofa tady doslova plní zrovnoprávňující funkci, která je ve filmu spojovaná s bohy, ale jde přitom jednoduše o manifestaci určitého společenského přetlaku, který se nemohl projevit jiným způsobem. Lidská revoluce tady není možná, je nutný zásah zhůry, ultimátní deus ex machina. Zároveň film opět ukázkovým způsobem potvrzuje, že dokonalá, nadčasová láska může vzniknout jenom v momentě, kdy čelí jistému konci - v tom momentě je najednou zachovaná navždy a její tragika spočívá v tom, že pokud by jí bylo dovolené žít šťastně a spokojeně dál, vyprchalo by z ní postupně všechno, co ji definuje.

To se pořád mluví o postavách, vyprávění a významech, ale trochu se zapomíná na to, že je tenhle film pozoruhodný stylisticky, hlavně v rámci hollywoodské produkce. Reeves tady definitivně prokazuje, že má velký cit pro materiál, protože zatímco Cloverfield vyžadoval až nepříjemně zesílenou shaky-cam estetiku, ze které se pár lidí málem pozvracelo, Úsvit planety opic naopak charakterizuje neobvyklá střihová rozvážnost a velké množství celků. Není to samozřejmě jako dnešní artová produkce, ale v některých postupech se jí film docela blíží, například významotvorným zapojením mizanscény, která víc než k posunu vyprávění slouží k prohloubení fikčního světa. Proti sobě tak například stojí hornaté sídlo lidoopů, které obepíná hradba plná vzhůru trčících kůlů, a sídlo lidí, kde se stejně tak do nebe tyčí hromady zbraní. Úsvit vyloženě stojí na kompozicích, které najednou zachycují hromadu nejrůznějších prvků a které někdy až odosobněně sledují střet dvou soupeřících, ale v mnohém stejných táborů. Spolu s tím se nabízí důležitá otázka související s pokročilým motion capture: je herectví lidoopů působivější (přesvědčivější) než herectví lidských postav? Podobnou otázku bychom si samozřejmě mohli klást po předchozím dílu. Tak trochu v rozporu s některými ohlasy jiných si nicméně myslím, že Úsvit není ani tak o zdařilém navazování na dobře rozjetou rebootovanou sérii, ale spíš o alternativním pohledu na věc, kdy mnohovrstevnatost konfliktu vyvstává tentokrát i z jiných než primárně narativních prostředků.

Řada lidí si bude Křížovou cestu vykládat (a už se tak děje) jako lehce ironickou, ale v zásadě tragickou obžalobu katolických dogmat a jejich ničivých účinků. To je sice možná do určité míry pravda, ale je to zároveň notně omezený způsob, jak na tento film nazírat. Podle mě se totiž současně s výše uvedeným dá dobře chápat jako oslava té nejradikálnější víry - ne té, která lpí na pravidlech a obřadnostech, aniž by si přitom uvědomovala jejich vyprázdněnost, ale té, která je dovádí do těch nejzazších důsledků. Protože jenom taková víra je skutečně revoluční a jedině konání z ní vycházející může vést až k tomu, čemu bychom mohli říct zázrak. V tomto smyslu se pak Křížová cesta nejeví jen jako snímek o náboženství, ale o ideologii obecně. Doufám, že to někdy uvidí Žižek, protože věřím tomu, že by byl nadšen.

Zatím oba Perryho filmy na mě účinkovaly podobně: úvodní nedůvěřivý odstup se postupně změnil v divácké pohlcení. Podezřívám z toho hlavně práci s postavami, které ze začátku působí jako chtěné karikatury arogantních sobeckých hajzlů, aby pak časem získaly na plasticitě a uvěřitelnosti. Listen Up Philip není tak ostentativně nezávislý a provokativní jako Color Wheel, místy dokonce evokuje povrchní instagramovou poetiku, ale takhle ten film škatulkovat by bylo nefér. Namísto efektního zvratu, jehož síla by vycházela z postupného hromadění protichůdných, vyhrocených emocí, je Perryho nový film mnohem víc literární a překvapuje změnami perspektiv. Co napřed vypadá jako relativně konvenční indie o narcistním spisovateli a jeho holce, se nakonec rozroste do několikačlenného portrétu (ostatně viz plakát), v němž původně vedlejší figury dostávají nečekaně dost prostoru. Užití voiceoveru, který funguje jako románový vypravěč ve třetí osobě, je právě tím klíčovým prvkem, který všechno stmeluje do sevřeného, byť současně jazzově rozevlátého celku. Jako by ale současně Perry tolik nedůvěřoval svým schopnostem vykreslit rozporuplné postavy, aniž by musel přímo verbalizovat jejich vnitřní pocity. Jasně, je to o spisovatelích a jejich egu, ale i tak.

Film, ke kterému se budu vracet. Tím nemyslím v následujících měsících, ale v příštích letech a dekádách.

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl.

Za zmínku stojí, že slovo "revanche" v němčině neznamená jen "odplata", ale taky "protislužba" (revanš). Spielmannův snímek je o obojím a skoro vždycky uhne tam, kam to nečekáte. Výborná studie maskulinity a jejích slabostí, aniž by ovšem šlo o chcípácký film.

Rozhodně minisérie se stoupající tendencí. Poslední dvě epizody jsou až na pár momentů takřka bezchybné. Co se nejprve jeví jako neohrabané (a do jisté míry neohrabané opravdu je) nebo pseudoumělecké, se nakonec promění ve vysoce komplexní studii izraelsko-palestinské problematiky kopírující svým pozvolným tempem melancholicky trpitelskou povahu Nessy Stein - hlavní hrdinky. Blick se tady pokouší o dost nezvyklou kombinaci náznakového vyprávění s těžko vstřebatelnými, vzájemně kolidujícími a prostupujícími se politickými motivacemi, a poetického stylu založeného na elegické smyčcové hudbě, esteticky působivých montážích, kompozicích kamery a navracejících se vizuálních motivech. Jenom škoda, že tuhle významově nesmírně podnětnou a chytrou - a současně půvabnou - sérii nepochopitelně sráží několik slabších hereckých výkonů (Ephra Stein, místy i Atika) a zbytečně hysterických scén nebo už zmíněná vypravěčská škobrtnutí v první polovině (jde hlavně o poněkud nešikovné dávkování informací, řazení scén za sebe atd.). Zároveň je škoda, že Počestná žena tak trochu (dost) zapadá mezi viditelnějšími seriály současnosti. Tohle je pozoruhodná práce, která by neměla uniknout nikomu, kdo má rád inteligentní (a navíc přitažlivě natočená) politická dramata.

Film, na kterém jeho příznivci vyzdvihují, že zvládá vyprávět bez doslovnosti a ponechává interpretaci na divákovi, není ve skutečnosti ničím jiným než prázdnou mačistickou fantazií všemožně blafující hloubku. Je totiž rozdíl mezi vyprávěním, které důsledně a s jasným záměrěm zatajuje určité informace (případně náznakem nutí diváka k domýšlení hypotéz), a vyprávěním, které nedokáže dát (zcela klíčové) informace o motivacích protagonisty ani uspokojivě poskytnout možnost, jak tento nedostatek motivací nahradit nějakým interpretačním výkladem (např. protagonista symbolizuje to a to). Hardkor Disko je bohužel ten druhý případ. Po celou dobu není jasné, jestli jde spíše o žánrový příběh (kde jsou motivace úplně zásadní) nebo (kupříkladu) o nějaký komentář ke stavu současné mládeže. Tomu druhému by sice možná napovídala dlouhá dialogová scéna u snídaně, kde z postav vypadávají nucené, křečovitě vyznívající hlášky o "té fejzbukové generaci" apod., ale celé je to ve výsledku tak hloupé a povrchní, že to nevypovídá vůbec o ničem. Sledování filmu je o to úmornější, že se tvůrci ze zjevných ekonomických důvodů rozhodli řadu scén protáhnout do velmi dlouhých nepřerušovaných záběrů, které možná některé naivnější milovníky "slow cinema" přesvědčí, že se tu odehrává cosi fakt uměleckého a závažného, ale přitom pouze obnažují prázdnotu scénáře a vůbec celého konceptu. Nepopírám, že se tvůrci skutečně pokoušeli "něco sdělit" (znechuceně jsem odešel ještě před diskuzí s režisérem, takže neznám jeho komentář), ale pokud ano, dost hrubě v tom neuspěli. V tomhle případě se skutečně nejedná o selhání hloupých diváků, nedejbože odkojených emerickými trilery, ale o selhání filmu.

Skoro se mi k tomu nechce nic psát, protože se bojím, že bych rychle sklouznul k pseudointelektuálnímu žvanění, ale přece jenom musím aspoň krátce. Je s podivem, že snad žádná ze zahraničních recenzí se nepřiblížila tomu, o čem tenhle snímek je (nejblíž tomu byli ve Slantu). Mezi názory, že jde o sebereflexi rumunské nové vlny nebo úvahu nad možnostmi digitálního filmu coby média (což v podstatě platí taky), podle mě zaniká, že ve skutečnosti film obecně pojednává o tom, jak se můžeme vztahovat k realitě, jak toto naše vztahování mění nástroje, které k tomu používáme, a jak určujeme, co je "falešné" a co "pravé". Právě to mají společné tematicky různorodé dialogy postav, stejně jako způsob, kterým je Porumboiu natáčí. Pokud v úvodu filmu zazní, že digitál umožňuje natáčet delší scény v kuse a tím dosahovat větší uvěřitelnosti, platí to i pro tenhle film, který na dlouhých, mnohdy statických digitálních záběrech sám stojí? To je jedna ze zásadních otázek, která z toho vyplývá: je to, co tady vidíme, sebeuvědomělý konstrukt, nebo realismus? Podle mě obojí a je to jeden z důvodů, proč tenhle film považuju za vynikající.